|
VII.
zatím
svět lodi se stal zrcadlem
maják pohasnul stejně rychle
jako se na skalách objevil
opět na moři
ale úplně jinak
tahle cesta bude prý jiná
zachrastilo kamenům v rybách
proplouvaly kolem když
vlnobití stíralo hvězdy z nebe
jednu před druhou
zanechávajíc za sebou nebecáry
tak takhle to tedy vypadá
pomyslela si loď
proplouvajíc naruby
nocí po jizvách
už dávno nebylo stopy
nezacelily se
v protipohybu
navzdory se roztrhly
a s pěnou na rtech ustoupily
černé kůži moře
nebylo kam upírat zraky
při každém pokusu zaostřit kamkoliv
ale někam
prořízla rybí kost
čím hloub tím výš
zatetelila se loď
a pustila i ty s oblázky místo očí na palubu
věděla že v útrobách jí ve stejnou chvíli zamrzá vzduch a jeho
pustoprázdno ale
co je mi do podpalubí!
s hlavou v korálových oblacích
opilá temnými výšinami vody
vydala se na cestu za tušením tonoucího
poletím
pomyslela si
ještě než se do houstnoucí tkaniny moře
zakousl první zub
poletím! | 
