* V období krátkých dnů a dlouhých nocí lidé příliš nevycházeli ze svých domů. V každém z nich stále hořel oheň. I přes den. Nikdo neviděl velký rozdíl mezi prací a odpočinkem. Oboje v této klidné době přinášelo radost. Cesty byly ještě sjízdné, ale už prázdné. Pocestným na nich nehrozilo žádné nebezpečí, přesto nikdo nikam nevyrážel. Nikdo cizí nepřijížděl. * „Stále mám sen, že přijde velký učitel, prorok, někdo, kdo nám ukáže cestu,“ bylo slyšet z domku nedaleko hradeb. „Nikdo nepřijde, musí ti stačit, že se budeš radit s našimi věštci, kteří vyvolávají vzpomínky a díky nim nacházejí odpovědi na to, co bude následovat,“ odpověděl mu starší hlas. „Věštci ale už dlouho neměli žádné vize, nevěští.“ „A co tvůj sen? To není věštba?“ „Nevím, ale myslím si, že to je jen přání a ne velký sen.“ „Teď není důvod k vizím, podle neměnného řádu vždy po době radosti přichází smutek. Sytost následuje hlad. A potom se svět zase začne radovat, když se smutek vyčerpá.“ „A není možné dnešní hojnost udržet? Musí se vše pokazit? To máme jen čekat a připravovat se na mizérii, co když bude zima příliš dlouhá?“ „Musíš v sobě najít odvahu, nepřipouštět si strach z toho, co má přijít.“ * Stráž zavřela brány. Ve tmě vypadaly okolní hory vyšší. Do jara bylo daleko. *