Máchnutí:

    kroutím se nad tvou proutěnou duší
    jsem démonem kterému syčí z uší ten zvuk podbarvuje obloze chlopně
    očima unikám krku tvých řas
    zanikám v nedotčení ručičky s ručičkou vteřina odemyká stín
    stín který nahodil vítr
    líčím tě zpět

    Theodor 07

    V břiše nosím triumvirát morčat,
    která umí jen zuby křoupat.
    Jen zuby umí křoupat - křoupou zrní,
    mé prsty brní (je to tak, že mám brnění prorostlé trny),
    každou chvíli se do mě snaží dostat kuny.
    Mé břicho JE TAK průhledné
    je to klec kde zrní je sypáno úhledně.
    Dnešního dne slavím své narozeniny,
    zraním tím koho, když odhalím omrzliny?
    Omrzliny jsou bolestivější než drápy kun,
    o tom si šušká celý dům
    postavený nad klecí mého nitra.
    Ten dům je šuškárna chytrá,
    v kruzích na pavlačích rotovaná
    šuškárna, co se na klec pod sebou s opovržením DÍVÁ.
    V břiše mám triumvirát morčat,
    na která se pořád někdo MUSÍ koukat.
    Ona toho vědoma spokojeně vrní
    a vrtí se dle toho kolik je zrní.
    Ta morčata nemají touhu utéct
    jako hranici neberou tu klec.
    Máma mi psala zprávu, že se jí za chvilku narodím, mám si ten život užít, snad to nezkurvím.

    moje báseň

    středovýchod je moje jméno
    mám tam potok a semeno
    po vzoru svých úkolů tam hltám a bujím
    nádor spásy o slova nestojím se slovy se nespokojím slova za která se slepý schová
    myslel jem že víš
    a ty nevíš

    rozpínající se magie zlatého paláce
    kol hor zdroj světel která oslepí
    zlatý palác palič poutníků
    zhasínač očí dřevoštpe proutníků

    klacky a podobná krásná slova zapsána na kolíku
    tetování na kotníku
    jde krajinou skáče po kamenech proti proudu tu a tam kapka tu a tam totem
    a sliz a med a úsvit s lepem

    jak můžu říct láska když se neslyším

    středozápad je tvoje jméno
    máte tam pšenici a v ní semeno
    po vzoru svých úkolů hltáte zimu
    děti se potřebují mít pořád čeho chytit bůh se ztratil tak našly slova
    myslel jsem že se budeš dívat výš
    ale ty tam nevidíš

    rozporuplná magie paláce je pro boháče
    můžu říct láska i když to slovo nevidím

    hostina

    větrník v peklech se roztáčí
    v zrcadle umístěném na oltáři
    se dme pýchou hlava láva a vavavavavava tvá
    dneska jsi obzvlášť krá havránkovatě krá překrásná krá
    kolem tvých očí se rozbíhají záclonky
    ve větru dělají do všech stran stinné clonky
    kráva ti zabečí v panenkách
    ve chvíli kdy si ji představíš v trenkách

    větrník ojídá list růže
    na místě ojezeném vyroste koblížek
    žek jako žok kůži objímá
    očima viděná vůně mne dojímá

    krává jí koblih je polevou zalitá
    oči ji učiní oči ji učiní do syta

    tršická přehrada

    milenec mého hrdla je horká hlava
    jahody jsou vždy nahé a nakouslá jahoda je pomilovaná
    či osouložená znásilněná jahoda
    protrhl jsem kovovou přehradu protrhl jsem ji tak
    že jsem zatlačil na vodu
    voda je hodná a to už ode dna
    noční voda je hladina hladná chladná jahodná
    horká hlava je pumpou mého hrdla vnořena
    potok se naplnil přes okraj voda zalila přilehlý pyr
    rozkrývá zrcadlo rozkrývá rovinu svou

    mamince

    takhle se přece nedá žít musíme pepíka s mirečkem nějak usmířit
    dásně inklinují k prožití vášně myslím to upřímně
    svůj kout náznaků
    mám jak vestu posypanou bojištěm odznaků
    usmívám se na tebe oběma koutky,
    v tom druhém jsem obzvlášť hloupý
    můj cit si hoď do uvozovek
    snadněji se s ním manipuluje

    deprese je šachovnice
    prášky jsou úpatí
    achilleus svou želvu nikdy nedohoní
    budou-li se dívat mufloni

    úryvky z mého deníku:
    lepí se mi na paty satánek okatý komu dám tomu dám svojí hrůze nepřidám kde končí tam i začíná já jsem 

    holka nevinná kde končí tam i skončí ráno se uvidím zvenčí

    chápu se jako holčičku
    protože jsem se zmýlil v povolání
    měl jsem se věnovat milování

    v půlnoci se vrní pulec
    černý a nevinný
    tak hmotný a sytý oku kypí
    hladinou zývá
    oblohou duje
    prohání kout a kout
    vášnivé spoje
    se bolem tyčí
    konečně jsem ničím
    uzpůsoben k milování

    zas chvíli zbudu si na světě sám

***

Jak číst zuzuzu

Motto:
“děti se potřebují mít pořád čeho chytit, bůh se ztratil, tak našly slova / myslel jsem že se budeš dívat výš / ale ty tam nevidíš”

Detailně bych rád své dnešní zamyšlení nad autorem publikujícím pod nickem “zuzuzu” směřoval k otázce “významu” a jeho (ne)komunikaci s tradičním chápáním jazyka, informace, větné stavby a úlohou novotvarů.

Při bližším pohledu autor užívá víceméně historizující a akademický slovník (včetně vysokého podílu archaismů), který je však často kombinován s neobvyklými slovními novotvary: např. “přelepkávajících”, “dřevoštpe” “ojezeném” “ lůže”. Jsem si vědom, že u značného podílu čtenářů se tato nová slova budou setkávat s rozpaky. Nicméně jednou z funkcí poezie je obohacování jazyka. Básník je ten, kdo by měl mít nové myšlenky, kdo bourá literární a konverzační klišé, kdo vnáší do jazyka nový život, kdo zkracuje onu abstraktní distanci mezi virtuálním světem jazykovým a “reálným” světem “skutečnosti”.

Manipulací s takto odlišnými jazykovými vrstvami (na jedné straně knižní spisovná mluva a na druhé hi-tech jazykové novotvary) vzniká oživující napětí, bez ohledu na nabízející se významovou linku, latentně prodchnuté ironickým módem.

Co na autorově poetice zaujme ihned při prvním čtení, je její dynamika, akčnost a práce s obrazností v kombinaci s akustickou provázaností. V textech mne fascinují efekty, které pracovně označím “chrlení motivů”, “obrazné laviny” či “jazykový kanibalismus”. Foneticky propojené trsy slov se vymykající z běžného slovosledu či ho nepřiměřeně nafukují. Obrazy, které jsou textem generovány, působí velmi ostře a střih mezi nimi se lomí v tak rychlém sledu, že čtenář začíná opouštět běžný jazykový kontext věty a zůstává uzavřen v řetězci obrazových klipů.

“srůstat vodě s pohybem srůst jí v tom / zadýchat sklo, malovat dojmy prstem /a hladit srst srstce /celá hrst angreštů v očích / jen skočit”

Autor nás akčností svých obrazů a chrlením adjektiv posunuje na samou hranici běžného chápání promluvy. Do okamžiku vzniku řeči, zrodu myšlenky a počátků její artikulace. Do místa, kde ještě vládne svoboda emocí, nepokřivená světem jazykově myšlenkových konstrukcí. Drama zrodu řeči, prezentované kupením přídavných jmen charakteristických spíše pro orální promluvu, nežli psaný text, ukazuje skrze tuto strukturální archaičnost prostor, z jakého autor čerpá model pro své postautomatické psaní.

“noční voda je hladina hladná chladná jahodná / horká hlava je pumpou mého hrdla vnořena”

Tyto neklidné roje slov vnímám jako fenomenologické ohledávání řeči sama sebou. Pokus o kritiku jazyka jazykem, o znázornění na jedné straně její spontánnosti a živosti v kontrastu s sevřeností a umělostí světa již “konkrétních” a vyřčených myšlenek. Neustále je atakována a zpřítomňována ona sekvence, kdy se v lidském mozku začínají myšlenky teprve formovat – nanovteřiny v nichž formující se “živá” emoce vyšlehává z pólu nicoty, aby následně znehybněla v uzavřené tautologii literárních myšlenkových operací.

“nádor spásy o slova nestojím se slovy se nespokojím slova za která se slepý schová / myslel jsem že víš / a ty nevíš”

Díky výše popsaným efektům struktura textů dosahuje z hlediska možných výkladů maximální hutnosti a stává se hermeticky neproniknutelnou. Případné zpřesňující interpretační pokusy či vymezující analýza však vede k jeho rozředění, tj. likvidaci právě té vlastnosti, která tvoří samotné jádro této poetiky.

“piha se sbíhá s řekou a tekou máváním obočí / vynáší mě do řečí mlčení a jančení jsou kačeny”

Výsledkem mého čtení je rozpad a nepřehlédnutelná rozluka mezi intelektem a jazykem, mezi subjektivním a objektivním. V poslední fázi pak zpochybnění skutečnosti a “myšlení” samotného. Jakoby intelekt balancoval na hranici jazyka, v kterém je tak pevně usídlen a determinován (vždyť myslet znamená uvažovat a formulovat především jazykově - sestavovat věty v prostoru mysli – tj. stále se pohybovat UVNITŘ jazyka). Za touto hranicí zbývá už jen mlčení a svět čistých emocí, prostor tradičně vymezený pro výtvarné umění a hudbu. Zdá se mi, že se nicku “zuzuzu” na několika místech povedlo přemístit čtenáře pomocí jazykového materiálu VNĚ jazyk.

"kroutím se nad tvou proutěnou duší / jsem démonem kterému syčí z uší ten zvuk podbarvuje obloze chlopně / očima unikám krku tvých řas / zanikám v nedotčení ručičky s ručičkou vteřina odemyká stín / stín který nahodil vítr / líčím tě zpět"

Při pokusech o zařazení autora do širších souvislostí, či upozornit autora na stylově blízké tvůrce ve světové a české literatuře, mne napadají dvě následující autorky:
Francouzska Joyce Mansourová se svou sbírkou “výkřiky” fra 2003 a naše krajanka Alena Nádvorníková se sbírkou “Anebo ne” fra 2004. Tvorba obou těchto autorek je charakterizována jako surrealistická a automatická - vzniklá podněcováním jakéhosi stavu roztržitosti napomáhajícímu kupení volným asociacím a k bujení nepředvídatelných významových zkratek.

Rohe

****

Autor zuzuzu se ve své sbírce Hodiny podlých luhů poměrně šikovně vyhýbá zdůrazňování funkce, a přestože by nebylo patřičné, aby byl spojován s odkazem surrealismu, většině jeho textů se nevyhýbá určitá automatičnost. Není v nich primárně rozhodující předem určený záměr – rozvíjejí se samospádem – nebo svou (často promyšlenou) nahodilostí na samospád odkazují. Může se zdát, že autor spoléhá na náhodu – ale to není zdaleka celá pravda. V básních se objevují pasáže, které mají evidentní zpětnou vazbu, i když prakticky vždy zastřenou – jakoby mimochodem se vynořující. Důležitý prvek, který jeho texty odpoutává od tradičního surrealistického nevědomí, je sdělnost. Autor se vždy, více, či méně, dotýká konkrétního “prožitku” (jeho původu, podstaty a účelu), který je místy kamuflován snovou vizí – jež však slouží jako prostředek pro nepřímé vyjádření jsoucna – a je ve své podstatě konkrétní “protrhl jsem kovovou přehradu protrhl jsem ji tak že jsem zatlačil na vodu”.

Jeho texty jsou vzletné, ovšem s všudypřítomnou pachutí přítomnosti reálného světa “o slova nestojím se slovy se nespokojím slova za která se slepý schová”[…] “jak můžu říct láska když se neslyším”[…] “Bůh se ztratil a tak našli slova” […] “můžu říct láska i když to slovo nevidím” […]. Autor sebou přesto nenechá cloumat nejistotou. Jeho básně vyznívají jednoznačně – a přestože svým charakterem může dílo působit metafyzicky, osobně mám za to, že metafyzika hraje jen část role – je rozhazována všude, ale je zastřena asociačními ruchy. Věci jsou předkládány tak, jako by byly trvalé, a přestože naoko působí dojmem průběžnosti, jsou ve své podstatě nepohnuté.

Autor si ani na okamžik nepřestává uvědomovat sám sebe a rozhodně nepatří mezi básníky idealisty. Dívá se spíše zevnitř ven nebo radši zůstává jen uvnitř – věci vnější používá častěji jako prostředek pro expozici vnitřního. Nepatří mezi básníky, kteří by se opájeli okolním světem a v závislosti na tom nepůsobí primárně skrze obrazy – upřednostňuje duši “svojí hrůze nepřidám kde končí tam i začíná já jsem holka nevinná kde končí tam i skončí ráno se uvidím zvenčí”.

Nezanedbatelným prvkem je i sexualita, přestože se sbírkou protahuje vlastně jen mimochodem – není na ní okatě stavěno – v mnoha pasážích je poměrně intenzivní. Dobře patrná je i skutečnost, že autor netrpí “syndromem” dokonalosti formy – tu využívá více ve smyslu hračky – nebojí se psát – napsat a ponechat. Někdy tím navozuje dojem přesvědčivosti a překvapuje zajímavými obraty, jako např. v básni Máchnutí “očima unikám krku tvých řas” […] “stín který nahodil vítr”, poměrně často ovšem působí dojmem přehnanosti – alogičnosti, nebo možná vazbami jejichž nahlédnutí vyžaduje pohled v určité, ne příliš běžné rovině “má nová ňadra mají pruh přes oba boby”.

Nedá se ani v nejmenším předpokládat, že by zuzuzu vycházel vstříc čtenáři. Naopak čtenář je stavěn do pozice náhodného kolemjdoucího, který nic nedostane zadarmo. Obecná povědomost autora nesvazuje – nehodlá se jí zatěžovat “achilleus svou želvu nikdy nedohoní budou-li se dívat mufloni”. Charakteristickým znakem autora je jeho jistota – nepřipouští možnost polemiky – říká co chce a říká to tak jak chce – a provokativnost. Není totiž pochyb, že rýmy, aplikované na bázi otrockého souzvuku posledních slabik (kůň-tůň, objímá-dojímá, záclonky-clonky) jsou záměrné (nikoli plánované) a zakomponované do textu tak, aby čtenáře spíš vytrhly, než rytmicky ukolébávaly – svým způsobem je tak aktivována jeho pozornost na následující pasáž, která je zpravidla formálně diametrálně odlišná. Ona zmiňovaná jakási (ať bezděčná, či záměrná) formální “odfláknutost” jdoucí ruku v ruce se značnou mírou bezprecedentnosti (i když se v průběhu čtení samozřejmě v mysli vynořují jména jiných autorů), spolu s jazykovými a imaginárními hrátkami dává sbírce punc osobitosti, nepředpokládatelnosti a dost možná i nedohlédnutelnosti. Přestože slabší stránkou textů zůstávají jejich závěry, které jakoby násilně zastavují rozeběhnutý text a snaží se ho v závěru opatřit pointou, jež je kolikrát o několik řádů přímočařejší, než vlastní báseň, celek tím zas tak výrazně netrpí.

Sbírka by se měla číst pomalu a co možná nejvícekrát. Lze ji přijímat různými způsoby, nelze ji vyčerpat do dna, těžko ji lze přirovnat ke sbírce jiného autora – jde si svým směrem. Netváří se “vskutku poeticky” a hlavně nepodlézá čtenáři.

šedé

*****

Motivy vystupující z chaosu intertextuální kompozice jsou výpovědí i snem, mystikou i filosofií, blábolivým šifrováním i eroticko pocitovým vyznáním touhy a osamělosti; tím vším lze současně označit záměrnou neurčitost jakési dekonstrukce zrození s prvky rozpomínání na budoucnost; do čehož přizvukují zároveň všechny ruchy světa.

Náznaky dějů, jež se obvykle v životech žijí, tvoří kulisu, záminku i předmět zkoumání. Odposlechnuté útržky hovorů se proplétají s vlastními asociacemi k nim a tvoří tak svébytnou, relativní, namnoze osobní, výpověď.

Záměrnost, uvědomování formálních možností je předváděno v ledabylé škále:

hromadění rýmů v jednom nebo v po sobě následujících verších;

kvalita rýmů  v takovém množství klesá ??; „mlčení a jančení jsou kačeny“ versus „steny pěny“ nebo i plané rýmy „náznaků/odznaků“, „povolání/milování“;

„zanikám v nedotčení ručičky s ručičkou vteřina odemyká stín“ – zanikám, v nedotčení ručičky s ručičkou, vteřina odemyká stín“; původní rukopisy starého zákona neobsahovaly interpunkci a dokonce ani dělení vět a slov mezerami; zuzuzu se značně spoléhá na chápání kontextů;

přímé odkazy k filosofům, např. Nietzsche, Zenon, Herakleitos, zřejmě i Démostenes; a tyto filosofické odkazy jsou mnohdy značně ironizovány;

„středovýchod“ =? Střední východ, střední Evropa; „středozápad“ =? Název území v USA, střední Evropa; neurčitosti osob, pohlaví a míst i času;

„já ji:
očichám jako chán
očůrám v obrysech je svět polohován
ze rtů tkáně strhám a pojím
sám v šílení sebou sám"

nebo:

"jahody jsou vždy nahé a nakouslá jahoda je pomilovaná
či osouložená znásilněná jahoda“
-erotické pasáže, od drsné otevřenosti (očichám, očůrám) až k úvaze po smyslu prožitku sexuálního chování (sám v šílení sebou sám); milování proti samotě…

drsnost projevovaná i blízkému okolí lyrického subjektu (mamince, poroď mi dítě nebo ti udělám cucflek);

„neunikej mi ze srdce
zakřivená v dojetí
děravá fantazie nemůže být“
-téměř kosmický obraz aspektů lásky;

„že jsem zatlačil na vodu
voda je hodná a to už ode dna
noční voda je hladina hladná chladná jahodná“

-motivy živlů, zejména vody, a pohybu či plynutí řek a cest dominuje viditelnému množství básní;

-odosobnění vlastních částí těla (v potoku šly kotníky o kameny brnkaly a ruce mávaly bolestí) symbolizuje neovladatelnost;

-záměrná nezáměrnost, např. chrlení adjektiv, žvatlání citoslovečných částic vavava…

-básnická oslovení: Herakleite, Splave, abstraktní náhrado…

a nakonec jakási skrytá životní kréda (citace z několika závěrečných básní):

ví co je to toužit po spoustě zážitků

a mít pořád co dělat,

neschovávat se za teoretická babrání

a prožívat to tělo chce prožívat

a veškeré nádstavby jsou

sublimovaní muži,

sublimované ženy.

mrákoběsná toulavost uvnitř tunelů hučí provoz ozývá se jako když někdo zesílí dopady všech vloček z radia

mlha luna a čadící kůže
orten zábrana a krev co teče
nad tím potokem v tomhle údolí se kloním s mou dívkou
světlo je ohnivé a poblikává
náš pohled je jednáním
a to její je živější než mé
má život v malíku a z toho jí teče krev
mé zuby jsou s mými rty v strakatém souznění

Ona toho vědoma spokojeně vrní

a vrtí se dle toho kolik je zrní.

Máma mi psala zprávu, že se jí za chvilku narodím, mám si ten život užít, snad to nezkurvím.

(konec citace různých fragmentů)

Bylo řečeno hodně nebo málo?

Některý čtenář si nemůže nevzpomenout na dikci Nostradamových proroctví, zuzuzu k nim přidává ironický škleb, předpovídaje vznik sama sebe (resp. lyrický subjekt). Jak jinak popsat drama podlehnutí podlým luhům (louhům?) života?

Jiný čtenář se může zachytit místy silných obrazů, kterých žel není převaha, ale najdou se: „...když někdo zesílí dopady všech vloček...“ – musíte je ovšem hledat.

A ještě jiný čtenář zalomí rukama a řekne: je to šílené, neuspořádané, nereferenční a kde je vlastně cosi přitažlivého na těch "osobních pravdách"? Je možné se ničeho nedočíst; zejména bez ochoty hledat. V tomto ohledu jde o okrajovou poezii, která by snad měla vyvažovat jinak průzračný menstream české poezie zabydlené ve stále dokola ověřovaných prostorách krajinek a domova, kde jsou všude vylepeny certifikáty posledních lidských jistot. Ale jsou nějaké lidské jistoty?

Ačkoliv mne různé, až „autenticky náhodně pohozené“, banality zuzuzuovské poezie (hromaděný a nekvalitní rým, drsnost přístupu k bližšímu okolí lyrického subjektu apod.) odrazují, přesto bych si pro některé inspirace autorovu sbírku koupil. S příležitostí vhledu do autorovy osobnosti nebo s veřejnou (hostotvarovskou) certifikací jeho kvality, jimž rádi česky říkáme „důvěra v autora“, kvalita veršů v naší zemi narůstá! Zkuste si kteréhokoliv autora přečíst i s „vnitřně nařízeným pravidlem“, že jste jeho verše napsali sami a měli byste je hájit a uhájit. Vždycky najdete důvody k pochopení situace a smyslu oněch textů. Začtete-li se jen s očekáváním, je autorská trefa do vašeho vědomí spíše náhodou nebo dočasně oslněnou neznalostí. Šplouchat se v bezpečných vodách jazyka Hodin podlých luhů lze jen se záchranným kruhem odmítnutí, je třeba být odvážným plavcem a uvolněně zvládnout sem tam i nějakou tu autorovu schválnou jazykovou vlnku.

Lyryk

Zde je k dispozici autorova sbírka: http://sweb.cz/ladalada.jj/zuzuzu.doc