Ghetto Kosovo
Mezi dvěma pusama
s tygříkem ze špitálu mi vytanul na mysli jeden balkánskej zážitek.
Před mnoha lety mě kámoš naverboval
na humanitární expedici do Kosova. Vezli jsme materiální pomoc Srbům osiřelejm v poloautonomních
enklávách ukradený země. Válečnej konflikt dohasínal,
před čtyřmi lety se odehrál poslední velký pogromy a jeden u Prizrenu.
Sebevědomá Jugoslávie se vždy prezentovala jako slovanská sestřenice Ruska,
s vlastní hlavou. A nejlepší způsob, jak navždy ponížit a vyřídit
potenciálního nepřítele, byl v aktivní podpoře ultranacionalistických
vášní. Právo na sebeurčení jako beranidlo do srdce hrdý země. Na podobnou
falešnou strunu brnkal už tatíček Adolf.
Ani sovětská komunistická láska je nezlomila.
Vyrazili jsme z Prahy mikrobusem. Třináct dobrovolníků.
Trasa : Praha – Bělehrad – Orahovac
+ cestování po celý zemi.
Brzy jsme vytvořili v zadní části vozu kvartet etanolovejch
separatistů a v brněnskym Tescu
jsem pořídil sedmičku Hanácký vodky. Při požívání plešek
vydržela až k Segedínu.
Probral jsem se z mrákot v centru srbský metropole a kámoška
mi hned zacpala hubu pljeskavicou, která se
připravuje ze směsi mletého jehněčího, telecího, vepřového a hovězího masa
s cibulí, Ajvarem a chlebem Pita.
„Žer, vole,“ něžně mě pobídla ke konzumaci Lenka.
Nezdrželi jsme se dlouho.
Na hranicích se tyčili dvoumetroví nesmlouvaví chlapíci
v celnickejch mundúrech.
„Gde idete i zašto? Postoji Kosovo i Metochija.“
Adriana, čistokrevná Srbka žijící v Česku, vyjednává za nás.
„Vezeme materiální pomoc a tři počítače pro Srby na Kosovu. Velika
Hoča, Gračanica, Mitrovica atd.“
„Samo Česi?“
„Ano. Třináct dobrovolníků plus dva řidiči.“
„Kada se vratite u Srbiju?“
„Za šest nebo sedm dní.“
„Nije lako tamo.“
„Víme. Nejedeme poprvé s humanitární pomocí.“
„Možete preči granicu. Srečno.“
„Díky.“
Pár desítek metrů za čárou se nás vítá pozorovatelský
stanoviště KFOR.
Knížecí uznání samostatnýho Kosova pro nás obyčejný
český smrtelníky znamenalo dvě věci.
1)
zradu Srbů, kteří nám před druhou válkou i za Pražskýho jara vyjadřovali podporu a nabízeli pomoc
2)
máme nový kámoše v předsunutý
državě muslimský Velký Albánie
Kosovaři cálujou eurákama,
aby potěšili EU a přitom se zdáli bejt standardní
demokracií. Některý ulice kosovských měst nesou jména americkejch
generálů a politiků, jako výraz vděku za posvěcení vlastního státu.
Po dvaceti kilometrech vlítneme do marketu.
Jsem nezadržitelně zvědavej.
Zapředl jsem zdvořilostní rozhovor s prodavačem.
„Where are you from?“
„From Czech republic.“
„Its fajn“
„Opravdu?“
„Yes. Czech is good. Slovak
is bad.“
Moc jsem si tu nezaslouženou přízeň užíval.
Slováci a Španělé byli z obavy vlastních separatistických požárů proti
uznání samostatnosti Kosova.
Cíl : Velika Hoča u Orahovace. Srbská ves
uprostřed čerstvě zkypřených mešit.
Země nïkoho.
Každý den jsme odtud podnikali výpravy po zemi, kde Srbové, včetně knížete
Lazara, položili ve 14.století životy, proti
rozpínavosti Turků. Rozváželi jsme matroš a
pořizovali rozhovory o živobytí na Kosovu.
Ubytovali jsme se (samozřejmě za poplatek)
v srbských rodinách a já s Peťasem
vyfasoval usměvavou paní domácí. Z našeho azylu jsme se druhej den vydali pěšky do Orahovace.
Na koncích přístupovejch ulic jsou ještě smotaný
velký kluba ostnatýho drátu. Okousaný domy po válce
málokdo šlechtí. Nevěří. Z náměstí tohoto ghetta můžeš spatřit většinovej islámskej zbytek
města. Než odpoledne odkvetlo, stavil se tady i džíp KFOR s rakouskejma vojclama. My zatím absolvovali prohlídku místní školy,
pár milejch setkání s předáním pomoci a malý
posezení.
V dalších dnech nás bohulibá pouť zavedla do Gračanice
poblíž Prištiny a Kosova pole.
Prolezli jsme jednoduchý příbytky zdejší komunity. Žili už nějaký rok
v karavanech věnovaných ruskou vládou. Přitom na dohled odsud pro ně byly
postaveny nové domy. Okamžitě měli roztřískaný okna, tak utekli.
Mladý kluky i starý báby spojovala bezútěšná budoucnost.
Budoucnost bez Kosova.
Prošmajdali jsme turisticky vcelku klidnej Prizren, se zbytky menšího
pravoslavnýho kostela. Nato jsme si kecli do našeho vozítka a cestujeme po okolí. Zanedlouho
přijíždíme k opravdu velký ruině.
Ještě před pěti lety zde stála katedrála sv.Jiří
a bohoslovecký seminář sv.Cyrila a Metoděje.
Pogrom.
Napadení. Násilnosti. Vypálení. Barbarství.
Hltal jsem informace o zvěrstvech páchaných ve jménu etnický čistoty. Zatočila
se mi z těch sraček hlava. Sakra. Kdo vážně jsme a do který
smradlavý díry vesmíru patříme? Z milionu vygenerujeme sotva jednoho se
srdcem skutečně na dlani. Bude to stačit na záchranu člověka? A proč taky.
Možná měl starej lišák Nietsche pravdu. Člověk musí
být překonán.
Večer v Hoče jsem se hned skamarádil se šenkýřem a trochu se připil v místní krčmě. Byla
sranda, panáčci pálenky, zpěv. Všude se klackovitě povalovala silná touha
zapomenout na posledních deset let i na nevlídnej
svět za humnama.
Ale. V noci ve mně ožil nejsilnější vjem dne. Spontánní výkřiky ze spaní a
zmítání v posteli vzbudilo
i mýho spolunocležníka.
Viděl jsem rozvášněný davy, oheň v oknech, neschopnost mírový jednotky.
Slyšel jsem křik zfanatizovanejch bláznů i sten
ohrožených. Cítil jsem krutou bezmoc pod knutou šílenství.
Vypálil jsem si malej cejšek
do duše. Pro případ, že bych si někdy hrál na spasitele.
Další zastávky byly, mimo jiné, Priština a Srbska Mitrovica.
Poslední den na vandru rozbitou historii a přelepenou přítomností Kosova probíhalo v duchu loučení.
Mimo šikovného krčmáře jsem si oblíbil
i dvojici téměř osmdesátiletých manželů. Strávil jsem u nich pod stromem pár
vzpomínkových chvil. Zažili válku, partyzány, Tita,
znovu válku. Trápila je však opuštěnost Srbskem. Trofim
i Jasna jsou laskaví a velmi silní.
Zakoupil jsem pár lahví bílýho vína od hočovskýho vinaře. A za dvě hoďky
ještě nějaký to červený.
Na cestě zpět jsem v sobě nesl klášterní pečeť.
„Hugo, dej si víno.“
„Nechci,“ odsekl jsem protivně.
„Nekecej a napij se.“
„Dobře, ale pusť mi ještě jednou Himnu kosovských
junáků.“
„Po desátý?“
„Jo.“
Urvat konfetu bolesti a nalepit si ji na čelo?
Nebo potichu přemítat o planý odvaze a cachtat se s pýchou ve virtuální
krvi?
Ne, sere mě to!
Zmařený životy, orgány k prodeji, cokoli pro stigma přecejchovaný víry a
náhodná strategická vojenská základna.
Je to tupější než já.