11|11|07 ||| 03|03|08

|JENKUDYTUDYKAMTAMJAKTAKRÁD|

 

 

 

 

 Žárovka Co to rozchodit?                                         

 

 

 

 

 

 

 

hermit prok

 

 

soud

 

zaslásko nad morem ssvětlá

dej bože mi vlakem vdechnout

volné v letu chrámky psí

vevinout do nebe drah

pro smysl lék postele smrti

nikdo se odnikud vrací

s žalmem za

bezhlučnou sekeru

nastehujem modříny

usteleš

nevíš mi hlavy

 

 

je hezky

 

vím to  řekl napsal

věštíš z raních modřin

barevné balónky závěs

jedu do nevím

s pochybnostmi

o pevnosti pevnosti zbytkem vody

prsty vodu mnou

když si to děláš

 

culím se

 

nepíšu

 

 

raeb?

 

symboly pošlu ti

v milenci

pevné slunce a sýr

znamení prázdného

protéká lokohlavou

 

první partie  dá mi

plán bratři kdysi

je mámakněžka

zahrab to

malinká odvěj

popel svých sumerů

 

 

až pak

 

 

 

 

 

 

 

 

Hozny Remorkéry

 

Raněné remorkéry oddechují

na ramenou černého Smíchova.

 

Trochu tepla. Hladím láhev rumu.

A všude kolem chlapi s kotvou na zápěstí.

Co by jeden muž s pronikavým, hlubokým hlasem.

 

A píseň, kterou znám. Hlas Arethy Franklin.

Maruško, miluju tě.

 

Poslední žiletka, má krásná holka.

Na poslední verš připravená. Věrná, chladná a nelítostná.

 

Někde končí tyhle cesty.

V soli, řekl bych.

 

 

 

 

 

 

 

 

cit-i-zen Kurník-střelnice

 

Za tvýma očima

ostatní cítili těsto a možná

i spalování.

                  Každé ráno

ruce do hrnce s vodou, hlínou a vlákny

natí, jež před tím neznámé

přiletěly po cestě z dalekých kalhot.

 

Bylo to víc než vesmír.

 

Otáčení bubnu uvnitř škrabky dál týdny a týdny

pod mokrým hadrem,

jenž

převažoval rty nepříliš barevné

na nesprávnou stranu.

 

Od 7.30 do 7.45  nepravidelný tok nazlátlého slunce

dopadal na stromy,

listy se natáčely za světlem.

Kolem poletoval v cárech sníh a mořil

vysunuté hlavy.

                        Kurník-střelnice

posazená v mlze jak kostka másla. Zákopy.

 

Co dodat -  vzduch voněl vápnem a 

pilinami z kovu,

v trubkách zamrzala voda, jímka

byla  plná  jedovatého okru, který krystalizoval

podél stěn.

 

Bylo to víc než vesmír.

 

Dlouho se čekalo až  shnije jablko,

zapíchlé v plotě, smáčeném

deštěm.

            Každý pak 

hovořil o zvláštní chuti plesnivé dužniny,  

podobné řadě prken vytrhaných z podlahy.

 

Později jsem si napsal do zápisníku,

že rozhozená prkna

přimomínala rýhy jejího zadku, a opravdu.

 

Od těch dob milovali jsme se pouze na stěnách.

Dlouho jsem přemýšlel o tajné cestě z kalhot.

Poblíž plechových konví ležela v odrazu vody

celá Vesnice z Hrůzy.

 

Bylo to víc než vesmír.

Palcát slunce nad tím vším.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ondrej Kern sémanty noci no.1

 

Dveře okna topení vodu plyn oči

pozavírat a vypustit

krysičky, ať si tancujou

První má kožíšek modrý

Druhá má kožíšek nafialovělý

Třetí má kožíšek do červena

Čtvrtá je blond

Pátá kožíšek nemá Má pleš

a hluboce lidská očíčka

Šestá má šedou srst a zoubky ne

Sedmá táhne prdelku za sebou

na miniaturním vozíčku

Osmá s brejličkama se

s devátou válí v knížkách

a poslední se lísá k myši

 

a láska je

utahanej bernardýn

slintá a kontroluje