Ticho se ničí plácnutím dlaně,
Židle se ničí sekerou.
Krásná dívka pomalu stárne,
a jenom slunce září tmou.

I růže uschne,
voda se zkalí,
nenávist zbledne,
hodiny bijí.

Čas utíká,
nic již nezastavíš.
Láska je stálá,
skálu nepostavíš.

Všechno ti zmizí z dohledu tvého,
krása však není na světě všechno.
Hledej si svůj vlastní smysl života,
vždyť sám život je má láska jediná.

Básničky z krápníku - KSTK

Jsou básně rosy, básničky oblázků;
veršíky růžové studem, pro lásku.
Slova jak tenounké pavoučí nitky,
jež nepřetrhá silný vítr;
srovnání stará jak egyptské svitky...
Jsou básně červánků a také nebes;
říkanky ku slávě zemských těles.
Bohatá slovíčka určená boháčům,
či pravdy hozené nejchudším naháčům,
schovaným skromně za čerstvé květiny.
Zní slova vzletná i věty tíhy,
drtící srdce, ne krásu kopretiny;
básničky snílků, tichých a zasněných,
říkadla dětská a verše dospělých.
Jsou básně zmaru, puchu a hniloby;
poezie křičící jen ze zloby...
Slyš slova věčná i slůvka směšná;
nechej si vždy jen ta výjimečná.
Některý verš říci pravda chtěla,
jiný zas klame jako řeč těla.
A báseň moudrá pak, bez nadsázky,
dovede strhnout i lidem masky.

Poklady - Sionna_V

Mám sbírku duší, těch nesmělých,
v krabičce od zápalek.
Mám sbírku padlých andělů,
v krabici od bot a na ní zámek.

Mám sbírku krásných ctitelů
v krabičce od parfému.
Za pohled nestojím z nich však
ani jedinému.

Mám sbírku uschlých růží,
co dávám si je do vlasů.
Ty růže, když ještě žily,
chtěly být symbolem pro krásu.

Mám sbírku starých fotek.
Jsou na nich ženy, co slávu kdysi měly.
Když dali jim však hlas,
strachem oněměly.

Teď leží
v tom albu zaprášeném.
Zůstala jim však jejich krása
na celuloidovém pásku věrném.

Mám sbírku krásných lesklých kamínků.
Růžové sny - plechovou korunku - je celá zlatá.
A pro ty sny teď hledám záminku
v tom, že jsem ještě mladá

ALE JSEM - Ivan Švec

Jsem dnes
pustý a prázdný
v protiproudu lidí
narážím.
Nevidím.

A lhostejný.
Malý a nízký.
Znaven sebou, povzbuzen žitím.
Narážím.
Nevidím.

Pokaždé dnes jsem
pustý a prázdný.
Hledání slepých cest a zkratek.
Narážím.
Nevidím.

Ale jsem.

NIKDY - Vea

Neumím se smát, když chceš slyšet smích.
Neumím plakat, když chceš vidět slzy.
Neumím být taková, jakou mě chceš mít.

Mám svůj svět a neustále ho rozbíjíš.
Mám své sny a stále mě nutíš se probudit.
Mám své hodnoty a ty jim bereš jejich smysl.

Žijeme vedle sebe a přeci jsme si vzdáleni.
Díváme se na stejné slunce a každý ho vidíme odlišně.
Máme společné zážitky a každý je vnímáme úplně jinak.

Hledáme k sobě cestu a možná ji nikdy nenajdem.
Mluvíme stejnou řečí a přeci každý o něčem jiném.
Jsme části vesmíru, ale každý z jiného konce téhle
nekonečné skládačky.

Nikdy nebudeme stejní a přeci nás Bůh svedl dohromady
...díky...

Všem bývalým i budoucím láskám, přátelům a rodičům

Jak v houpací kleci,
životů stávajících, minulých i příštích.
Protáčím osud svůj.

Čtu si v tvých myšlenkách,
vyslovených přání i utajené touhy.
Prosím, chvíli stůj.

Však kdosi předurčil náš děj,
jak kyvadlo které nezastavíš v půli cesty.
Míjí se život můj a tvůj.

*** - Olina

Kam přijdou chvíle ztracené
Kam čas je odvane?
Kam ústí všech dní tok?
Kam schová se rok
poslední?
Kam se mi rozední?

Až sem! - Trisi

Koho zajímá, co ti táhne hlavou
vykroč levou nohou nebo radši pravou
koho zajímá, že se bojíš k smrti
koho zajímá, že vlastní vědomí tě drtí
Tebe! Jenom tebe. Nejistota svázala ti nohy a zpřerážela ruce u ramen
jednu radu dám ti - rychle zapomeň
chtěla by si křičet, ale zabloudil ti hlas
jednu radu dám ti - pochybnost vem ďas

Že dochází ti síly, lidé nechápou
oni správnou cestu znají, ale bohužel tu svou
ty bloudíš někde jinde, čekáš na přechodu
a před sebou máš tunel...Co když je bez východu?
Tak vykroč levou nohou nebo radši pravou
a hlasy kolem sebe nevnímej, třeba si zacpi uši
slova dokážou i zranit, aniž to jejich majitelé tuší
tak vykroč levou nohou nebo radši pravou
a najdi v sobě poslední tkáň zdravou
ať krev v ní proudí, oběh tělní obnoví
když se věčně budeš jenom ptát, nečekej, že ti vždycky správně odpoví...
tak jdi, jdi - svou cestu dobře znáš
až dorazíš kam chceš, tak cedulku tam dáš s tímto nápisem:
JSEM DOBRÁ! DOŠLA JSEM AŽ SEM!!!

Co je to SLOVO? - origo

Jemné pírko či těžké kamení.
Slovo je to, v co jej člověk promění.

Sladká milenka či těžkopádná stařena.
Slovo je tím, co pro člověka znamená.

Slovo je úsměv...

Bláznivá láska nebo trpká nenávist.
Slovo je tehdy, když chce jej člověk číst.

Může stát ve zrodu a může i zabít.
Slovo má být tím, čím chceme jej mít.

Slovo je počátek, slovo je konec.
Mělo by prý vždycky míti svůj rámec.

Slovy se šatíme a slova nás odhalí,
když zrána nad knihou býváme ospalí.

Slovo je úsměv...

Slovo chce býti branou do krásného světa,
však ránu hlubokou může zanechat i pouhá věta.

Slova z nás jak říčky nadějí tekou.
Slovo je vždy jen v našich rukou.

Slovo je ČLOVĚK!

Loď - Paula

Život kreslím černou tuží
na bílé stránky cudnosti, andělskou tváří pomačkané čtvrtky
nůžkama zážitků přetřihuji nitky snů
tvořím bytí lepením svých představ a nových poznatků
dokonalou lod´ku, kterou jednou po řece pustím, aby také jiné naučila
jak se kreslí, maluje, lepí - jak se vyrábí život
ta lodička, která se nepotopí při první bouři milostného vlnobití
nárazech slovního větru, který tak studí...
Jsem architektou velké archy
která pojme mnohem více než jen jeden pár od každého druhu
všeho tolik až mám strach, že se potopí dříve než k tobě dopluje
Jsem architektou bez vzdělání, bez znalostí získaných čtením příruček
bez nocí strávených nad výpočty z geometrie
bez statiských a proporcionálních jistot
Jsem navigátor bez kompasu, jen instinktem určuji ti směr
nejsem vlastně nic a právě tím snad mnohem víc - tvou matkou

Déšť v lese - Cirrat

Lze šťastným býti pouze penězi?
V chudobě žádné štěstí nevězí?
V chladu a zimě mrzne láska tuze
Ve velkém horku podobna je duze
Něco je černé, něco bílé, víc už nic.

Zamává křídly přiospalý pták
A ve tmě chladne les, co bude pak?
Na zemi v kamení tiše tu život klíčí
Mokro a zima zas ho rychle ničí
Něco je černé, něco bílé, něco víc.

Za kapkou kapka propadá se dolů
Víno a svíčky bez prostřeného stolu
Ledová krev se bouří, tepe v hlavě
Zahání smutek pryč lehce a dravě
Je něco černé, bílé, je něco víc?