Petr Jonáš: Válka. Kulisy rozbořeného domu 

 

Válka. Kulisy rozbořeného domu. Po scéně se prochází vystrašený mladík. Rozhlíží se. Ze zákulisí je slyšet zabřinkání kola. Mladík rychle uteče do zákrytu, hystericky drkotá zubama.

Kde je ten, co drží vesla? A kde vlny, jež se lámou přes tyto zdi?

Je slyšet kulometná palba a zahryzávání se kulek do zdí. Mladík se instinktivně skrčí a přitiskne se ke zdi. Z hřebenu střech kouří doutníky komínů, střechy zmizely. Není v čem plavat. Místo omítek drolí se i cihly. Z kabátů zbyly podšívky.

Kam jít nakoupit?

Jako metafora kručení v břiše ozve se troubení lodi.

Na scénu vejde myslivec, mladík jej přivítá prudkými gesty, řka: Otevřte okurky! Já jsem bojující, vy lovná zvěři! (Máchá rukama jako blázen.) Motýlí šum a trvanlivé mléko, bonbóny od babičky, balíčky karet a trafiky na rozích – přineste mi to!

Myslivec: Nestřílet! Stát! Zůstaňte v pohybu. Sundejte brýle. Pochodem vzad. A znáte nějakou lidovou?

Mladík: Neměl byste raději čisté ponožky a košili?

Myslivec: Nikoli, mou vůní je pot. Myslivec vytáhne z kapsy placatku rumu. Na Vaše, a napije se.

Nečetl jste poslední vydání místních listů?

Ano, slabikoval mi je papoušek. Ale to už bylo před třemi týdny.

Myslivec jde po schodech nahoru. Je slyšet křik sousedky.

Vzals mi deštník a ještě kurva přijdeš! Pij si svou vlastní krev, ty klíště. Kufry jsou prázdné a není co balit. Odcházejí, je slyšet jejich hádka. Voják se prochází po scéně, má ruce v kapsách a na zádech kulomet. Zvedá se vítr a je bezvětří. Vezme do ruky kus omítky. Zakousne se do zdi jako do milenky.

Z mikrofonu: Už se doúřadovalo, ale papíry se popisují samy. Samá němá hesla. Sketo. Voják se skrčí do klubíčka. Tišeji. Vojáci stojí, aniž střílejí, z kapes jim čouhají banány. Vpravo hleď. Jakýsi hukot plachetnic. Zpěněná ne hladina, ale ústa štik. (Svíjí se voják.) Naprogramovat, vydat hlášky. Flek. Sedma. A žaludový svršek s králem. Půllitry obráceny, mokré mluvící hlavy. Pivo z nich prýští jak ropa. Tryská záliv. Úředníci kácí palmy. Štíhlá drobná trafikantka v plavkách prochází se možná už v neviditelných arkádách. Voják chvíli leží stočen do klubíčka, do zdi se zahryzne další dávka ze samopalu. Přijde kulisák a odtáhne jej jak mrtvolu.

Po chvíli se vrací myslivec se sousedkou, tváří se oba rozjařeně: ...zase nebyl nijak valný, já jsem pracoval na daleko úspěšnějších filmech. Ale lidé si stále myslí, že tomu tak nebylo kvůli jakési lani.

Ze zákulisí je slyšet křik vojáka: Nejsem zraněný, jsem jen mrtvý. Shoďte mě ze skály!

Myslivec: V takových chvílích, drahoušku, naslouchám uchu hrnku. Pak už se orientuju. Já vím, co znamená, když pro les nevidíme stromy.

Vykasá si triko. Sousedka mu šáhne na pupek.

Sousedka (něžně): A zavedeš mě tam někdy?

Zapněte fungl novou pohodu. Ať to tříská! Ozvou se výstřely. Vpadnou vojáci. Po chvíli úleku se všichni vítají. Objímají se, dechovka utichá. Vítání a zpěv nemá konce. Z podlahy vyjedou nové zdi s policemi plných věcí. Z mikrofonu: Nezapomeňte na karty.

Salva.

Konec první scény.

 

Na jeviště vběhne tuleň a hlasitě zabučí. Z puklých ledů vyleze lední medvěd přestrojený za člověka s číší v ruce. Můžeš mi dolít?

Tuleň uhnije.

Medvěd si toho nevšímá, mluví: Slyšel jsi už o tom letním okrášlování, když hory tají  dech.

Světlo lépe nasvítí scénu. Je vidět jenom led. Okolo prosviští sáňkař Georg Hackl.

Medvěd: Sakra, tady je povoz. Musím se někam schovat. Opodál se nafoukne chata. Medvěd si vyleze na špičku střechy a z komínu vytáhne trumpetu. Foukne do ní, létají z ní kapři. Pod cizím nebem bloudili jsme spolu, kouřili Startky, napínali stany a tak vůbec. Vzpomínáš? Borovice padaly, slunce fialovělo. Ze stínu chvil vyrašil nádor. Na jakýchsi plážích opačného rovníku i my jsme mrzli vášní. Z přeplněných popelníků rostlo cosi, co dlouho zkouším pojmenovat. V Egyptě se propadaly hroby a my ze všech sil hráli jakkoli, a to za tím účelem, aby se obkrylo jádro východů. Cinkli jsme si sklenicemi na počest dlouho nevyvážených popelnic. A louky kvetly jako nikdy potom. Stačí se rozhlédnout.

Je slyšet výstřel.  Medvěd sklouzne dolu po střeše. Když vyprávění vyžádá si spánku, z řešení pozvolna stává se řešeto. Z usínání brumlá: Zaříznout novou štiku. Z puklin ledu vynoří štiky a tančí kolem něho. Dělají hvězdy. Radostně plesají. Medvěd usínaje: I nám lidem někdy rudnou tváře... Když opakování předjímá novum. Usně.

Na scénu vejde nahý myslivec: Jak asi chutná zdejší tuzemák? Utírá si zamlžené brýle, podhrbáne si kožešinu v rozkroku. Podívá se na chatu. Tady se vyspím.

Ryby jen postřehnou a vrátí se zpátky do hlubin.

Jako že se nejmenuju. Odkráčí s chlupatou zadnicí koleny zády. Chata nemá dveře. Otevřte! Vím, že jste tam! Opisovat se nepřipouští jako býk k teleti. Jenom mě tak napadlo, dřív si odskočím do peřin. Vzpomeňme na horní díl jednoho těla z národního výboru. Často říkal: Kurvadrátek.

Namočená vidlička čekajíc na úlevu řve: Ale já jí to nedaruju. Myslivec stojí nehnutě zaražen do ledu. Vybavuju si, že na molech bývaly dobré prodejny fernetů. A Vinetou flákal se okolo. Tehdy nehty. Nechte mě bejt. Hledá dveře. Zevnitř se ozve mladík. Já bych tě pustil k sousedce, ale kudy? Vždyť na ní sám ležím.

A co říkala ta černá škvíra? Že je vosk anebo vox?

Probodnuta noži a vidličkou svíjí se útrpně uvnitř chaty a směje se, volá na myslivce, její řeč je doformovaná kopulačními pohyby: Jak dlouho ses, Františku, neutíral medvídkama?

Myslivec zaslintá.

Voják: Zkusme třeba někdy mluvit brněnsky. Osychat jako citron pod zapalovačem. Dávit krupičnou kaši. Přicucni se někdy, milej zlatej, jak zvon k odtoku. To hlepne!

Myslivec udělá stojku jak příměr k opaku.

Děláš rychlý rozkroky (říká mladík).

Myslivec: Už jsem si dost užil kožešin, komárů. Teď bych chtěl nějakou menší kořističku. Roztaje pod ní mled, myslivec jede pozvolna do podkulisí, na scéně zůstane jen jeho hlava: Jak talíř vypadám a přece ještě něco mám. Narážet se dá i nosem. Třeba víno. Zkus třeba takhle přivolat výtah. Hm...

Z chaty ozve se rachot. Asi jim to nejde.

Sousedka: Dostala jsem obchod nebo podchod?

Mladík: Zkus hádat.

Na scénu přijede tank a vyleze z něj kvarteto. Začne hrát Schuberta. Shora sjede transparent Smrď a pivka. Písmo okamžitě zmizí. Medvěd se probouzí. Z ledu tryská maso. Medvěd močí na kvarteto, které hraje dál. Myslivec si rva vlasy a jásá: Vyrvěte prkna z podlah. Klasika feministickýho porna. Z chaty jsou slyšet smrtelný vzdechy. Udělej se svým mobilem. Pleší proti rzi, světlušky hasnou. Svrab se rozlézá po stěnách. Medvědi táhnou.

Medvěd domočí a otočí se vzad a začne tančit v rytmu Schuberta. Kečup, už jenom kečup. Myslivec poulí oči a hlasitě sípá. Chroptí. Potí se a zoufale řve. Z chaty je slyšet dvojhlasně: Ano, ano, ano, již se vyvařila všechna voda v hrnci. Nyní spálíme kredenc. Tu kundu jsi přesolila chmýřím. Vylezou z chaty a začnou hladit po hlavě klesajícího myslivce, který chroptí. Kvarteto rozmrví klasický kus. Jsou slyšet tři výstřely, opona padá. Jako blázen před oponou pobíhá medvěd, řve: Slyšíš? Došly zprávy a pivo.