…a zdá se mu krásný sen, jak usíná kotě na zápraží a vlak mizí v dálce.]

Na terase sedí Surrealista a bafá z dýmky, která snad ani není dýmkou, kroužky kouře nejspíš připomínají smažené kroužky cibule rozplývající se na jazyku toho či onoho národa a mizí v prostoru. Tuto dýmku již dříve docela věrně zachytil René Magritte:

(René Magritte) 

Prostor se rozpíná od nevidím do nevidím, a tak to vidí i Surrealista, a to jak ve smyslu prostoru, tak ve smyslu času a snad se zase - jednoho dne, až tento sen skončí - začne smršťovat, zpět do jednoho bodu, kde to vše začalo, obrovskou ranou, kterou je možno přirovnat snad jen k ráně vystřelené z Aurory. Nad hlavou surealisty snad visí ve zdánlivém vzuchoprázdnu aura. Surrealista se nachází v nekonečném prostoru snu své básně, jako kosmonaut (dále jen austronaut) plave ve vesmírné lodi. Lidé visí nohama na Zemi, Surealista stojí v prostoru a pomalu padá vzhůru tak, jak se se prostor rozpíná.

Pravomil Křivohlavý: To se mi snad není pravda, to se mi snad jen zdá, kde to jsem?

Surrealista: To bych taky rád věděl. Je to jen sen?

Sir Realista: To není sen, to je naprostá blbost a slátanina zároveň.

Děd Jensen: Mýlíte se, to je naprostá skutečnost.

Sir Realista: Blbost.

Děd Jensen: Skutečnost.

Pravomil Křivohlavý: Jak daleko je to ještě do Prahy?

Sir Realista: Blbost.

Děd Jensen: Skutečnost.

Pravomil Křivohlavý: Poslouchá mě ještě někdo?

Děd Jensen a Sir Realista: Jasně.

Pravomil Křivohlavý: Tak co?

[TICHO]

Pravomil Křivohlavý: To jsem si moh’ myslet. Hlavně, že máte co říc’. Dálce vstříc!

Surrealista: Nebýt toho nádraží v Dálce, nebyl bych s Váma vůbec mluvil, pane doktore.

Surrealista nepřítomně pohladí spící kočku a vzhlédne k obloze. Na obloze vidí různě tajemná souhvězdí, pak snad pomalu se pohybující se letadlo, které bliká a pak jednu, pomalu je pohybující se hvězdu. To je asi družice. Náhle oblohou protne čára –  padající hvězda.

Surrealista: Přejte si rychle něco, máme tři přání, každý jedno.

Děd Jensen: Já bych si chtěl splnit mé jediné přání,...

[nestačí dokončit, jest přerušen Sir Realistou]

Sir Realista: ach, Bože...

[nestačí dokončit, jest přerušen Pravomilem Křivohlavým]

Pravomil Křivohlavý: cože?

Svět se náhle scvrkne, jako staré jablko do jedné věty. Surealista si ji poznamená:

Já bych si chtěl splnit mé jediné přání,... ach, Bože... cože?

Surrealista: Viděl jsem už hodně, ale toto jsem ještě neviděl.

Děd Jensen, Sir Realista a Pravomil Křivohlavý: Co jsi ještě neviděl? Povídej!

Surrealista: Aby se tři shodli. Vy jo?

Děd Jensen, Sir Realista a Pravomil Křivohlavý: Ne.

Surrealista: No vidíte a tady jste, uprostřed prostřed prostoru, v naprosté shodě a nahotě…

Náhle se probouzí kotě a potichu zamňouká. V odpověď je slyšet zvuk, který vydal vlk, který právě zpozoroval Měsíc v úpňku.

Surrealista: Vzbudili jste ho. Sami vidíte, ne?

Sir Realista a Pravomil Křivohlavý: Nic nevidíme, o čem to hovoříš?

Děd Jensen: Já ho vidím....to je ten můj sen....našel jsem smysl života.

Surrealista dá nenápadné znamení Sir Realistovi  a Pravomilovi Křivohlavému a ti se, jeden po druhém, pomalu vzdálí od Děda Jensena. Promluví opět Surealista.

Surealista: Viděl jsem už hodně, ale toto jsem ještě neviděl.

Děd Jensen, Sir Realista a Pravomil Křivohlavý: Co jsi ještě neviděl? Povídej nám o Dědu Jensenovi!

Surrealista: No dobrá. Kde mám tedy začít? Je toho možná hodně, znám ho dost dlouho...

Pravomil Křivohlavý: To nevadí, jen povídej!

Surrealista: Děd Jensen tedy pochází ze S...nové Země...

Sir Realista: Hele, počkej, to je fakt blbost, né? Ze S...nové Země?

Surrealista: Ano. A nepřerušujte mě, nebo vám nic neřeknu.

Sir Realista: Už mlčím. Jsem však trochu nedůvěřivý. Tak už povídej…