v pátek jsem se objevil po mnoha letech v nemocnici
ne že bych to večír přepísknul s pivem, ani rumík nepadnul, ale ty stresový návaly …
vysokej tlak mě čapnul za koule a půvabná zdravotnice ho pronásledovala na mé levačce  tonometrem
180 na 110 – slušnej výkon na kluka ve druhym rozpuku
v ordinaci na interně byla docela prča
doktorka si pravítkovala na sjetině EKG a my se sestřičkou grimasácky laškovali
asi třikrát jsem zavadil pohledem o její tygří oči
„Máte to vcelku dobrý, ještě echo a odeberem trochu krve. Sestři, vrhněte se na pacienta.“
„Tak ukažte pravou ruku. Nesložíte se mi tady??“
„Slyšela jste? Máte se na mě vrhnout,“ loudil jsem úsměv modrobílý ošetřovatelky.
„HA – HA – HA. Už vám otrnulo, co?“ drsňácky mě přibila na zem.
podrobil jsem se
další zastávkou na mojí špitální pouti je paní neurologie
kecnul jsem si před vyšetřovnu se štítkem EEG
čeká mě dvacetiminutová audience s korunou elektrod
po půlhodině se ve dveřích zjevila elektrotrenérka
„Připravte se, půjdem na věc.“
ve stejný okamžik se přiblížila rychlostí neřízený střely moje oblíbená interní sestřička
s rázným pohybem levý ruky zavelela
„To je můj pacient!“ a podala mi lísteček
cosi zvláštního jsem začal tušit
neskutečně lehce i přitažlivě se na mě usmála
„Jestli máte chuť, můžeme někdy zajít na kafe.“
zmohl jsem se jen na obligátní děkuji
odkráčela středem chodby
na papírku stálo jméno a telefonní číslo
od tý chvíle mi začal svět ukazovat i zcela jinou svoji tvář a čas se probudil
„Nyní zavřete oči a vydechujte hluboce.“

nevydržel jsem ani hodinu a píšu první sms tygříkovi :
„Dobrý den, pane prezidente Zemane. Toto číslo jsem dostal od krásné, milé a rozpustilé sestřičky a jistě si ze mě vystřelila. Příjemný den, Hugo.“
za pět minut zapípala odpověď
„Zde tisková mluvčí prezidenta republiky. Spojení navázáno a káva platí J“

předvánoční sraz na Valdštejnskym náměstí se vyloženě nabízel
atmoška, klendra, zpívání dětskýho sboru, svařáček a první pusa/y = first rande
čapnul jsem svou strážkyni tonometru za pacičku a vyrazili jsme k pirátský krčmě
„Dáme jedno a půjdem, souhlas Hugí?“
„Jasan tygřice.“
proti mým pěti pivkům položila čtyři svařáky
krásnej večír plnej hubanů

o půlnoci jsme dorazili před příbytek mé zbrusu nové víly
orální vášnivky nebraly konce
schody se mi kroutily pod rozžhavenýma nohama a projíždějící šoféři blikaly jak divý
jednou políbiš fešnou holku, chytíš jí za zadeček a můžou se zbláznit
„Budem spolu chodit?“
„Jo, proč ne. Nejradši bych Tě sežral.“
„Na to si nech ještě pár dní zajít chuť a líbej mě.“

skoro jsem nemohl dospat
po osmý ráno uz jsem stepoval v nemocnici před tajemnou komnatou
„Chceš se zahřát nebo tady budeš dál trčet?“
protáhl jsem se pootevřenými dveřmi jak tajemná jeskyňka a spočinul v rozpálený náruči
svý nesmlouvavý dobyvatelky
opatrnej čas si dal šlofíka a my se něžně dotýkali dlouho neošoupaných těl
„Musím odjet. Taháme bedny na koncertu Arakainu.“
„V kolik jedeš, medvídku?“
„V jedenáct, lásko.“
rozblázněná řeka vášně nám propalovala očarovaná těla

odpoledne vařim mobil v esemeskovym guláši, nosíme bedny, taháme světla a projekční tabule
nic novýho, jen lidi okolo byli fajnový - jako vždy na Arakainech a Dymytry
princezna měla ve špitále frmol, na sobotu
ňákej chlap zvracel, kudy se ploužil, netrpělivci se vztekali, jedna paní (znal jsem ji taky) umřela a vůbec nic moc den
večer usínala za chůze a už byla psychicky K.O.
ó jak jsem toužil vyjádřit účast a ještě „chytrákovat“
„Jsem s Tebou, vedle Tebe a dá Bůh i v tobě.“
lakonická odpověď přilétla za pár sekund
„Bůh Ti nedá, já jo J“ a bylo vymalováno.
uklidili jsme scénu, aparatury a nástroje zapluly do aut a hajdy domů
tedy jak kdo
nechal jsem se vysadit, za posměchu slintajících bedňáků, před špitálem
věžní hodiny tloukly tři čtvrti na tři
vyšplhal jsem až na hradby Jericha
„Vstávej, medvídku, je půl sedmý a za chvíli přijde střídající kolegyně,“ slyším shůry andělský hlas.
„Dej mi pusu, čarodějko.“