Zastavení II

Čím vším jsem musel projít,

abych tu teď s tebou ležel?

Vyšel jsem na zápraží,

seběhl z rodného kopce.

Navštívil jsem cizinu,

hrál mimoevropskou hudbu.

V prosbách o odpuštění

plazil jsem se po podlaze,

zas hrdě vzpřímen, nechtěl

jsem už nikdy s nikým nic mít.

Tak nebo onak, sklenky

s šumivým vínem cinkaly,

venku byl sníh či břečka,

sázeli do ní petardy.

Zahájili odpočet,

parta vesele hlučela.

Na dvě tři předsevzetí

jsme zpívali hymnu, ztichli.

Boje mládí skončily,

ozvěnou udávají takt.

Ležím tu vedle tebe,

nemocnou držím za ruku.

Odpočíváš. Dobře vím:

nic jiného si nepřeju,

nic dalšího nežádám

než trávit Silvestra takhle:

s rozsvícenou lampičkou,

přáním, jež zvolna vyrůstá

zpod propocených peřin,

slabiko, s tebou na břehu.

V pomlce písně, mezi

infekcí a uzdravením,

tichem, větou, setkáním

a prostým dlouhým soužitím.