V zajetí bezmasů aneb cesta z Dillí do Ágry
a dál k Indiánskýmu oceánu
Sejdeme se za deset let po vejšce na Havaji. Tak
zněla naše študácká přísaha - režimu navzdory. Já a Roman, dvojička průserářů. Za rok bylo všechno jinak. Naše možnosti
vyrostly z uniforem ke kvádrům, hranice v Evropě přestaly bejt
tabu a těch pár víz do Asie za to stálo. Stejnak bylo nutný poslat do
vlastních prdelí sadu stříkaček s vakcínou proti meningitidě, žloutence,
tyfu apod. Čert ví, kdo přišel s nápadem letět do Indie, a navíc letadlem. Každej moula ví, že po zemi máš svý
jistý. Člověk míní, politická realita mění. Požádali jsme sice o íránský a
indický vízum, ale kvůli politickýmu horku na
středním východě letíme s CKM přes Londinium do
Dillí.
Do Londýna jsme přiletěli s British Airways a bylo záhodno objevit tři kóty - Buckinghamský
palác, Hyde Park a především pub Sherlocka
Holmese, kde bylo nezbytný smočit jazyk v pravym anglickym pivu, spíš vyždímanym
hadru. Měli jsme jen 9 hodin od příletu z Prahy na Heathrow
do odletu na Dillí. Na letišti – plnym různobarevných
lidí - jsme vychytrale směnili 100 doláčů za 67 liber a ty jsme do poslední
penny utratili na letišti za pečený kuře a 10 beerů
z různých zemí (matně vzpomínám Beck, Heinecken,
Foster …). Mantáci se mocně
utrhli ze řetězu, aby poznali taje velkýho světa. Britové
nás mírně připitý vzali na palubu, kde nás čekal skoro 9i hodinovej
let, zpestřovanej panákama vizoura apod.v lahvičkách.
Jej, u našeho 3sedadla se stavovala pokaždé. Ale kápem chlastání byl náš
spolusedící Ind. Když už jsme nechtěli, vzal si i na nás. To byl bojovník.
Dillí, Dillí, Dillí. Tisíce rikšáků, miliony
kupeckých dohadů, půl Sluneční soustavy smradu a desítky tisíc lidí proudících
denně kolem tebe. Kopli jsme do vrtule a vlakem - po jedný
z nejdelších železnic na zemi - odfrčeli do 200km vzdálený Ágry.
Tádž Mahal, neboli koruna paláce, je monumentální
pomník mogula Šáhdžahána svý při porodu zesnulý ženě Mumtáz
Mahal (perla paláce). Řeknu vám, bylo to ohromující.
Rozlehlý zahrady plný rododendronů, 70 metrů vysokej mramorovej domek pokrytej spoustou
polodrahokamů, 4 minarety, odkládána bot, vojáci s flintou na stráži,
květinový motivy, sarkofágy dech vyrážející změny barev v průběhu dne.
Kolem mauzolea se vine řeka Jamuna a na protějším břehu zříš Červenou pevnost,
sídlo mughalskejch vládců. Moje Ágra
byla plná života. Zaplivaný kšeftíky, levný bejváky (1,5 USD na noc/2) se
šmejdícíma gekonama, hašiš, drahý pivo Golden Eagle, samej
škleb a hlavně tůristi. Mlíčnej
koktejl s hašišem nebyl vůbec špatnej při
večerním posezení na terásce. Čadili jsme eukalyptový bídíčka,
rozumovali s místním znalcem a čumákovali do
krámků na malym náměstíčku. Prodal nám za 20 dolarů
palec haše, kterej jsme si odvezli na jih země - do
státu Kérala. Když ti v Indii dojdou prachy,
můžeš udělat job s doktorem. Naše zvědavost byla
bezmezná a duo čekos ulehlo, ani nevím s jakou
tropickou diagnózou, do 3denní hotelový karantény. Bez oken, pod zámkem,
s vlastním číšníkem a TV. Pingl nám nabízel k šukání svoji sestru.
Jasně, že za prachy. Prej bude tik tik a puc puc. Pochybuju, že šlo
o sestru. Z cestovní pojistky ti strhnou ubytování a základní stravu a
odneseš si cca 50 USD na osobu. Při troše pokory s tím, můžeš přežít i 10
dní. Ale to zhejčkanej zápaďák nevydrží.
Vlak první třídy do Kóčina (v Kérale) už houkal. Víc než 2 a ½ tisíce kilometrů
s air condition. To bylo radosti. Ne nadlouho.
Kupé prázdný, teplota kolem 20 stupňů, venku přes 40. Klozety western i indian. Zloušel jsem pro indiány
a taky dobrý. Pokecali jsme s drážním supervizorem. Podle chování důstojný
pán na velkým dvorku a kasta málem do nebes. Cedil jsem anglicky naše
středoevropský reálie (často se stávalo, že Československo byla Indy Čechoslávie a práskli s náma na
Jadran) a náš souputník zaníceně naslouchal. Ale spacák už mě lákal. A co čert
nechtěl. Zdálo se mi, jak sedím na hajzlíku a čůrám. Kolem čtvrtý jsme se
probudil s hrůzou v mokrym spacáku. Ty
vole, mně bylo trapně. A naproti chrupal ten upjatej supervizorskej gentleman. Šťouchnul jsem do pode mnou
spícího dobrodruha. Šeptám a on se směje jako blbec. To byly hoňky za mytím na záchod. V pět už byl klid.
Vystoupili jsme z vlaku v Kóčině a
další překvapení. Čisto, vše poklizeno, jeden klidný prodavač, žádný voblezové, zato uniforem požehnaně. Stát Kérala trochu připomínal policejní ČSSR před rokem 89. Z nádru nás táhlo moře. Živýmu
vodnímu světu v Arabskym zálivu se místní postavili
za pomoci několik metrů vysokých rámovaných obrovských sítí s kamenným závažím.
Zrána ponoří sítě do vody a za pár desítek minut vytahují úlovek. Made in China. Prej s tim přišli Portugalci z Macaa.
Kóčin je obrovská vesnice s půlmilionem obyvatel. Ve starobylých uličkách
se mísí tradiční hinduističtí sloníci Ganéšové s katolickym
křížem. Zemřel zde i první místokrál Indie, portugalskej
mořeplavec Vasco da Gama. Romani slaví 9. srpna
svátek a nám se zdála příhodná návštěva kočínský
krčmy. Šlachovitej dousetletej
hostinskej nás uvedl do opotřebovanýho
lokálu plnýho dřevěných stolů a prázdných židlí. Při pohledu na jeho figuru jsem si vzpomněl na Kryštofa
Kolumba, kterej marně hledal Indii v Americe a jednu
indiánskou moudrost :
Starej indián vypráví vnukovi o bitvě uvnitř lidí: "Synu, je to
bitva mezi dvěma 'vlky' uvnitř nás všech. Jeden je ego (pocit viny, žárlivost,
zlost, sebelítost, lež, méněcennost, pocit převahy, závist,). Druhý je láska
(radost, mír, vyrovnanost, laskavost, trpělivost, velkorysost, pravda, soucit,
víra)" Vnuk přemýšlí a pak se ptá: "A který vlk vyhrává?" Starej indián odpoví prostě: "Ten, kterýho víc krmíš."
Kecli jsme si a pokusili se objednat vše, co podnik nabízel. Usměvavej šenkýř nám servíroval fantastickou kouřící rejži
s přílohami na nerezovym tácu. Pro ťulpasy
přidal i lžíci, indové jsou rukama šiko vnější – to je teprve gurmánskej
koncert, jak vymodelujou lžíci-násypku z prstů.
Kolem rejže jsou 4 plný kalíšky omáček s kousky zeleniny. Jedna sladká,
druhá kyselá, třetí pekelně pálivá a čtvrtá taky plná koření pro plechovou
hubu. Vše vynikající, zřetelný chutě, ale ta s chilli – ostrá jako břitva.
Brečel jsem v přímym přenosu jako želva. Cena
indických střeva pročišťujících hodů = 4 Kč. Ještě po letech cejtim, jak mi hořel krk i útroby. Představa ranní stolice
byla tehdy děsivá. Speciálním nektarem večera se stala jedinečná (a jediná
poživatelná, čaj okusíš a je to fakt síla a to černej čaj miluju) lemonsoda. Kurva, to byla chlastačka.
Naši avanturisti se rozšoupli a vyžahli 4 rundy lemonsoda. Krkali jsme až za roh. Nazítří jsme snědli
opravdový manga (dost rozdíl od kupu v CZ) a vykročili k přístavu
v Allepey. Čekala nás devadesátikilometrová
cesta lodí na jih na Kollam, podél pobřeží Arabskýho zálivu.
Málem celodenní plavbu si můžou dovolit (až na výjimky) jen bohatý cizinci.
Dva namachrovaný frantíci, tři skoro němý vyblizové z Albionu, dvojička hispánců
(kluk v poho a jeho pusinka), my dva a posádka
lodi. Po 4 hodinách zakotvil náš polohausbót na polostrově zarostlym regulovanou
džunglí, kde se podával oběd na banánovym listu.
Pošmákli jsme si na výtečný směsi zeleniny, koření a bůhví čeho ještě. Roman
dostal chuť na pivo. To byl důležitej okamžik. Golden Eagle, 0,7l pivko plzeňskýho
typu, jsme v Indii dvakrát polkli. Ale plagiát plzínky
za 80 Kč ti nešmakuje ani 10 tisíc kilometrů od Spilky. Z Kollamu jedeme stále zelenou Kéralou
do metropole Trivandra. S Lonely
Planet není složitý najít levnej pokoj kdekoli na
světě. Dvě prostý nemocniční postele s čistým prostěradlem, pomalovaný
stěny pod sporým svitem žárovky, gekon nikde, okna nikde, hajzlík v rohu
místnosti a na zemi … asi 4centimetrovej šváb. Už nepamatuji, kde se vzala
sklenice, ale brouk skončil v terárku pod mým
lůžkem. Nenašel se dobrovolník s chutí rozšlápnout ho. Probral jsem se a
mrkl pod postel – byl tam. Před odchodem byl šváb - s výkřikem ŽIJ -
propuštěn na svobodu. Přišla i první expediční krize. Přepadla mne silná touha
po domovu. Vybodnout se na cestování a okamžitě odletět do Prahy. Po týdnu –
brzy. Roman měl půl dne plný ruce práce. Koupil marlborka místo beedies, Coca Colu
ala India a kus kosti obalený trochou skopovýho. Maso
jsme si mohli odpustit. Indové jsou převážně vegetariáni a umí ty jídla skvěle.
Odpoledne bylo zas vše OK. Lovec bláznivých zážitků je zpátky. (Zajímavý je, že
Romana skolila trudnomyslnost až po třech tejdnech
v Nepálu – uzdravovací meducína podobná, úspěšná, ale WC měl den otevřených
dveří). Ty kvanta lidiček,
neprostupujícího smradu, sloni na ulici - to je pravá Indie. Frčíme dráhou do Nagercoilu a tágem 20 kiláků do cíle naší severojižní mise
– Kanyakumari. Asi za 500 rupií.
Konečně oceán! Indickej oceán! Ve vesničce Kanyakumari žije asi 20 tisíc indů
a je nejjižnější výspou země, jen 8 stupňů nad rovníkem. Koupil jsem ženě sárí.
Jakou já měl radost. Doma však pochvala nečekala. Snad že hedvábí je lepší než umělina. Z pošty jsem volal do Prahy. Zase radost. Na druhym konci byla jen tchyně, prostě štěstí. Tak jsme se
šli vykoupat. Sice náš malinko zarazilo, že rozlehlá pláž před imperiálním
hotelem zeje prázdnotou. Nikde ani živáčka. V Indii, věc nevídaná. Šaty
dolů a dva pošuci vlítli do mořskejch vln. Cítili
jsme z nich horký savany Afriky, šelfový ledovce Antarktidy i přemnožený
králíky v Austrálii. To je magie oceánu. Po 15 metrech jsme mazali zpátky.
Podobný nájezdy na naši odvahu jsem podnikli ještě třikrát. Žádný plavání.
Strach z jedovatých hadů zvítězil. Na výběžku pevniny do moře stojí
majestátní Gándhího memoriál. Vegetovali jsme v Kanyakumari
3 dny. Čudili beedie, hašiš a žvejkali
betel. Červenejma hubama
jsme mohli strašit děti na Mikuláše. Roman se do občasnýho stisknutí
zuby nebo jazykem s cílem získat z porce tabáku další aroma (dle směrnic
EU) úplně zamiloval. Nakonec jde o drogu. Ovšem jen do chvíle, než jsem mu
prozradil, že se do betelu přimíchává hašený vápno a tabák. Ty rudý plivance
všude po trase …
Z jihu jedeme busem přes Madurai, kde se nachází jeden z nejvýznamnějších
hinduistických chrámů Bháratu(Indie), na Madrás(Čennaí) a na Andamanský ostrovy nebo do Himalájí a Nepálu.
(26.8.2016)
(+ mapa Indie s trasou?)