Co se urodilo v kinech

   Každý týden přichází do našich kin několik nových filmů - některé se v nich udrží dlouho, jiné prošumí, aniž by si jich někdo příliš všiml. A na některé je dobré upozornit, aby v náporu dalších novinek nezanikly. Na tomto místě vám přinášíme minirecenze deseti filmů, jež se v našich kinech objevily v uplynulých měsících, a na které na Totemu nevyšla „regulérní“ recenze. Zaslouží si pozornost - ať už tím, že se povedly, nebo tím, že očekávání tak úplně nenaplnily.

  Dobrou zábavu přinesl v letních měsících britský Stopařův průvodce po Galaxii, adaptace bestselleru Douglase Adamse, režírovaná Garthem Jenningsem. Parodická sci-fi našla výborného představitele ústřední postavy v Martinu Freemanovi - ten je skutečně okouzlující v úloze obyčejného človíčka, který zničehonič ztratí svůj rodný dům i rodnou planetu, a oblečen pouze v županu se vydává na svou cestu po vesmíru. Zajímavou příležitost tu dostává také John Malkovich, který vzhledem k charakteru své postavy může hrát pouze obličejem; Alanu Rickmanovi v roli depresivního robota pak musel ke vpravdě strhujícímu výkonu stačit pouze hlas. Milá vesmírná komedie zachovává spoustu „hlášek“ z předlohy, udržuje si svižné tempo a ani chvíli nenudí. Ovšem, je třeba dívat se na Stopařova průvodce jako na parodii - diváci, kteří čekají další Hvězdné války, jeho humor těžko pochopí.

  Robert Rodriguez si v Sin  City splnil svůj sen zfilmovat slavný komiks Franka Millera. Zůstal předloze natolik věrný, že autora komiksu dokonce uvedl v titulcích jako spolurežiséra. Temné barevné ladění dominuje třem epizodám z Města hříchu, kde se pohybují zkorumpovaní policisté, najatí vrazi a prostitutky - tam, kde zlí likvidují ještě horší. Komiksový charakter filmu dodávají také občasné žluté „cákance“ či skvrny v jinak černobílém obraze - divák má chvílemi opravdu pocit, jako by sledoval oživlé obrázky. Je jen trochu škoda, že režisér více nepropojil jednotlivé epizody - spojitosti jsou téměř neznatelné a a jedna souvislost zůstává divákovi utajená (zkorumpovaný kněz a politik měli stejné příjmení - byli to tedy příbuzní?) Herci hrají zjevně s chutí a své postavy, přes komiksovou zploštělost nijak jednoznačné, si užívají - obzvláště Bruce Willis jako vysloužilý policista a Mickey Rourke coby zohyzděný mstitel. Některé z recenzí také poznamenávaly, že „po shlédnutí Sin City už vám Elijah Wood nebude nikdy připadat roztomilý a neškodný“. Potvrzuji. Odpornější úlohu už tu těžko mohl mít.

  Velice naopak zklamal Ridley Scott a jeho Království nebeské. Nákladný snímek z dob křižáckých válek je plný nesmyslů logických i historických, nad kterými i málo informovaný divák nevěřícně kroutí hlavou. Až se vnucuje známé klišé, že Američané o evropské historii nic nevědí (a to je režisér původem Angličan!). Diskuse, vedené hrdiny,  se naprosto vymykají době; tvůrci jim vkládají do úst současné ateistické a kosmopolitní názory, které by v tehdejších časech nikomu nepřišly na mysl. Příběh je ubohý a tuctový, s nepochopitelnými zkraty: kovářský hrdina nejdříve zcela suverénně a bez lítosti zavraždí kněze, aby vzápětí usoudil, že spáchal strašlivý hřích, z nějž se musí očistit cestou do Svaté země. Podobně v klíčovém okamžiku pozvedne upadající morálku obyvatel obklíčeného města, vzbudí v nich touhu bojovat, pasuje dokonce všechny na rytíře (ach, ty nesmysly…), aby je vzápětí přesvědčil, že pro zachování jejich  životů bude lepší, když se všichni vzdají . K tomu připočtěme ještě velmi slabého herce v hlavní úloze - Orlando Bloom nedokáže dodat svému hrdinovi ani trochu psychologické přesvědčivosti. Tento film se zkrátka po všech stránkách nepovedl.

  Příjemným překvapením podzimu byl mezi českými filmy snímek Bohdana Slámy Štěstí.  O to příjemnějším, že některé další očekávané snímky - zejména Morávkův Hrubeš a Mareš a Vachlerovo Doblba! - znamenaly značné zklamání. Sláma je, podobně jako v předchozích Divokých včelách, do značné míry nevstřícný k divákovi, nechává ho, aby si souvislosti hledal sám; nic nevysvětluje, ani vrstvení událostí, ani vztahy mezi postavami. (Tímto rysem připomene někdejší Bergmanovy filmy.) Soustředí se na psychologické portréty hrdinů, v tomto případě obyvatel bezútěšného sídliště na menším městě, a může se přitom opřít o vynikající herce. Připomínku lze snad mít jen k tomu, že postava psychicky narušené matky v podání Anny Geislerové je přes skvělý hereččin výkon až  příliš záporná - ani v jasných chvílích neprojevuje sebemenší náznak citů ke svým dvěma malým synům. Otevřenost k dovysvětlení pak zůstává i na konci, který si lze vyložit optimisticky i pesimisticky. Štěstí není filmem o hezkých věcech, ale filmem velmi dobře natočeným.

  Jan Švankmajer zůstal ve filmu Šílení věrný své osobité poetice. Motiv bláznů, bizarních sexuálních orgií či oživlého masa by režiséra prozradil, i kdyby se tu před titulky  neprezentoval s osobním vysvětlením. Zajímavější je určitě první část, kdy se venkovský mladík (v podání Pavla Lišky, který bohužel nenašel pro svou postavu výraz, odlišný od jiných jeho rolí) dostává na venkovské sídlo poživačného markýze s rysy de Sadeho. Ve druhé části, kdy se od zhýralého šlechtice přesunujeme do budovy blázince, ovládaného blázny, dostává vyprávění příliš tradiční charakter. (A také tu samozřejmě chybí herectví Jana Třísky, který si svého markýze opravdu vychutnal). Přes veškerou bizarnost je nakonec závěrečné poselství filmu až příliš přímočaré - nebezpečnější než blázni jsou ti, kteří se tváří jako normální lidé.

  S novou českou hranou pohádku Anděl Páně přišel před Vánoci Jiří Strach, debutující v celovečerním filmu. Uvedl na scénu celé nebe i se všemi svatými - a jejich společenství (v čele s Pánembohem v podání Jiřího Bartošky) pojal velice netradičně, jako místo k rozehrání menších i větších vtípků s náboženskou tematikou. (Přestože se režisér označuje za praktikujícího katolíka, obávám se, že tohle mu u některých jeho spoluvěrců neprojde.) Humor se neztrácí, ani když sestoupíme s andělem Ivana Trojana, jehož úkolem je napravit přes Vánoce jednoho hříšníka, na hrad, kterému vládne zlomyslný hrabě. Pohádka je sympatická i tím, že má, podobně jako kdysi Popelka, zimní atmosféru. Režisér objevil pro roli hraběte charismatického Davida Švehlíka, ale nebál se jej vzápětí k nepoznání změnit v zarostlého otrhaného tuláka, hledajícího cestu k prozření. Překvapivě tu nenajdeme ani pohádkové klišé o tom, že láska překoná všechna protivenství - milá hraběte svého vyvoleného v přestrojení ani po naléhání nepoznává. Největší nelogičnost ovšem spočívá  v tom, že anděl se domnívá, že prohrál, neboť nenapravil jediného hříšníka - na hraběte, který se naprosto změnil, si tu najednou nikdo nevzpomene. I tak se ovšem jedná o jednu z nejlepších pohádek, které byly u nás v posledních letech natočeny.

  Zcela jinak zpracovává pohádkovou tematiku Mrtvá nevěsta Tima Burtona  Pro snímek by se spíše hodil podtitul „horrorová pohádka“ nebo „pohádka v gotickém stylu.“ Animovaný film si pohrává s motivem mrtvé dívky, přicházející si pro svého ženicha do říše živých, a s neobvyklým milostným trojúhelníkem živý-mrtvá-živá. Strašidelné okamžiky jsou tu ovšem bohatě vyváženy komickými scénami, kdy se příběh na chvíli mění v rozverný muzikál. Rovněž záhrobní příšerky jsou pojaty humorně - kdo zná například Burtonův film Beetlejuice, bude vědět, o čem je řeč. Titulní „mrtvá nevěsta“ pak i přes svou mrtvolnou bledost a červa v oku působí v jistém smyslu půvabně. Panoptikální postavičky chamtivých rodičů hrdinu  zase chvílemi upomenou na české Fimfárum. Režisér se při tvorbě viditelně dobře bavil. Stejně tak se dobře pobaví i diváci, naladění na stejnou notu.

  Především na dětské publikum je zaměřen také přepis prvního dílu fantasy ságy C.S. Lewise Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň. Příběh čtyř malých sourozenců, kteří se zadními dveřmi šatníku dostanou do kouzelné země, kde vládne zima, je pojat velkolepě; pro českého diváka bude určitě zajímavé, jak nepozorovaně jsou tu záběry z Nového Zélandu kombinovány s Pravčickou bránou. Stejně tak jsou ve velkém pojednány scény bitev, do nichž se zapojí třeba i válečný nosorožec. Děj samotný však není nijak rozšířen ve srovnání se starším britským seriálem, který kdysi vysílalo Studio Kamarád. Spíše naopak, film vynechává některé pointy: například tu naprosto chybí šok dětí ve chvíli, kdy zjišťují, že právoplatný vládce říše není člověk, ale lev. A tak jsou překvapení jen knihy neznalí diváci. Bílá kouzelnice v podaní Tildy Swintonové pak nepůsobí příliš děsivě, spíše jako bledá neduživá paní, a  ani při klíčových scénách nedokáže vzbudit opravdový strach. A křesťanské podobenství o sebeobětování krále světa, které autor do příběhu vložil, ve veškerém fantasy nátěru bohužel zaniká. Snímek tak zůstává jen standardním napínavým dětským příběhem.

  Snímek Jak se krotí krokodýli znamená comeback pro režisérku rodinných komedií Marii Poledňákovou. Navazuje jím na své slavné filmy o „velrybí stoličce“ - ovšem jediný, kdo z původního obsazení zůstal, je Vlastimil Harapes ve vedlejší roli učitele tance. Další postavy vyrostly, zestárly a proměnily se (přestože při bližším pohledu vidíme, že věkové rozdíly mezi členy rodiny tehdejšímu rozvrstvení zdaleka neodpovídají.) Režisérka sleduje střídavě děj na třech místech - otec s malou dcerou jsou v Tatrách, matka u dědečka na vesnici a dědeček s dospělým vnukem pro změnu ve městě. V některých případech skřípe logika a věci nejsou občas dostatečně vysvětleny; zejména v úvodu se divák těžko orientuje, kdo a proč má vlastně kam jet. Stejně tak nejsou příliš pochopitelné neustálé dědovy návraty do bytu, vysvětleno ani není, kde to vlastně jeho vnuk studuje. Ostatně na plakátech propagovaný Jiří Mádl jako vnuk si ve filmu moc nezahraj;, větší propagaci by si naopak zasloužili představitelé dětských rolí, kteří jsou zde, jak je u Poledňákové zvykem, vynikající. Ze zobrazovaných prostředí je nejvděčnější tatranská škola v přírodě, jak pro nenásilné zobrazení průběhu vztahu dětí a nového vychovatele, tak pro vděčné humorné scénky s obtloustlou vychovatelkou. Přes veškeré výtky jde o milou podívanou, která zaujme i vtipnými písničkami a bude se určitě často vracet na televizní obrazovky.

  Steven Spielberg se na prahu nového roku připomněl s filmem Mnichov. Přestože titul vychází z událostí na olympiádě v roce 1972, kdy arabské komando uneslo a zavraždilo výpravu izraelských sportovců, snímek se mnichovským masakrem příliš nezabývá. (Události z něj zpracovává navíc značně volně.) Soustředí se na vyprávění o malé skupině tajných izraelských agentů, jejichž úkolem je nalézt a zneškodnit ty, kteří za atentátem stáli. Spielberg téměř upustil od vnější akčnosti, soustředí se na postižení každodenní práce agentů, jejich diskusí o smyslu práce, pochybností, jimiž procházejí. Vsadil na méně známé tváře a pomalý tok vyprávění, které nemá žádnou jasnou pointu, naopak skončí spíše ve ztracenu, zřejmě jako jeho skutečný předobraz. (Členové skupinky nakonec jeden z daných cílů nezlikvidují, a navíc se ani nedozvíme, co se stalo s jediným přeživším členem kromě hlavního hrdiny.) Tato snaha natočit film, řekněme „po evropsku,“ se však ukázala jako do jisté míry kontraproduktivní. Spielberg je nakonec evropštější než Evropa - a jeho snímek místy nudí, nevyvolává přílišné napětí, nevybízí ani ke konfrontaci s postoji hrdinů. Nehledě na skutečně trochu matoucí název u filmu, který nic zajímavého o mnichovském atentátu neprozradí.