Na tvářičkách střešních tašek pihy krabaté zelené jak střepy z pivních flašek koukajíce ze dna vzhůru, zbavené všech ostrých hran.
A na podlaze skvrny zpod stojanu umělce jenž váhá, přesto obraz dodělán. Pak nůž si bere z paravanu lino odřezává, vysazuje rám a vlhký obraz tam kde lino dán a na opak.
Velké zdají se a malé jako lidé v našem světě drsní na obale a hladcí uvnitř.
Střetnou-li se navzájem na své pouti střešní taškou lišejník, snad mocí opájen lišejníka překryje za nějaký čas. Jenž o malinko větší je.
Však lišejníci svéhlaví jedenkráte za sto let malý zázrak oslaví. když dohromady splynou rozloučí se s domovinou a do ohromných dálek, výšek stélky jejich rozrostou.
|