UKÁZAT  CESTU

stránku připravila Naty

"Všechno začalo tím, že jsem chtěla dětem předat svou lásku ke knihám, strašně jsem si přála, aby rády četly, chtěla jsem jim ukázat, jak knihy otevírají nové světy. A tak jsem jim četla z knížek nahlas, večer co večer. Dětem určené texty jsem ale při předčítání vnímala svým už dospělým rozumem a často je v duchu soudila. Cítila jsem potřebu se k těm knížkám vyjadřovat. A tak jsem o nich začala psát." říká Niki Zdražilová ve svém rozhovoru pro Portál české literatury (http://www.czlit.cz/main.php?pageid=4&news_id=655&PHPSESSID=4367285af2b26dd825c904a8a05636fa ).    A o svých dětech dodává: "Kterou cestou se jednou vydají samy, to už je na nich. Nemusejí reprodukovat můj vlastní vkus. Já mám trochu slabost pro vysoký intelektuální styl, ale moje děti mě v tom následovat nemusí. Budou-li je jednou bavit thrillery nebo horory – prosím, je to na nich, jsou to svobodné bytosti. Já chci docílit toho, aby to byla jejich „informovaná volba“, učiněná s přehledem o všem, co bylo k mání."   Čtyři následující recenze jsou převzaty z jejích webových stránek Děti a knihy, které založila v dubnu letošního roku (http://www.detiaknihy.cz/). Sama o svých recenzích říká: "Nepíši recenze v tradičním slova smyslu. Snažím se nastavit knize zrcadlo, někdy více zrcadel. Jak jsem knížku vnímala já, moje děti, manžel… " Osobně se domnívám, že zaujmou každého, komu svět dětské knihy není lhostejný.     William Shakespeare a jeho dramatická jednání, Andrew Donkin   Potřebujete se naučit některá fakta o Shakespearovi? A pokud možno rychle a bezbolestně? Knižní řada Drazí zesnulí od nakladatelství Egmont vám nabízí rychlý a zábavný kurz základních informací o slavném dramatikovi, jeho tvorbě i jeho době. Všechny díly z této řady jsou koncipovány stejně – výklad fakt je často zpestřen lechtivými detaily ze života slavné osobnosti. V díle o Shakespearovi je to kupříkladu „klep“, že na svatbě měla „Willova“ nastávající „buben“. Aby text svojí délkou příliš neuspával znuděné mladé čtenáře, je často přerušován nebo doplňován komiksovými stripy, karikaturami, fiktivními deníkovými záznamy nebo vymyšlenými novinovými články. V tomto svazku budete mít tu čest nahlédnout do „Willova tajného deníku“ a vychutnáte si tabloidní novinářský styl. Jen pár vět na ukázku: „Královna Bety nakonec natáhla brka! Šokující zprávu dnes vydal dvůr. Říká se v ní, že podlehla těžkému zápalu plic.“ Pozoruhodné na takovém podání látky je, že k dětem se nakonec opravdu dostanou základní informace, a to nejen biografické. Knížka jim stručně přiblíží obsah Shakespearových her, prozradí něco o jeho současnících a rivalech a zajímavě popíše, jak se za „Willových“ časů hrálo divadlo. Moje děti se nad dílem o Shakespearovi bavily. Bavil se dokonce i náš technicky založený tatínek, kterého literatura nikdy moc netáhla. Nechal se slyšet, že kdyby za jeho dětství bývaly takové knížky, tak dnes by prý o slavném dramatikovi věděl mnohem víc. Jen já jsem (opět) odlišného názoru. Z mého pohledu se taková knížka podbízí, vadí mi její familiérní tón. Mou první asociací po jejím přečtení byla „instantní polévka“ – dehydrovaná, předvařená, předpřipravená – jen zalít vodou a hodit ji do sebe.     Noha k noze, Viliam Klimáček a Dezider Tóth   Co očekáváte, když otevíráte knížku? Že vám bude vyprávět příběh, nebo že vám zprostředkuje přehledné informace. Knížka Noha k noze ale neudělá ani jedno z toho. Tato kniha vás překvapí! Kniha je vystavěná kolem tématu „o stopách“ a má sedm částí, které jsou koncipovány jako „cesta na sedm kroků“. Co všechno zanechává stopy? A co v nich můžeme vidět? Tak třeba stopy jídla na ubrusech… Anebo stopy od vlhka na omítkách… Nebo vůně… „vůně je přece stopa ve vzduchu!“ Nečekejte však pohodlně vydlážděnou cestu fakty a vědomostmi – tato knížka vás vezme na magický výlet do světa představ. A nezprostředkuje vám své fantazie jen jedinou formou, ale provede vás celou přehlídkou forem: záznamy, fotkami, kresbami, povídkami, hrami, básničkami… Text a obraz se v této knížce prolínají navzájem, obrazová část někdy plní funkci ilustrace k textu, jindy jsou obrázky součástí vyprávění a doplňují to, co nedořekl text. Místy zase sám tištěný text vytváří obraz. Kniha si prostě hraje jak se samotným tématem, tak s jeho zpracováním a dokonce i s vašimi zažitými představami o knížkách. A v té hravosti je cítit svoboda, svoboda ducha, svoboda myšlení i svoboda uměleckého vyjádření, kterých je tak pomálu v dnešní době marketingových omezení. Nakladatelství Labyrint slouží ke cti, že vydalo tak nekomerční projekt ve své edici pro děti – Raketa. V r. 2004 byla tato knížka v Polsku zařazena do Kánonu 50 nejlepších knih pro děti spolu s tituly jako Děti z Bullerbynu, Momo, Malý princ aj.     Ostrov tet, Eva Ibbotson   V Londýně řádí šílené tety-únoskyně! „Nad městem visí hrozba tet!“ hřímají titulky v novinách. A ještě: „Kolik životů si ještě obludné tety vyžádají?“ Ty tiskem démonizované tety – to jsou jen tři dobrotivé duše, tři potrhlé postarší dámy, které sice unesly tři děti, ale jen velice nerady. Teta Eta je vysoká a hubená, na horním rtu má náznak knírku a denně před snídaní udělá padesát kliků. Teta Kora je „za bohémskou bytost“, má metrák živé váhy a když jde sypat slípkám zrní, tak zásadně v péřovém boa a se zajímavými šperky. Teta Myrta hraje na cello a je věčně mimo. Těch tet je vlastně pět, ale jedna je toho času ve vězení v Hong Kongu a další, Běta, dala před zajímavým životem svých sester přednost něčemu tak banálnímu, jako je manželství. V čem je život tet zajímavý? Tety vlastní jeden utajený ostrov v Atlantiku, kde provozují útulek pro zraněné a vystresované mořské tvory – ptáky zamazané od ropy, tuleně otrávené znečištěnou vodou, kajky zmrzačené v rybářských sítích atd. A kromě obyčejných zvířat na ostrově přežívají i poslední druhy tvorů, kteří jsou buď považováni za vyhynulé, nebo je dokonce ještě nikdo nezná. Z tohoto důvodu je poloha ostrova přísně utajená a tety dbají na to, aby se ji nedozvěděli ziskuchtiví a chamtiví lidé. Jenže tvorů na ostrově přibývá a sil tetám pro změnu ubývá, už nezvládají obstarávat všechnu práci. Tety by nutně potřebovaly nějaké pomocníky, ale tajemství ostrova lze prozradit jenom dětem, protože děti jsou nezkažené světem dospělých. A tak se tety odhodlají k zoufalé akci – vypraví se do Londýna, kde v převlečení za tety na hlídání z agentury Hodné tety unesou tři děti! Co se děje potom, ať na ostrově nebo v Londýně, to už si přečtěte v knížce. Já řeknu jenom tolik: vynalézavost a představivost Evy Ibbotson jsou bezmezné. Mezi roztodivnými tvory, kterými spisovatelka osídlila svůj příběh, jsou některé dobře známé pohádkové bytosti. Jako například rusalky. Ale na ostrově se setkáme s celou rusalčí rodinkou, s rusalčím miminem či s rusalčí prababičkou – starou bezzubou Uršulou. Jiné bytosti si autorka vymyslela, jako například tulíny, kteří nejsou zdaleka jen obyčejnými tuleni. Celá ta přehlídka prapodivných bytostí dělá z příběhu velmi vděčné čtení pro děti. A když k tomu přidáme i autorčin nesporný smysl pro humor, čtení knížky se stává čirým potěšením. Sofistikovanější čtenáři by se sice mohli ohradit proti stereotypnímu ději. (Svět příběhu je jasně rozdělen na „hodné“ a na „zlé“ a zlí jsou na konci děje po zásluze potrestáni.) Knížka ovšem není psána pro zběhlé literáty, nýbrž pro děti, a děti už po staletí vítají ten osvědčený námět se zadostiučiněním a uspokojením. A navíc jako správná pohádka, má příběh i své poslání – každý kousek přírody je malý zázrak, za něhož jsme zodpovědní a o nějž máme pečovat.       Tibet. Tajemství červené krabičky, Petr Sís   Knížku Tibet si můžete prohlížet stále znovu a znovu a vždy v ní objevíte něco nového. Vyprávění je mnohavrstevné a v obrázcích můžete nacházet zase další ukryté obrázky a skryté symboly. Jeden symbol je ale hned na očích – labyrint. Labyrint jako symbol cesty. Obrázky krajin představují v podstatě labyrinty. Když moje dcera listovala v knížce, zastavovala se právě u obrázků krajin a fascinovaně jezdila prstem po cestičkách, zvědavá kam ji dovedou. O čem příběh vypráví? Vladimír, otec Petra Síse, se v padesátých letech dostal prostřednictvím armádního filmu do Číny, kde měl natočit „unikátní stavbu silnice“, která měla zavést do „odlehlé Západní provincie“ civilizaci. Při stavbě se ale zřítila skalní stěna a Vladimír zůstal najednou odříznut od natáčecího štábu i od stavby. Jediná volná cesta vedla do hloubi hor. Při hledání cesty zpátky Vladimír ohromen zjistil, že se nachází v Tibetu, doputoval až do Lhasy a během cesty si psal deník. Kniha začíná okamžikem, kdy jeho dospělý syn Petr vchází do otcovy pracovny, usedá ke stolu a začíná číst otcův starý deník. Petr Sís proplétá složité vyprávění ze tří různých perspektiv: z pohledu Vladimíra Síse otce prostřednictvím deníkových záznamů; z pohledu Petra Síse dítěte, které vidí Tibet ve svých dětských snech; a z pohledu Petra Síse dospělého, obracejícího pohled zpátky do dětství a komentujícího jednotlivé příběhy. Hlasy otce a syna jsou odlišeny i graficky: záznamy otce v deníku jsou zprostředkovány psacím písmem na podkladě připomínajícím zažloutlý starý papír, na okrajích se objevují drobné kresbičky a cestovatelovy poznámky. Vyprávění dospělého syna je naopak tištěno věcným černým písmem na obyčejném bílém podkladě. A mezi tím vším jsou obrázky – poetické, v sytých barvách, s opakujícími se motivy. Při putování Tibetem zažívá otec Vladimír snové příhody. Hodní Yettiové ho zachraňují před smrtí, z jezer ho pozorují ryby s lidskými tvářemi, tajemná znamení mu značí cestu do Lhasy. A ve stejném čase čínská silnice ujídá z hory čím dál víc. Když se Vladimír dostane k Potále, paláci Dalajlamy, vejde a prochází komnatami – červenou, zelenou, modrou. Až vejde do černé komnaty, kde se jako jediný světlý bod uprostřed obrázku bělá postavička Dalajlamy a nad jeho hlavou svítí hvězdička. Otočíme stránku a je tu další temný pokoj, ale tentokrát se už nacházíme v Praze, v pracovně Petrova otce. Uprostřed psacího stolu se bělá soška Dalajlamy a nad jeho hlavou – malá hvězda. Na stole leží deník. Zazní hlas Síse-otce: „Pročpak tu sedíš ve tmě?“ Černá komnata se tak stává symbolem pomyslného “setkání” otce se synem. Kterého z nich jsme nakonec doprovázeli na cestě, Vladimíra nebo Petra? Nebo oba? Je to poetická kniha pro přemýšlivé děti i dospělé o cestě: o cestě k druhému, do dětství, do sebe sama… A o tom, že se lidé mohou setkávat navzdory prostoru a času a sdílet spolu cestu.