|
Na dně mé první je jezero
Tu druhou cítím když jsou draci Záškuby umění na mě prskají její stín jako dálnice na smrad garáží nahá, hřejivá, v růžencích přichází dřív než Apokalypsa odchází rychleji než mužská touha nechává mrtvá slova a oční bulvu na obloze, koulivou jak Zem která je cítit potem z Ježíšova podpaží Chtěl bych v Něj věřit nebo v Ní ale překáží mi oči
Té druhé, něživé, mohu psát jako bych olizoval hořící svíčku: PENDANT LA NUIT PENDANT LE NOIRE PENDANT TOI JE NEIGE
Té první bych lhal Jako Jidáš Zpocenému
Ta první sněží sama
|
|
|