Mnohé z nás tu a tam napadne zajímavá myšlenka, o níž se domníváme, že by měla být zapsána a případně i převedena do nějakého literárního útvaru. I mne občas poceluje múza. Někdy je to polibek zuřivý, který mne vytrhne ze sna, jindy se múza jenom lehce dotkne mého tvůrčího pera a zase zmizí (raději bych měla napsat klávesnice, protože poslední dobou tužku a papír téměř nepoužívám). Před mnoha a mnoha lety jsem s sebou neustále nosila notýsek, do něhož jsem si pečlivě zapisovala myšlenky, z nichž se mi občas podařilo vykouzlit dílko povedené i méně zdařilé. Když jsem chodila do sedmé třídy, zdál se mi téměř hororový sen, během něhož jsem se ocitla na hřbitově u hrobu své maminky. Vzbudila jsem se hrůzou a nemohla jsem znovu usnout. A v tom okamžiku mi múza vlepila hubanec, až to mlasklo. Popadla jsem papír, který ležel na nočním stolku a za světla lampičky jsem začala psát:
Maminko milá,
s námi si žila.
Žila si s námi dlouhý čas,
teď vidíme tě zas.
Mrtvá v rakvi ležíš
stejně jako Ježíš.
Se slzami v očích jsem si čerstvé veledílo polohlasně přečetla. Líbilo se mi. Napadlo mne, že bych mohla přidat další strofy ve stejně tragickém duchu a ráno se pochlubit své rodičce. Dokonce jsem jí hodlala oznámit, že ty krásné verše jednou nechám vytesat na její náhrobek. Asi deset minut jsem přemítala nad tím, jak pokračovat. Potom jsem škrtla poslední dva řádky a báseň jsem dokončila:
Maminko milá,
s námi si žila.
Žila si s námi dlouhý čas,
teď vidíme tě zas.
Ale v jiné podobě
když už je po tobě.
U snídaně jsem verše procítěně zarecitovala. Maminka mi (naprosto necitelně) vyťala záhlavec a dva dny se mnou nemluvila. Od té doby nechávám noční geniální myšlenky raději odplout na vlnách snění.