POVÍDKA TŘETÍ - Leia kresba (Aladin)

Stála tam a nechala si vlasy lhostejně čechrat dnes docela silným větrem.Ruce měla hluboko zabořené v kapsách zelené bundy po mámě.V tento den vnímala tak známé zvuky nějak jinak, nově.Jako by tu byla poprvé.Jekot racků zněl zlomyslněji, pronikavě ji a šplouchání vody jako by ji vábilo k sobě blíž písní tak podmanivou, že jí nešlo odolat.

Podlehla jí a přiblížila se po rozpukaném molu až k hranicím jejích možností.Věru jich moc neměla.Pozorovala vlny jejího moře, jak se vrhá vstříc ostrým útesům a v podobě drobných i obrovských vln se o ně rozbíjí.
Předklonila se přes zábradlí.Představovala si, jak přehazuje nohy přes tu překážku a odevzdává se náruči ledové vody.Jak ji celou prostoupí její chlad.Už necítí bolest, necítí zklamání, smutek.Jsou jenom ona a voda.Jasně vnímá, jak klesá hlouběji a hlouběji až tam, kde to více nejde.Moře ji skryje u svého dna.Pak bude mít navždy pokoj od zklamání.Už ji nikdy nikdo nenajde, nebude jí slibovat modré z nebe, nekonečnou lásku, horoucí obětí až na věky a pak ji opustí kvůli první překážce.Zklame, opustí, pošlape její naději, zničí představy o štěstí a uvrhne do nedůvěry vůči všem lidem.Ne, tohle voda nedovolí.Ona ji bude chránit.Ochraňovat před, lidmi jako byl on.Ano, byl.Pro ni už neexistuje.Za tímhle obdobím zabouchla dveře, všechna okna zajistila okenicemi, mřížemi a celé tohle zamknula klíčem nenávisti a zášti.Udělala z něj třináctou komnatu duše, kam přes pečeť chladu a zklamání nemůže nikdo.Ani ona.Otevřelo ji však něco mnohem mocnějšího než všechny její pocity.Láska.Obyčejná slabost lidstva ji dohnala až sem.

Hledala útočiště a pomoc právě tam, kde se potkali.Proč?Ptá se sama sebe.Proč sakra?Zoufale si rvala vlasy z hlavy a moře zásobovala novou solí ze svých očí.Napadlo ji, že moře vznikla ze slzí lidí.Kolik smutku se muselo podílet na vzniku tolika moří.Kolik zhrzených lásek jako ta její, kolik utrpení…Tichý vzlykot se proměnil v hlasitý pláč.Zoufale si rozmazávala slané krůpěje smutku po obličeji i se zbytky líčidel.Po pár chvílích se zhroutila na kolena plna hořkosti.Naplňoval ji jediný velký otazník.Proč?

V tu chvíli se v ní všechno zlomilo.Rozhodla se.S očima zaslepenýma pláčem se zvedla, přelezla zábradlí.Stiskla víčka, nechtěla se dívat vstříc svému osudu.Pustila se zábradlí, její poslední opory a učinila krok do prázdna.
Odněkud se však vynořila opora nová.Tak známá.Něčí ruce ji pevně uchopily kolem ramen a úplně samozřejmě vrátily na pevnou zem.
Bála se otevřít oči.Ten strach ji naplňoval a ochromoval.Něco hedvábného se jí dotklo obličeje.Rty, něčí rty jí slíbávaly kapku po kapce.Něčí dlaně jí uchopily hlavu jemně do dlaní.

Vzepřela se strachu.Konečně se víčka od sebe odlepila.Viděla to, čeho se bála.O čem snila poslední noci i dny.Gesta tak známá a přece tak nová jako ty zvuky moře.Oči ji mást nemohly.vrátil se.Miluje ji, neopustí ji.Opět zadoufala, že jejich láska je přece jen dost silná na to, aby překonala všechny překážky.Opět v ní svitlo světlo naděje.Zpříma mu pohlédla do očí barvy deštivého dne s všechnou nadějí a prosbou, co v sobě byla schopna sebrat.On uhnul.

Nemohla tomu věřit.On uhnul! Nemyslí to s ní vážně.Tak proč je teda tady?Proč přišel?Snad otevírat staré rány? Snad by nemohl snést tíhu výčitek, kdyby ji pohřbilo moře?Vymanila se jeho objetí a prudce do něj strčila.Jedním dlouhým skokem se ocitla znova u zábradlí.Vlny už však pozbyly svého kouzla.Už ji nelákaly k sobě pod ochranu.Skřeky racků zněly opět jako dříve.Neposlušný vítr si pohrával s jejími kadeřemi.

Odněkud z moře zaslechla troubení nejspíše parníku.Na molo přicházeli další lidé.Manželky přišli vyhlížet své muže vracející se z moře.Už nebyla jenom ona a voda.

Na hladinu dopadl stín.Ohlédnula se.Byl to on, kdo jiný.Najednou se jí vůbec nezdál tak úžasný jako dříve.Chladně si ho změřila a prošla kolem něj.Nešel za ní.Nějak ji to nemrzelo.Čekala to. Bylo jí jasné, že ji nemiluje ani nemiloval.Byla jen hračka, chvilkový rozmar.Dávala mu ze sebe všechno a on si nezasloužil ani zrnko prachu uvolnivši se z jejího oděvu, nezasloužil si ani pohled na ni. Kvůli němu chtěla zemřít, skočit do moře.Už v sobě nemá křik jediného proč.Teď už jen hluboké ticho, prázdnotu, lhostejnost.Nemá už ani slzu, co by za něj uronila.

Je připravena udělat za vším tlustou čáru.teď už ano.Zaboří opět ruce do kapes.Loudá se ulicí jako neposlušná školačka.Babička už bude určitě čekat s obědem a ona zase přijde pozdě.S očima opuchlýma od pláče, vlasy rozcuchané větrem i zoufalstvím.

Kdesi slyšela, že po bouři bezpodmínečně musí vyjít slunce.To její ještě nevyšlo, ale alespoň už neprší.Věděla, že je to za ní.Dostane se z toho.Příště už bude opatrnější a nebude věřit lichým řečičkám falešných svůdníků.

Zastavila se. Byla doma.V kapse nahmatala klíče.Odemkla si.A pak konečně ty dveře zavřela.

Tiché hlasy - Martin

Včera pršelo, vítr lomcoval korunami stromů až tu se ozvalo dunivé zapraskání. Kmen starého stromu se přelomil v půli a zřítil se k zemi. Byla to naše stará jabloň, která růstávala u našich vrat. Před lety obmotal jednu z jejích větví můj děda řetězem od kozy, jeden jeho článek sloužil pak jako oko pro zavěšení provazu od houpačky. Tak pod svou korunou houpala nejen moji mámu, ale také nás. Její jablka jsme odjakživa sbírali pro králíky, ač sláďata, byla drobná a nepříliš chutná. Navíc u našeho dvora stínila, často jsme říkali, že ji pokácíme, ani nákladní auto s uhlím pod ní neprojelo a tak jsme byli každý rok nuceni nosit uhlí z cesty ze složené haldy v košíkách do stodoly.

Díky těmto vzpomínkám se tak honila mou hlavou spousta výčitek. Vzpomněl jsem si také, jak jsme jako děti z kovových barevných telefonních drátků vyráběly holkám prstýnky. Jednou jsme pověsily dva sem, do větví. Byly tam dodnes, už celé zrezavělé. Jak krásné zapomenuté chvíle visely na mrtvé větvi u mých nohou. Jabloň mlčela, pokorně mlčela. Snad mi nechtěla říkat pravdu, proč ta jablka nebyla už tak dobrá. Neměla už sil nám odrodit ta nejsladší sláďata, byla příliš stará, příliš uvnitř ztrouchnivělá a nemocná... byla shrbená svým stářím. Poklekl jsem k bezvládnému tělu a ono mi podávalo několik zelených jablíček. "Vezmi si jedno, alespoň jedno, prosím", promluvil strom v mé duši. Utrhl jsem si ... bylo ještě nezralé a trpké, tak strašně trpké, na tu jeho chuť však nikdy nezapomenu. Jakoby prostřednictvím tohoto tichého stromu ke mne někdo promlouval. Pak jsem si povšiml, jako by v té chvíli ke mně někdo promlouval i prostřednictvím jiných věcí - o kus dál se v trávě ve větru kýval fialový zvonek, který zvonil na rozloučenou starému stromu, na větévku usedl komár, abych si v této chvíli osobního zamyšlení uvědomil, že není jen špatný hmyz, ale že svým bodnutím stejně tak jako já jde jen za svou obživou, že každý děláme věci pro nějaký účel a nikoliv bezúčelně. Pak zaštěkal pes, aby mi připomněl, že jsem zapomněl dojít pro mléko, neboť na statku mají podobného psíka ... a toto všechno byla jen jedna jediná obyčejná chvíle, kterých je v životě mnoho, chvíle spousta tichých hlasů ...

Vlak života - KSTK

Bývají dny, které by člověk raději vymazal. Kdy se nedaří nic - ani to, co by se jinak dařit mělo, s čím dosud nebyly žádné problémy.
Když jsem nastupoval do tohoto vlaku, začínalo zrovna zvolna pršet. Zabarvení nebe se přiblížilo barvě olova, bylo také tak odcizující, šedivé, těžké. Deštěm a smutkem obtěžkané mraky se valily skrz oblohu a svou přítomností ještě podtrhovaly veškerý zmar, celkovou beznaděj.
Nyní, když je vlak již nějakou tu minutu na cestě, prší už opravdu řádně. Dešťové kapky tou největší možnou silou, která jim byla snad kdy dána, bubnují do okna vagónu, za kterým sedím já; samojediný, smutný a šedivý jako obloha.
Takovéto počasí, patřící k nelítostnému času podzimu, bývá snad stále častější. Někdy se mi zdá, že trvá, tak jako nevlídný podzim, více než půl roku. Možná je toto skutečně naším osudem, blízkou budoucností. Kdy již nebude jaro jarem; zima zimou - nad vším zvítězí a zavládne jen čas podzimní...
Napadlo Vás také někdy, že nic nemusí být až tak nahodilé a náhodné? Že tyto neustálé deště, olověné mraky, naproti tomu velká sucha, s námi všemi souvisejí daleko více, než jsme si ochotni připustit?
V dálce se ozval úder hromu a po chvilce se za obzorem zablesklo. Navíc se rozpršelo ještě o něco silněji, přestože jsem se zprvu domníval, že to snad již horší ani být nemůže. Království nepřízně svou rozpínavou mocí ještě více rozšířilo truchlivé panství smutku.
Přemýšlím, zda mne na konci cesty čeká stejný obrázek, který mám možnost právě sledovat za okny. Zda i tam bude vše stejné, smutné, pramálo povzbuzující. Třeba již bude po všem a alespoň pár prvních a nesmělých paprsků slunce mi přichystá radostné uvítání. Zašimrají mne na nose a lehce zalechtají - jenom tak malinko, jemně, abych se přestal tvářit zakaboněně a beználadově, a přece jen se trochu pousmál. Možná, že proti mně půjde zrovna nějaká přepěkná slečna. Taková, jaké mám rád - usměvavá, baculatější, krásná...
Otevírají se dveře kupé - vchází vychrtlá průvodčí.
"Ano, ano - děkuji" - dávám označený lístek na odkládací prostor u okna. Chvíli čekám, až zase budu sám. Tak jako před chvílí. Tak jako před měsícem. Tak jako před pěti lety..
Venku zatím stále vládne sychravost a nečas. Mraky jsou šedivé, okolí šedivé, příroda šedivá, lidé... různí a přece šediví.
Pozoruji bubnující kapky, které dál dopadají na okno vagónu, a opět přemýšlím nad tím, jestli mi ještě zbývá jakási naděje, že tam dál... přede mnou... bude o něco lépe.
Jedna ze zbloudilých kapek deště snad podivnou souhrou náhod dopadla až na mou tvář. Sahám na ni, jemně ji promnu mezi prsty a divím se převelice, jak se mohla tato zbloudilka dostat skrz zavřená okna až tak daleko.
Snít člověk možná může, věřit však musí, napadá mne. Pak mírně přivírám oči - blíží se tunel.

PODZIM - J.E.T.

Podzim měl barvu přezrálé hrušky. Sezóna u jezera skončila a pohled na vrcholky hor měl příchuť slastné trpkobolnosti. Chladný vítr prošacovával Jeffovo tříčtvrťák a snažil se vlést i pod čapku. Jeff sypal svým miláčkům zrní z misky a kochal se pohledem na klidné jezero. Miloval tuhle část každodennosti,tolik nasáklou nekonečným klidem. Zrakem pohladil hladinu jezera a vrcholky hor, jako když jazyk přejíždí po ostřím zubů a v těle ho zamrazilo. Bylo to jiné mrazení než znal. Upustil misku se zrním. Pomalu se otočil a zkontroloval dálku, která jej dělila od domku. "Ne, ještě to nesmím vzdát..." řekl si polohlasně. Úmyslně nezavřel dvířka voliery a nejistým krokem se šoural k domku. Čas přestal tikat. Snad i vítr přestal foukat, jen aby umocnil dramatičnost té chvíle. Jeff si rozpačitě nevěděl rady s pocity, které mu rejdily pod kůží. "Ne, ještě to nesmím vzdát..." Pomalu otevřel dveře od pokoje a sundal si čapku.Vyklouzla mu z ruky a jako kámen, který padá ze srdce, se zřítila na zem. "Ne, ještě to nesmím vzdát..." Rozechvěle, připomínajíce slepce, osahával zeď a almaru, aby se mohl shýbnout pro čapku, která se zdála tak nekonečně hluboko. Dokázal to, nahmatal jí a pozvolna a opatrně se narovnával, jakoby měl strach , že se zlomí v pase. Čapku pověsil tam, kam patří, tam, kam jí věšel každý den, tam ,kde měla své letité místo. Odšoural se k telefonu a přenesl jej na stolek k ušanu. Roztřeseně a velmi zdlouhavě si usedl."Ne, ještě to nesmím vzdát..."povzbuzoval se. Rozhodl se dát si nohu přes nohu a té myšlence se usmál. Nikam nechvátal, přesto cítil, že by si měl pospíšit. Zvedl sluchátko a vyťukal telefonní číslo.
"...dobrý den... dovolali jste se do Falk Industry, co pro vás mohu udělat?..."
"...dobrý den..., prosím..., mohl bych mluvit se Zackem?.."
"...je mi líto, pane, ale pan Falk má zrovna jednání,... mohu něco vyřídit, zdělte mi,prosím, vaše jméno a telefonní číslo, předám jej panu Falkovi osobně.."
"...jmenuji se Falk, Jeff Falk..a číslo je....."
"...ježiši kriste, ježiši kriste, pane Falku, prosím vás omluvte mě, nepoznala jsem vás po hlase, již dlouho jsem vás neslyšela, okamžitě vás spojím..."
"...Haloooo?, tati...., tati..., ani nevíš jak jsem šťastný ,že voláš, ...jsi v pořádku?...stalo se něco?.."
"...ano, Zacku, jsem v pořádku, taky tě rád slyším..."
"...Tati,... znamená to snad, že jsi konečně přistoupil na můj návrh?...víš, strašně mě to trálilo, že jsme se pohádali...ale chtěl jsem a stále chci pro tebe jen a jen to nejlepší, nechtěl jsem tě v tom baráku nechat samotného..uvidíš, že u nás budeš jak v bavlnce..."
"...Zacku, já už se na tebe nezlobím... ale pochop, že jsem to tu nemohl opustit..."
"...Tati...tati... máš nějaký unavený hlas, jsi opravdu v pořádku?..."
".. Zacku, jsem v pořádku...opravdu..."
"...Tati, já jsem tak šťasný...okamžitě volám Eli...a posílám pro tebe auto...tati, prosím tě všechno to tam nech...vem si sebou jen to, co máš opravdu rád...o ostatní se postaráme..."
"..dobře, Zacku, udělám to, jak říkáš..."
"Tati... ani nevíš, jak jsem šťastný... odpoledne pro tebe přijede auto s Eli ... já teď musím letět...strašně se těším na setkání...večeřet už budeme spolu..."
"...dobře, Zacku, budu čekat...měj se zatím krásně..."
"... Tati, ty taky...těším se.."
Zavěsil telefon. Překontroloval ležérnost přehození nohy přes nohu. Pomalinku si zapnul knoflíček u krku a ruce složil do klína. Usmál se a navždy si odnesl sebou úplně všechno co měl rád.

Proud tam u dna - body

Voda se valila korytem řeky v nahnědlých, vzedmutých vlnách, nesouc na hladině vše, co se jí kvapnou cestou podařilo sebrat. Vždy s jarem, stávala se z říčky řekou, a splav o kousek dál pořádným jezem, dunícím do daleka svoji temnou hrozbu. Duben sčítal své poslední dny, a slunce marnotratně pohazovalo údolím náruče paprsků.

Výletní restaurace, kousek proti proudu nad splavem, se jmenovala příznačně - U splavu. Mohli jste tam dostat naložené buřty s cibulí, jež se tu pro možnost nevhodné asociace nenabízely pod obecněji vžitým názvem „utopence“, někdy ohřívanou klobásu, vždycky potom pivo, kávu a sodovku. Mohli jste sedět na malé terase a dívat se na splav, kroužící racky, nebo dívky, opalující se v létě na protější louce. Museli jste tu vidět Ferdinanda Mařáka. Toho, co prohlašoval svým svérázným nářečím, posbíraným na toulkách republikou, že „plave jako čolek, a bel i v reprezentačním véběru“. A vždycky, když tohle řekl, ozval se v odpověď hostinský Karlík, tedy pro upřesnění Karel Karlík, jehož rodiče měli zřejmě zvláštní druh humoru rádi: „Jo, bévals, než si se dal na chlast.“ A v tomto nesčetněkrát reprízovaném dialogu byla řada na Ferdovi zvaném Čolek, aby dodal: „Dal, nedal, selaví. Tak sem dé ešče jedno, Kadlíku.“

Tohle jaro přišlo později. Vody, jež ještě před nedávnem byly sněhovými pláněmi ve vzdálených horách, hnaly se korytem říčky k jezu, a potom dál a dál, chvátajíc do náruče oceánu. Karlík leštil půllitry a Čolek Mařák na terásce táhl čtvrté pivo. Svítilo slunce a žlutohnědá masa vod, hučících přes splav, se do jeho všeproteplujících paprsků vůbec nehodila. Mařák hleděl na kypící hladinu, a jako snad tisíckrát předtím, zase mu v uších znělo ono kdysi důvěrně známé: hop - hop - Čol - ku - ma - kej - hop - hop..., slýchané, když „ešče béval v reprezentačním véběru“.

„Čím mohu posloužit, milostivá,“ vytrhl ho z chmurných úvah o nenaplněných ambicích hlas Karla Karlíka. Otočil se. Blonďatá víla s vlasy do půli zad a v sukni jako na prodlouženou, prohodila směrem k pípě: „Pivo, prosím.“ Hodilo se to k ní jako digitální budík na gotický hrad.

„Brý den, slečno,“ zachrčel Ferda, jak jen nejmileji dokázal.

„Dobrý den,“ usmála se víla. Potom si sundala z očí italské zrcadlovky a Čolek měl pocit, že se v jejích očích zahlédl s andělem. Podala mu ruku, poodhrnula sukni a usedla k jeho stolku. Ohromený Čolek stále ještě svíral její dlaň ve své ruce, ne nepodobné lžíci menšího bagru.

„Paní,“ dodala ona, „paní Bergová, vdaná Vitoušová a rozvedená zase Bergová.“ S nemizejícím usměvem vymanila lehce svoji ruku z Čolkovy. Karlík před ni postavil půllitr s hladinkou jako pro inspekci: „Bergová...“ zatahal se zamyšleně za knírek, „ňákej Berg tady má někde chajdu. Tuším někde tam u toho převisu,“ máchl rukou někam za řeku.

„Ano, to je přesné. Teď ji mám já. Táta vloni na podzim umřel.“
„Ježíš promiňte, sle... paní,“ Karlík si rozpačitě utíral ruce do kostkovaných kalhot.
„To nic,“ usmála se zase, „ta chajda je jediná dobrá věc, kterou od něho za celý život mám.“
„Tak jste přijela, připravit ji na sezónu?“ nadhodil Karlík, šťastný, že má hosta a s kým si povídat.
„Přivezla jsem dcerku trochu na vzduch. Hraje si tam na louce s nějakými kluky ze sousední chaty.“
„To jsou Tončovi kluci, pěkní sígři,“ zamračil se Karlík, „Kolik je holčičce let, aby jí něco neprovedli.“

„To snad ne,“ řekla víla a nahnula si z půllitru. Když ho postavila z poloviny prázdný na stůl a hřbetem ruky si otřela pěnu kolem úst, Čolek jenom ohromeně vzdychl: „Šmárja, viděl si to, Kadlíku ? Se z toho zvencnu, to je teda tah milostivá, to umíte zpaměti?“

„To je vody,“ prohodila blondýnka, jako by jeho repliku neslyšela, „dole zase budou záplavy.“
„Tož to vemte jed, že budó, a fest, jako dycky z jara. Jednó sem v takové vodě plaval, to dyž sem ešče bel v reprezantačním véběru.“
„Vy jste plaval závodně?“ stočila k němu víla pohled.
„Jo,“ vložil se do toho Karlík, „plaval, než začal chlastat.“
„Začal, nezačal, selaví. Tak sem dé ešče jedno, Kadlíku.“
Bergová - Vitoušová se zasmála a Čolek slyšel loretánskou zvonkohru. Do toho svítilo slunce a hučel jez.
„Mamí!“
Výkřik plný strachu prořízl hukot vody a zajel do uší. Karlík pustil půllitr, který se s třeskem rozprskl po betonu. Víla ztuhla na židli a Čolek se postavil.
„Mamí!“

V zákrutu řeky se objevily necky a v nich pod dvěma slámovými culíky pár vyděšených očí. Víla se prudce postavila, seskočila z terasy a klouzala hliněným břehem k řece. Karlík jen nevěřícně zíral. Čolek se na nepříliš jistých nohou pustil za Bergovou. Ta stála na samém kraji řeky, a bezradným, k smrti vyděšeným pohledem sledovala blížící se necky.
„Maminko!“
Bergová udělala krok do vody. Těžká Čolkova ruka ji dopadla na rameno a stáhla zpět: „Todle nejní pro vás, paní, to je moc vody, zatraceně moc, a tady je hluboko...“
Trošku ztrácel rovnováhu, když si stahoval boty a sundával svetr. Podíval se na těstovitou hladinu, potom na necky.

„Šmarja!“ vzpamatoval se Karlík, kterému náhle došlo, k čemu se chystá. „Ty blboune...“, hnal se k němu. Pozdě. Čolek se ještě jednou podíval, kde je děvčátko, a skočil. Za tenhle skok by ho stejně z té reprezenatce vyhodili, napadlo zcela nelogicky Karlíka. Víla se ho chytila křečovitě za paži, a chvěla se neschopna slov.

Čolek dopadl do vody. Ruce automaticky začaly roztáčet kolotoč kraulových temp. Ďábelský kolotoč, jak mu vtloukali do hlavy už od dorostu. Kolotoč, který z tebe udělá mistra světa, hučeli do něho tak dlouho, až tomu uvěřil, a myslel si, že může všechno na světě. Věřil, že může do půlnoci vykládat holkám u baru, jak vyhrál „juniórskej světovej majstršaft v Bruselu“, věřil, že bude vyhrávat dál, i když si potom dvě z nich vezme do pokoje. Věřil, že nemusí trénovat jako ostatní, protože bude nejlepší i bez toho. Věřil spoustě nesmyslů. Když ho poprvé nepozvali na soustředění reprezentačního výběru, opil se v baru Adelaide a hulákal, že „ešče dondó škemrat!“ Nedošli. Když to pochopil, bylo už pozdě.

Hop - hop - Čol - ku - ma - kej...Chlad se zařízl do těla s razancí motorové pily. Proud začal Čolka nekompromisně táhnout k jícnu jezu. Tož to teda né, pomyslel si, todle teda né. Na okamžik zvedl hlavu. Necky s vystrašeným pohledem byly snad osm, deset metrů. Hop - hop - Čol - ku...Příšeru se zpěněným chřtánem slyšel řvát příliš blízko. Lopaty dlaní ho poháněly blíž k děvčátku, blíž k těm slámovým culíkům. Potom najednou pochopil, že tuhle rozplavbu už nevyhraje. Okraj necek vystřelil k obloze. Dětská ručka se kmitla před sluncem. Čolek ještě zahlédl bílou nožku v červené polobotce. Ledová voda ho udeřila zlostně do tváře, několik dní neholené. Když ucítil pod nohama hranu jezu, na okamžik se vztyčil, a než ho voda stačila strhnout, odrazil se vší silou. Prolétl vzduchem a dopadl do žlutohnědé pěny. Náraz do ramene ho málem ochromil. Druhou rukou se po tom ohnal a ucítil, že jsou to ty necky. Do hajzlu, pomyslel si vztekle, tady někde mosí bét...Tápal kolem sebe jako slepec ve vánici, a najednou si s hrůzou uvědomil, že mu docházejí síly. Tělo decimované denodenním pitím už nemohlo roztáčet proslulý dábelský kolotoč paží. Plíce zruinované cigaretovým kouřem lačnily po troše vzduchu. Pro jedno nadechnutí se musel porvat s krvelačnými víry, stahujícími ho do hlubiny. Na hladinu se dostal jen s vypětím sil a myslel si, že tohle je konec. Lapal po dechu a marně se snažil ve vodních spoustách cokoli zahlédnout. Oslepovaly ho, zahlcovaly, valily se jako švédské hordy při třicetileté válce, chtěly ho zničit, rozdrtit, odpočítat...Sračka seš, žádné Čolek, blbá sračka seš, řval sám na sebe. Hop - hop - Čol - ku - ma - kej - hop - hop...zase uslyšel ten hlas mnoha hrdel, nesoucí se nad bazénem vždycky, když byl ve vodě on, a plaval si pro další vítězství. On, který znal, jak se roztáčí ďábelský kolotoč. Vyrazil rukou dopředu a ucítil něco měkkého. Uchopil to jako svoji jedinou spásu. Teď začne finiš, pomyslel si, poslední vobrátka a du na to... Přitáhl děvčátko blíž k sobě a volnou rukou rozdával direkty na všechny strany. Sakra, to je teda šrumec, letělo mu hlavou a smál se. Víry už na něho nestačily, ve finiši na jeho ďábelský kolotoč nestačil nikdo. Nohou nahmátl dno. Uchopil děvčátko oběma rukama a zvedl je nad spáry vln, zuřících, že jim vyrval to, co už jim téměř patřilo. Ještě krok, dva...Náhle mu v hlavě explodoval granát. Slunce se rozprsklo na tisíc střepin a prudce vyhaslo.

„Čolku, tak sakra, ty blboune !“

Otevřel oči. Tak todlencto že só nebeský anděli. Dyť načisto vypadajó jako Kadlík. A navíc mě fackujó. Posadil se. O kousek dál k sobě Bergová tiskla dva urousané slámové culíky.
„Co mě sakra mlátíš, Kódl! Já už su domlácené dosť!“
„Konečně. To to trvalo. Už sem myslel, že tady budeš ležet do večera.“
„Je mě zima, Kadlíku, strašná zima. Postav na kafé...“ pokusil se zvednout, ale těžce žuchl zpět. Uvědomil si, že jednu ruku takřka necítí.
„To je dobrý,“ řekl Karlík a pomohl mu na nohy, „to ti jen ty necky daly petelici, když si se hrabal z vody jako zapomenutej vodník.“
Čolkovi koukal z deky, do níž ho Karlík zabalil , jen nos, jímž do sebe nasával vůni kávy. Blonďatá víla na něho upírala vděčný pohled.
„Jestli se mu chcete zavděčit, milostivá,“ všiml si jejího pohledu Karlík, „tak se ho zeptejte, jak to bylo, když byl v tom reprezentačním véběru.“
„Di s tým někam, Kódl,“ zavrčel z deky Čolek. „A jak se ta vaša potápka menuje,“ otočil se na vílu, „dyž už sme se spolem kópali...“
„Lucka,“ píplo to stvořeníčko z druhé deky a popotáhlo.
„Ale bel to svinské pród, tam dóle u dna, Lucko, co?“
Usrkl horké, protekční kávy.