a v srdci zmatek,

proč a zač

ji stále mate

dokola

jedno – to samé,

odolá,

přitom však láme

se v ní vše,

co očekává,

že by šel

pro ni, kdo spává

s ní tak rád

až na kraj světa,

žízeň, hlad

ve dvou třech větách

shrne…

Blízko je,

pak vše se vzdálí,

vykrojen

tak v srdci pálí,

tisíckrát

už konec nastal,

na příkrá

slova a na sta

prosebných

zpráv do mobilu,

pod břevny

snů bez omylů

připadá

tisíce vznětů,

výsada

těch, co svou metu

nikdy vzdát

snad nehodlají,

budou prát

se na pokraji,

zhroucení

a nových šancí,

ocení

je ztroskotanci,

jejichž zem

již voda vzala,

bez vize

z nich zima sálá,

ona však

se svých snů drží,

její zrak

se topí v stržích,

aby zas

byl nebi klenbou,

tma i jas

„over the rainbow“,

tedy v snách

ve světě duhy,

píseň zná

snad každý druhý,

probouzí

se k novým spánkům,

popouzí

i láká k mankům

v citech těch,

jež dají, berou

krev i dech

nezměrnou měrou,

bez světel

rozsvěcí vjemy,

nekvete

nic bez zázemí…

V bludišti

svých přesvědčení,

že příští

šance vše změní,

za jedním

se stále vrhá,

nevšední

cit jejich trhá,

bez síly

opustit ostrov,

zběsilý

žár jí dál ostrou

působí

bolest, co trvá,

útroby

žhnou, není prvá

láska ta,

však má být pravou,

na patách

laskaných travou

jeden šíp

Amorův ulpěl,

vůně lip

se nese tupě…

Začátky

už nechce prožít,

památky

se v srdci množí,

aspoň zná

už systém zkratek,

hřbety, dna,

jež tolikráte

zasáhly

jí do života,

zápach ryb,

vše s ní se motá,

zabloudí

ve známých stezkách,

zaloudí

už vyjít ze skal,

kde na ni

vše jenom padá…

Nebrání

se dát a žádat...