Jsem rozený Čech. Asi před 20 lety jsem se stal cestovatelem. Jednoho dne jsem šel koupit si noviny, když jsem ve stánku uviděl pěknou knížku o Indiánech na Západě. Bylo to pravdivé povídání o ještě teď žijícím Černém Vlku, náčelníku Komančů Mokoviů. Byl jsem tou knížkou velmi nadšen. Řekl jsem si, že také musím být slavným a chtěl jsem jet na Západ. Asi po roce hledání dobré příležitosti a střádání peněz jsem najednou dostal dopis od svého strýce Emila (myslel jsem si, že už nežije), že mě pozve do Ameriky. On bydlel v New Yorgu.
Poslal mi v dopisu 10.000 dolarů a lístek na loď do Ameriky. Celý týden jsem se připravoval, napsal všem známým, kam jedu. V pondělí dne 25.6.1856 jsem jel dostavníkem k lodi, za hodinu jsem tam byl. Bylo tam mnoho lodí a loděk. Vůbec jsem se v tom nevyznal. Moje loď byla ukrutně velká a na přídi byl nápis: “Lesine”. Dostal jsem pokoj velmi luxusní, bylo tam velké kulaté okno. Pokoj byl na zádi lodi, ve vedlejší kajutě byl nějaký Němec. Jednoho dne jsem seděl na palubě a četl nějaké noviny, když ke mně přišel ten Němec. Něco mi řekl, ovšem já jsem mu samozřejmě nerozuměl. Za chvilku zase přišel a nějak se divil, asi myslel, že umím německy, jenže to se pěkně spletl. Já jsem neuměl německy ani plk. To ovšem byl velký malér. Pořád do mě něco hučel a nakonec povídá: “Du bist ein Idiot, nicht wahr?” Nevím, jestli je to, co mi přesně řek, ale něco takovýho to bylo. Asi po dvou tejdnech nastala strašná bouřka. Přišlo to znenadání. Ulomilo to jeden stěžeň a povalilo to toho Němce do sudu s rumem. Asi se tam udusil, protože když ho vytahovali, byl tuhý. Šel jsem do kabiny (lépe řečeno zdrhal), aby mě to taky nehodilo do rumu či přes palubu. Zažil jsem v kajutě strašnou hrůzu, na skříni byl nepřipevněný glóbus a slétnul mi rovnou na hlavu. Najednou se povalila skříň, až to zapraštělo. Najednou hrozná rána a už mi tekla do kabiny voda. Byl to ukrutný zážitek. Rychle jsem vyrazil dveře, sebral své věci (hlavně dolary) a vylétnul rovnou k záchrannému člunu. No hrůza! Už tam byly jen dva a na palubě asi 20 lidí a mnohem víc jich bylo ještě v podpalubí. Rychle jsem skočil po jednom pádlu a nasedl si do člunu a uháněl pryč.

Celý den lilo a já byl jako na žmach. Měl jsem hlad a žízeň. Už mě bolely ruce jak jsem furt pádloval. Asi za dva dny jsem uviděl zemi. Nabral jsem všechny síly a pádloval ke břehu. Vylezl jsem z člunu a padl na písek. Tak jsem ležel až do večera. Najednou mě bylo hrozně zima. Běžel jsem rovnou do takového lesíka. Tam mě chytily mdloby, no hrůza. Tak jsem tam ležel asi deset hodin. Už jsem myslel, že pojdu. Když tu jsem uviděl člověka. Zařval jsem na něj z plných plic, aby mi pomoh´. Přiběh´ ke mě a ptal se mě, co jsem zač. Mluvil anglicky. Naštěstí jsem anglicky uměl. Řek´ jsem mu, že mám hlad. Někam odběhl a za půl hodiny byl zde a dal mi čaj a maso. Představil se mi jako Hary Küger, prý byl rozený Němec, což značí jeho jméno. Bydlel jsem v jeho srubu asi deset měsíců, mezitím mě pěkně naučil jezdit na koni a přesně střílet, házet nožem a jednoho dne mi půjčil svého koně, abych jel do města koupit si svého koně, abych mohl s ním jezdit na různé lovy.

K městu jsem jel asi den. Tam jsem přespal v jednom hostinci. Druhého dne jsem koupil pro sebe pěknou opakovačku (henryovku) a dva levorvéry s náboji. Koně jsem šel koupit k jednomu chlápkovi. Ten však nebyl doma, jak jsem se dozvěděl u jeho souseda. Ten jeho soused mi řekl, abych si zašel k Tomu Heweynstonovi, tak jsem tam šel, ovšem jsem se zapomněl zeptat, kde ten Tom Heweynston bydlí. Tak jsem se zeptal jednoho pěkně urostlého chlápka, který mi řekl, že je ten Tom Heweynston. Dovedl mě k sobě domů a ukázal mi moc pěkné koně. Zeptal jsem se, který je nejlepší, a on mi řekl, že ten hezký bělouš. Tak jsem se zeptal, kolik za něj chce. On řekl: "Tak asi padesát dolarů." Ovšem to nebylo moc, tak jsem se zeptal, jestli nemá nějaké pěkné sedlo. Ovšem že měl moc pěkné. Prodal mi ho za směšných dvacet dolarů. Ale s tím koněm mi to bylo podivné, že sedlo stojí dvacet a kůň jen padesát dolarů. Věděl jsem, že v tom je nějaký háček.
Řekl jsem mu: "Hele, Mr. Heweynston, v tom je ňáký háček, tak levnýho koně jsem v životě neviděl!"
A on na to: "No jeden háček to má, ten kůň totiž není vochočenej, milej sir!"
Řekl jsem mu na to: "A vy jste to nezvlád´? Vy, takový svalman?"
„No abych se přiznal, tak ne.“
„To je ovšem malér, a máte vy vůbec nějakýho koně ochočeného?“
„Bohužel.“
„Tak ho ochočim.“
„Vochočit toho mustanga není tak lehký, já jsem si přitom zlámal hnátu.“
„Tak to zkusim ve volné prérii!“
„Tak jo, poďte se vsadit vo sto dolarů, že vás ten debil shodí dolů.“
„Tak jo,“ řekl jsem a plácli jsme si.
Potom se ještě zubil a říkal, že ruka je v rukávu a že těch sto dolárků jistě vyhraje. Potom jsem to jel oznámit Hary Kügerovi. On mi řek´, že Heweynstonovi hřebci jsou miliónový, ale hrozně divoký. Ovšem řekl mi, že tam do tý prérie pude se mnou. Asi za týden k nám přijuchal Heweynston a říkal, že máme s ním jet do tý prérie. Prérie ovšem byla hned asi po deseti minutách jízdy. Heweynston k nám přijel v dostavníku a přivezl toho hřebce svázanýho. Když jsme byli ve volný prérii, tak řekl, aby tomu hřebci rozdělali řemeny (Tom Heweynston s sebou přivezl dva cowboye. Taky pěkný svalouše). Připravili mi sedlo. Pan Küger (teď už jsme si tykali a říkali křestními jmény) mě naučil pěkně krotit koně. Tak jsem se dal do toho. Vyhoupl se na koně a začalo hrozný rodeo. Kůň vyletěl metr vysoko a zlostně zaržál.
Hary řekl Heweystonovi: „Thuder storm, to je hřebec!“
A Heweynston řekl: „To tedy je a jakej.“
„All devils, ten je,“ řekl Hary.
„Well, a jak toho cizince shodí.“
„Pshaw, ten kůň je výtečnej, ale Stana neshodí.“
„Pshaw, shodí.“
„Ne, neshodí a dost, já se tu nebudu hádat, hele Tome, radši se dívej.“
„Ten kůň je k němu jako ke gentlemanovi, chci aby ho shodil.“
Už jsem byl hrozně mokrej a vyplivanej a naposledy jsem mu tiskl koleny slabiny, kůň se vzepjal a najednou zkrotl. Za rok byl můj jedinečný přítel. Velmi jsme si s tím koněm rozuměli, pojmenoval jsem ho Mety. Můj Mety byl skvělý. Lepšího hřebce jsem nemohl mít.

Jednou sedíme s Harym a hrajeme kanastu, když k nám přijede nějaké auto. Vystoupil z něj nějaký nóbl pán a jde si rovnou k našemu srubu. Tady v té pustině v nezazším koutě světa a auto? To bylo divné. Tak v New Yorgu to beru, ale tady? Ten kavalír, asi padesátník, nás oslovil:
"Meršus, neviděli jste tu pána, který se jmenuje Stan Vašina?"
To jsem se lek´, vždyť já byl ten Stan Vašina. Muž zajásal a strašně mě objal a řek´:
"Můj drahý synovče."
"Kdo jste? Nejste vy strýček Emil?"
"Yes, můj drahý Stane."
"To je bezva, já vám děkuji za těch deset tisíc dolars."
"To byla jen malá upomínečka, já jsem však rád, že tě vidím, už jsem myslel, že jsi utonul, ale jak vidím, jseš živ a zdráv a máš dokonce srub."
"Ten srub není jen můj, je zde můj přítel a zachránce Henry Küger, ale vždyť se pletu, dyť je to Hary a né Henry, ale to je fuk, že jo."
"No to nevím, ale vlastně jo, kde je ten Henry?"
Tady se ozval Hary a říká: "Tady jsem."
"To jsem rád, že vidím zachránce svého synovce, tady máte jen pět tisíc dolarů, to je jen upomínka," řekl strejda.
Hary to přijal s nadšením a strašně děkoval. Se strýčkem jsme se dohodli, že mi dá svou adresu a že až budu něco potřebovat, ať napíši a nebo ať tam přijedu. Tak jsem poslechl. Tento návrh se mi zamlouval. Na adrese bylo toto: