Kniha, která ovlivní svět – aneb pár tipů, co napsat v roce 2008…
S blížícím se koncem roku se pravidelně v časopisech objevují články o tom, co nás čeká a nemine v roce příštím, někdy dokonce v příštím století či tisíciletí. Nejrůznější vědci, vědmy, osobnosti či pomatenci předpovídají, kdy prvně přiletíme na Mars, kdy začne lednice sama nakupovat a od kterého století nebude potřeba chodit do školy, neb všechny vědomosti se nám nalijí do hlavy samy. Pole literatury však zůstává (neprávem) opomíjené. Maximálně se můžeme dozvědět, že lidé přestanou číst a pokud snad ne, tak alespoň knihy vymění za elektronický papír s pamětí deset tisíc stran. A možná, že právě na takovém papíře bude „vytištěna“ další z knih, které vstoupí do dějin. Možná to však bude dřív.
Všechny knihy, které byly v minulosti úspěšné, měly něco společného. Prolomily nějaké tabu, přinesly nový úhel pohledu na věc, odhalily čtenářům věci, světy, události a pocity, které až do té doby zůstávaly na pokraji zájmu. Vysmály se společenských konvencím a pravidlům, ukázaly, že psát se dá i jinak, ať už to „jinak“ znamenalo roztříštění časové osy, použití slangu, vulgarismů, oproštění se od reality či otevřený popis bezvýchodnosti života na ulici.
O čem se však bude psát v budoucnu? Kdo bude autorem knihy, o které budeme moci říci, že ovlivnila svět?
Spousta úspěšných knih bývá napsána jako „svědectví“ o zvěrstvech, kterých je lidstvo schopno a o „normálních“ lidských radostech, které lidé dokáží prožívat uprostřed každodenního boje o přežití, ať už to bylo Solženicynovo Souostroví Gulag, Deník Anny Frankové či Nebeští jezdci. Jestli však v budoucnu nějaká taková kniha vznikne, s největší pravděpodobností to nebude na území naší republiky.
Ve státě, kde se naposledy válčilo před více jak šedesáti lety a k volebním urnám chodí voliči, kteří se narodili v demokratickém zřízení, taková kniha bude jen těžko vznikat. Je to totiž ten „osobní prožitek autora“, který dodává knize další rozměr. Ale můžeme se těšit, že jednou vyjdou knihy napsané bývalými vězni v Guantanámu, příběhy odehrávající se uprostřed bojů za osvobození Iráku či Afganistánu, příběhy afrických autorů či indických autorů, nemluvě o stále rostoucí popularitě čínských bloggerů.
Dnes už nikoho nepřekvapí příběhy z podsvětí, Mario Puzo našel desítky svých pokračovatelů a to, jak vypadá cigareta marihuany a že heroin má většinou bílou barvu, ví dnes i průměrný žák základní školy. Jestliže Děti ze stanice ZOO nebo Memento ve své době popisovaly něco vzdáleného a tak trochu nepředstavitelného, dnešní děti by dostaly záchvat smíchu, kdyby se jim Radek John přiznal, že pod lékařským dohledem vykouřil jednu celou (!) cigaretu marihuany.
I životy běženců, nelegálních pracovníků a žebráků byly zpracovány nespočetněkrát, přesto však v naší české literatuře trochu postrádám nějaký opravdu kvalitní román o ukrajinských dělnících, prodavačích z Vietnamu a studentech z Afriky. Náš posametový Steibeck tak trochu ještě chybí.
Objeví se na pultech knihkupectví kniha, která ovlivní chování lidí, stejně jako Utrpení mladého Werthera přineslo změny nejen v módě, ale i učinilo ze sebevraždy módní záležitost? Dnes se ženy chtějí oblékat jako hrdinky ze Sexu ve městě a emo-mládež se utápí v slzách a depresích vyvolaných emo-kapelami s kvalitním marketingovým zázemím. Mají svoji módu, své názory, ale mají i knihu, o které by řekli: „Ta je přesně o nás!“? A stojí o ni vůbec?
Vydání Milence lady Chatterleyové způsobilo značný poprask a dlouhou dobu byla kniha považována z pornografii. Svět se však od té doby změnil. Přítomnost alespoň jednoho homosexuála v románu ze současnosti je téměř nutností, jak vypadá Lolitka, víme díky Nabokovovi všichni, stejně jako dnes už nikoho nešokuje milenecký vztah sourozenecké dvojice, zatímco jejich otec je mrtvý a matka leží zabetonovaná ve sklepě. Jaká tabu zbývá odhalit? Snad jen poetický román o zoofilní lásce pasáčka a jeho ovečky u nás chybí.
Ale možná, že všechno bude úplně jinak a o něčem jiném. Svět literatury je právě v tom tak fascinující, že v něm neexistují žádné limity, žádná omezení. Psát může kdokoli, kdo se na to cítí, a o čemkoli. A díky internetu se nikdo nemusí bát, že jeho dílo zůstane v šuplíku nikým nepřečteno. To, co dnes napíšete, si zítra mohou přečíst více jak čtyři milióny Čechů připojených k internetu. A to by Gutenberg s knihtiskem nikdy tak rychle nedokázal. |