Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 15.12.
Radana
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

 

 

 

 

Ta chvíle se natahuje jako medové vlákno

slévá všechny rytmy uvnitř

v pravidelné doteky hladiny

všechno se zpomaluje

vrací se zpátky

choulí do jiného těla

let labutě otevírá kruhy na vodě

tleská

 

Klid plodové vody

houpu se

jsem průsvitný

vedou do mě teplé provázky

venku na mě přes kůži sahají, usmívají se

a říkají moje jméno

ale já slyším jen hučení

omámený pravidelným tepem krve

a všemi živými pohyby uvnitř

v nejkrásnější hudbě těla

jsem spící

v teplé vodě

nikdy nic nebylo a nic nebude

jsem právě teď

dokonalý plod

 

Ve stěnách zní projíždějící auta

venku je ulice

ale tady je ohraničené ticho

ve světle se točí prach

jako se v konvici usazuje čajové listí

i světlo má barvu čaje

od okna k podlaze opřené prkno večera

jsou tady lavice z ohlazeného dřeva

a jen několik lidí semknutých v modlitbě

někde u stropu praskají křídla nemocných zvířat

křídla holubů, slyším jejich bublání a jejich drápky

jsou to ptáci města

plní špíny a chyb

 

Dívám se na ní

je nedaleko, nádherná

beze zvuku pohybuje rty

vydechuje Boha

prosí

nebo děkuje

se zavřenýma očima

představuju si jí nahou

pokládám tvář na její teplou kůži

a poslouchám ulici znící v kostelních zdech

 

Otevírám oči ve vaně

nade mnou se vlní světlo a linky dlaždiček

smalt vrže když se pohnu

kolíbám se v těch rybích zvucích

ve vlažné vodě

skoro se nemůžu

dotknout vlnky kůže rozmočené do běla

tak křehké a bolavé

voda mi dala teplo

mám ho v těle, v kostech

vydechnu

na druhém konci se hladina nadzvedne

-je dokonale rovná, jen se vyvažuje

 

Poslouchám zvuky výlevky

pije

vevnitř zní dlouhý proud

hučí stejně jako v hlavě krev

a všechno se otáčí

otáčí se ve vlažném mlíčí

jsem celý schoulený do mýdlového pachu

a vana chladne

už jenom srká 

na smaltu zůstali stočení

malí černí hádci.

 

Kůže je nahá

jen lehce

se houpu na dechu

v těle

zní ulice v kostelních zdech

nikdy nic nebylo

a prázdno je ve všem příštím

jsem dokonalý

a ty spíš

dýcháme na sebe teplo

klouže po tvém břichu

až k jamce uprostřed

je v ní uzlík kůže

opatrně na něj sahám

skoro se tomu nedá věřit

i ty, stejně jako já

jsi někdy dávno

spící zrála v jiném těle

byli jste jedno

visela jsi mezi vnitřnostmi

byla jsi nalitý plod

jako kdysi já

jako jablko

jsi rostla a těžkla

spěla k oddělení

k největšímu bezpráví.

 

Vyšla jsi z tepla a rytmu

tvrdá hlína podzimu ťukla v dužnině

a ty jsi vdechla chlad

 

Už nezní srdce v bílém pokoji

který bolí v očích

zvyklých na vodu a tmu

každý s křikem přišel do cizích dlaní

a osaměl

už navždy

 

Pěna v prasklině

hnilobná vůně moštu

v opuštěné zahradě

jablka se otevírají

v listí

jsou vidět kroužky plísně

a z hlíny táhne chlad

 

V mrtvém sadu

se otáčí slunovraty

dvacet jedna let mojeho života

 

V prkenné boudě je železo

zahradní nástroje se pokrývají rzí

z kupy mokrého ořechového listí

vychází bílý kouř

je plný vody

má váhu mlíka

oblečení načichlé jeho kyselým pachem

a kůží jiných lidí

kteří jsou daleko

a dávno

teď

leží na podlaze

vedle vany

a já visím ve vlažné vodě

otevírám oči

na dně se táhne moje páteř

rozeznívá smalt

hladina váží dvě vodní masy

kila vody ze dvou stran

a nad ní

voní listí ořechu

spálené na zahradě

 

Otevírám oči

ve světle se točí listí čaje

a ulice v těle zní v kostelních zdech

uprostřed břicha máš jizvu

malý uzlík, znamení tvojí samoty

připomenutí

v krvi je hluk

už tak veliký, že začíná bolet

voda se v kůži stočila do malých kvítků

rozmočených na prstech

otevírám se

ve vaně

hladina váží

moje mrtvé vody

které se s ní spojily

už nezní srdce v bílém pokoji

a všechno

všechno se to vrací

dovnitř

do jiného těla

venku říkají moje jméno

ale já slyším jen hučení

jen jediný zvuk

který má délku medového vlákna

venku je moje jméno

změněné vodou

tepem

který bolí

který už nejde vydržet

tleská

jako se pod kapří kádí

o dlažbu rozsekává upuštěná ryba

jako se na hladině otvírají kruhy

pod letem labutě

na řece a v celém údolí

tlučou bílá křídla

 

 

 

 


Marek Šindelka (*1984) byl hostem prosincového čtení autorů Totemu. Za sbírku Strychnin a jiné básně (2005) dostal v minulém roce Cenu Jiřího Ortena.

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter