Tento způsob poezie zdá se mi poněkud nešťastným

K vytvoření této stránky mě přiměly dvě věci. Jednak se množí připomínky, že úroveň textů v rubrice poezie povážlivě klesá. Souhlasím. Na jednu stranu je potěšitelné, že stále přibývají noví autoři, ale přiznejme si, těch, o kterých bychom mohli říct, že přinášejí něco výrazného, zajímavého, nebo jen s příslibem nadějného talentu, není mnoho. Za všechny uvádím jednu ukázku:

Štědrodenní nebe 

ČernáMlha

Zase nestrouhali

bělobu

Mračí se

těhotné ovce

Porod

zakázán

A stromy

nevlídné prsty

už přestaly věřit

na rukavice

Nemohu říci, že by mě stejným způsobem zaujala celá tvorba autorky, navíc nemám osobně ráda tuto grafickou úpravu textu, ale tohle mi přijde nápadité a zajímavé.

Nejde vůbec o to, negativním postojem odrazovat nové autory od publikování. Spíš pomoci těm, kteří se chtějí vyvarovat začátečnických chyb. Jistě se najde hodně autorů, kteří se z nějakých důvodů zaměřují především na výpověď vlastních pocitů, a nemají ambice pracovat na stylistické a jazykové úpravě svých textů. Je pravděpodobné, že i tak se jejich texty dočkají pár souhlasných komentářů. Tahle stránka je spíš pro ty, kdo chtějí na svých textech pracovat a zaujmout i něčím jiným, než výpovědí.

Druhý důvod je ten, že jsem si na základě některých reakcí všimla, že přídomek šéfredaktor dává mým poznámkám a komentářům naprosto nezaslouženě punc jakési větší závažnosti. Ráda bych proto zdůraznila, že funkce šéfredaktora se týká výhradně organizačních záležitostí a rozhodně nemá nic společného s mojí kompetencí posuzovat či hodnotit poetické texty.

Nejsem žádný odborník, poezii vnímám převážně intuitivně a z tohoto pohledu se k ní také vyjadřuji. Berte proto, prosím, následující ukázky spíš jako vysvětlení na základě jakých kritérií hodnotím. Jestli si z výčtu základních věcí, které v poezii nerada vidím, někdo odnese ponaučení, nechám na vás.

Rýmy typu aa, bb

I z mnohem nápaditějších textů, než které jsem vybrala jako ukázku, dokáže tento způsob rýmovaní udělat prostoduchou říkanku.

 Měl vlasy jako uhel černé

a jeho oči šedé zdály se být věrné.

Měl rty provoněné růžemi,

měl nejhezčí ruce na Zemi.

Měl krásné rudé líce,

nechci vzpomínat už více.                  

Zapomenout na něj nejde,

kdy už mě ta láska přejde?

Je pyšná,

když zmítá  se v objetí vášně

zářící touhou, jak krásně,

když sní jen jediný sen

o splynutí těchto dvou těl

Jak andělská je ta tvář

je to těch očí zář

co hojí duši zjizvenou

když srdce chce vzpomenout

Má milá pojď z brány ven

růže voní, zpívá Zem,

tady toužím, tady čekám,

že nepříjdeš jen se lekám.

Jsi jak v lese plachá srna,

z bídy světa přestrašená.

Jsi jak ptáče ve větvích,

co se bojí dlaní mých.

Nepravidelný rytmus verše

Pravidelný rytmus není, samozřejmě, žádnou povinností. Pokud ale někdo zvolí formu textu, která zápisem, rýmem, či dokonce zařazením do rubriky Klasické verše napovídá, že by se mělo jednat o klasický vázaný verš, pak by pravidelný rytmus měl být jeho nedílnou složkou. (Většina veršů z předchozí ukázky by mohla být umístěna i zde.)

Dveře klece otevřené
nespatřuješ zpívajíc.
Nad hlavou se nebe klene,
Tobě však neřekne už nic.

Když k večeru čechráš peří,
snad na malou chvilku
Tvá duše ptačí uvěří,
v zelený les a vonnou louku.

Slyším zvuk houslí,

Jejich krásný tichý hlas.

Blíž k sobě mne vábí

A já nedokáži odolat.

Protože všechno se změní

Až přijde nový den.

Co bylo již není

A už nikdy nebude,

Používání zdrobnělin a klišé (mezi které zdrobněliny většinou řadím)

Když pláč, tak srdcervoucí, když úsměv, tak zářivý, životodárné slunce, zlověstné ticho – jistě mi dáte za pravdu, že tudy cesta k zajímavému básnickému obrazu nevede.

 políbit na tvář a říct Ti miláčku,

dýchat z Tvých vlásků jaro a krásu,

celý se ztratit v Tvém voňavém obláčku…

Zlatý okov v prst navlečen

bodá u srdce

a pálí v pomněnkových očích.

Měsíce hledám správný směr,
stavím si přístav v oblacích,
rozplétám nitky dávných hříchů,
tiše se kaju v jejich stínu.
Po stezkách bláznů klopýtám,
co vést by měly z pekla.
Abych se měla odkud zvednout,
ploužím se po dně plném špíny.
Cesta je zlá, drásá mi duši do krve,
chybí mi síly, zbývá naděje.
Poslepu hledám tvoji dlaň.
Stojíš a mlčíš, prý zkoušíš lásku.
A místo tebe anděl strážný
mi svoje něžné ruce podá,
pohladí křídly, pevně mě sevře v náručí
a šeptá slůvka útěchy.
Však k čemu jsou mi andělé,
když ďáblu upsala jsem duši?
Potoky slz a tichá objetí
se snaží změnit osud.
Věřím ti každé slovo,
každý z těch slibů, které konejší.
Pak už jen víra v dobré konce
mě drží nad vodou.
Když najdu sebe sama
a každý dílek zapadá,
vyrveš mi srdce z těla.

Genitivní přívlastky a přemíra přívlastků vůbec

Tržiště obchvatů, hlediště přetvářek, vlny stránek, či totálně vystupňované

 stonky

slepých očí umlčených květin

namodralých jizev

vždycky si říkám, že méně by bylo více.                            

Nahota prázdných ulic

převoznice cizích očí

tržiště obchvatů závratí

zpyšnělých zrcadel.

Velikost ukryta v zrncích písku

nepřístupna prázdnu

hledišť přetvářek

odvázaných sirotků ztracených blizen

hrající v jezech baroka.

Ztichlé pontony

uspané ve vlnách stránek

pečetě poutníků bez otisku

se rozpadávají v branách samoty

bijí do strun kamenů

v ulicích doznání vrásek

vyhaslých přístavů čtveřic holubic.

Jednoduché pravdy čišící poučováním

Lidé to byli-oni směr ztratili-kudy ven???

Teď se ptáte!!Teď pomoc hledáte!!

Sami jste hranice určili-sami si planetu zničili!!

Přehazování slovosledu bez (pro mne) logického důvodu

stále stejný obraz děsí mne,

a ač s každou nocí stejný je

přečkám já zas tenhle čas

jenž byl mi s narozením dán...

A snů probdělých

Jen oni mohli

Mne se dotýkati

A stírat slzy,

Jenž kanuly mi k zemi.

Jednoduše převyprávěný pocit, bez jakéhokoli nápadu

Včera jsem ji opět viděl,
Včera jsem byl opět s ní.
Já chtěl jsem ji moc líbat,
Však směl jsem jen mluvit s ní.
Má láska krátce pouhasla,
Však když jsem ji viděl opět prudce vzrostla.
Proč nemohu s ní být?
Proč s mi musí tak líbit?

Určitě by se toho našlo ještě víc, ale myslím, že to jako ukázka základních prohřešků stačí. Poslední ukázka je opravdu snad jen můj osobní problém. Lyrické texty svým zápisem připomínající spíš prózu se v současné poezii běžně vyskytují a jistě mají své opodstatnění. Asi jsem zbytečně konzervativní, když nejsem schopná následující text chápat jako báseň, ale pro úplnost vysvětlení mého způsobu vnímání poezie ho přeci jen uvádím:

Ten den jsem Tě ztratila.

Odešla jsi bez rozloučení.

Volala jsem Tě zpět.        

Doufala ve vysvětlení.

Prosila

Ale Ty už jsi byla daleko.

Rozplynula jsi se v dešťových kapkách, které mi při dopadu na okenní rám vyřizovaly Tvé SBOHEM

Ten den jsem tě ztratila, Lásko nestálá.

Na závěr bych se chtěla omluvit všem autorům, jejichž díla jsem v úryvcích použila jako ukázky. Můj výběr byl naprosto náhodný a nijak ovlivněný osobou autora. Rozhodně nebyl motivován snahou se někoho dotknout.