Hrozny mrtvých ptáků - Hackman

 rozny mrtvých ptáků visely na vytažené roletě obchodu tak malého, že zbylo místo jen pro stůl s oprýskanou mramorovou deskou, židli, jenž kdysi mohla být modrá a prodavače, snad patnáctiletého Siciliána s černýma očima a s krátkými vlasy tmavými jak jižní noc. Kolem hlavy měl obtočený červený šátek a ten byl jedinou zářivou barvou, kterou měl na sobě, když ke mně natahoval ruce plné růženců s mrtvými ptáky.

Signore, e fantastico, křičel na mě s bílým úsměvem přesvědčivějším než sicilský katechismus a jako by odříkával poslední otčenáš, zopakoval znovu: “ E fantastico! Allo spiedo, e squisito!” Zastavil mě, koho by nezastavil ten pohled na rozevřené zobáčky s úsměvy smíšků. “Signore, e squisito" a naznačoval, jak chutná to drobné nic. A já najednou vidím jen jeho stůl, bílý katafalk pokrytý stínem místo černého závoje, na kterém leží mrtví ptáci bez jediné kapky krve. Kdo by si pomyslel, že ptáci mohou zavřít své oči, aniž by sami chtěli? Kdo by pomyslel, že nepadnou z výšky s puklým srdcem k zemi, když nastane jejich čas? Vidím hrozny mrtvých ptáků, vedle kterých září hrozny pomerančů a žluť citrónů. Jen peří na tom drobném nic je bez života a bez barev, snad ji tenkrát s tím posledním vydechnutím nechali slunci, jenž žhne nad střechami domů Catanie. A říkám si, kde asi včera mohli být, jaký svět jim ležel u nohou a co si mysleli o lidech tam dole než se jejich let zastavil v neviditelné síti a něčí ruka jim otočila malým hrdélkem a vypustila z nich ptačí duši. Tak nenápadně, tak zbytečně, že jenom ptáci na nebi uslyšeli, jak lehce prolétla tam, kam žádný živý nemůže.

Hrozny mrtvých ptáků se splihle visícími křidélky visí na vytažené roletě obchodu a někteří s úsměvy smíšků vypadají, že by mohli zpívat. Však není slyšet ani pípnutí, jen otčenáš sicilského kluka s červeným šátkem mě prosí, abych koupil. Signore, seimila, seimila, prosí znovu a není v nich jen touha po penězích, ale také hlad a kdoví jaký život a taky nepochopení, proč já, bohatý Evropan nechci jeho ptáky za tak málo peněz. A tak jsem najednou, překvapen sám tím rozhodnutím, vydoloval z kapsy hromadu lir a vyměnil je za jeden z těch hroznů mrtvých ptáků.

Kráčel jsem tenkrát po Via Etnea jako vrah, snad každý se na mě podíval a cítil jsem pohledy i v zádech a já šel jsem s tím cizím Kainovým znamením až za přístav. Tam na pobřeží jsem je uložil do chladivé jámy, zobáčky pěkně vzhůru k nebi a křidélky splihle svěšenými podél drobného nic. Zasypal jsem je vlhkým pískem, navršil mohylu, jen na kříž jsem zapomněl. Byl slyšet příboj, křik racka a slunce žhnulo nad Etnou a nad životem, který nezadržitelně utíkal dál.

Operace se podařila - Helene

 arkóza před samotnou operací mě poněkud znepokojovala.

„Je to přece, jak jste inzerovali, operace jen velice jednoduchá a bezbolestná.. A co když to mé srdce nevydrží ?“.. nesměle jsem ještě zaprotestovala, když se ke mně skláněl doktor s injekční stříkačkou.

„Je to jen z estetických důvodů, odpověděl lékař, a nejlepší buňky pro klonování jsou uvnitř vašeho žaludku. Myslím, že byste se sama nerada dívala.. A srdce ?, žádný strach. S našimi dnešními zásobami…“

Konec jeho věty jsem už neslyšela.

Místnost se mi pomalu začala ztrácet v mlze.

Snažila jsem si protřít oči, ale nedokázala jsem k nim zvednout ruce…Zajímavé, zvláštní..

Místnost pomalu začala nabývat reálné tvary.

Doktor se nade mnou opět skláněl s injekční stříkačkou v ruce.

„Počkejte, zaprotestovala jsem opět. Proč jsem uvázaná? A proč zase injekce?“

„První dávka byla zřejmě poněkud slabá, nemějte obavy..“

Místnost se začala opět vracet do nereálné podoby.

Jen skřípot vozíku, na kterém sestra odvážela polozakryté tělo, mě opět na chvíli vrátila do skutečnosti. Dveře místnosti se plně otevřely a postava na vozíčku se poněkud napřímila. S úžasem jsem se na moment zahleděla do své vlastní tváře.

A jen o další moment později, v posledním záblesku vědomí jsem si přečetla nápis na dveřích do mé místnosti.. už opět zamlžené narkózou.

NÁHRADNÍ DÍLY…….

Gigolem vlastní ženy - Rezi  

 en den bylo úmorné vedro. Slunce do místnosti pronikalo mezerami v žaluziích. Soudkyně si otírala čelo od potu. Evidentně se těšila stejně jako já, až odtud bude moci odejít a někde se osvěžit. Právě totiž naslouchala výplodům mé skoro ex-manželky Zuzky. Vůbec jsem její řeč nevnímal. Koukal jsem tupě na soudkyni. V myšlenkách jsem utíkal k dovolené u moře a k Markétiným černým vlasům. Náhle soudkyně svraštila čelo. Soustředil jsem se. Zamával moři i vlasům a napjal sluch. Málem jsem omdlel. Má drahá choť, ač jsme se předem na všem dohodli, změnila úplně své stanovisko.Mohl jsem si spočítat, že to udělá. Nechtěla se rozvést. Chtěla mě stále ještě urputně a beznadějně, ale já ji ne. Měl jsem rád našeho syna, náš byt, který jsem zařizoval, jen ji jsem rád neměl. Zůstalo ve mne pouze jakési zvláštní pouto. Kdysi jsem se ženil z velké lásky. Navíc mi porodila syna. Za což jsem si ji vážil. Ve skutečnosti jsem miloval Markétu a před ní Simonu, Helenu, Radku, Adélu… Miloval jsem mnoho žen, ale domov jsem cítil jen u Zuzany. Jako bych nedokázal existovat bez jejího peskování a mizerných jídel.

Zuzana zmlkla. Soudkyně mě vyzvala, abych se vyjádřil. Vzmohl jsem se pouze na rozpačitý nesouhlas. Vrhla na mě zlostný pohled a pak nás v podstatě vyhodila s tím, ať si oba vše přes léto rozmyslíme a v říjnu se zde znovu sejdeme. Zuzka se triumfálně usmívala, dokonale upravená a nalíčená, slušelo jí to ve světlém kostýmku. Kontrastoval s její olivovou pletí. Uměla na muže zapůsobit velice svůdně. Jinak se projevovala více méně chladně a náš milostný život prakticky skončil zplozením syna. Před budovou soudu jsem si oddechl. Vnitřně jsem se považoval za dávno rozvedeného. Zuzka mi nabídla odvoz naším autem, o které mě už obrala, na nádraží. Spěchal jsem k Markétě. Potřeboval jsem hrozně moc vypadnout z rodného provinčního městečka, odkud jsem před dvěma roky utekl zkusit žít znovu a líp. Jsem alkoholik a doufal jsem, že se své závislosti zbavím. Nepodařilo se. Zuzka řídila mizerně. Ještě ke všemu celou cestu švitořila o svých rodičích a hlavně mi ukládala, co vše syn potřebuje koupit. Rozmrzele jsem něco zabručel. Na závěr svého monologu mě dorazila: „ Nezlob se, že jsem u soudu povídala něco jiného, než na čem jsme se domluvili, ale mamka s taťkou nechtějí, abych se nechala od tebe okrást.“ Krev se mi nahrnula do mozku a zařval jsem:“Zastav.“ Mého křiku se bála, proto poslechla. Vystoupil jsem a do nádražní hospody došel pěšky. Musel jsem se nějak uklidnit.

V Brně jsem se z vlaku vymotal totálně opilý. Markéta bydlela v malém bytě v Chrlicích, okrajové čtvrti, kde lišky dávaly dobrou noc a autobus tam zajížděl s dlouhými intervaly.Trochu jsem vystřízlivěl, ale stejně mě sjela už ve dveřích, proč jsem ji nezavolal a proč jsem zase pil. „Slavil jsem rozvod. Podařilo se“, lhal jsem jí i sám sobě. Uvařila mi kafe a ohřála večeři. Díky čemuž jsem se docela dobře vzpamatoval. Držela mě nad vodou. Živila mne, prakticky jsem u ní bydlel, ač se mému trvalému nastěhování bránila. Často jsem měnil zaměstnání. Odevšad mě vyhodili. Přitom v práci jsem se skoro pití nedotkl. Byl jsem na Markétě zcela existenčně závislý, ale odmítal jsem si to připustit. Pořád jsem jí i sobě naivně dokazoval, kdo v našem vztahu hraje dominantní roli. Musel jsem, protože Zuzka mně málokdy odporovala, obdivovala mě, Markéta nikoliv, což mě pěkně štvalo. Večer mě místo televize vyhnala na procházku. Doplazil jsem se až na náměstí a místo posezení v hospůdce, mě hnala zpět. Vše mi vynahradila v posteli. Tam mi připadala jako ta nejsladší bytost na světě. Miloval jsem ji a pro ní jedinou jsem toužil stát se nejlepším.

Asi za týden mi konečně dovolila, abych si všechny své věci odstěhoval k ní. Slíbil jsem jí, že pokud budu jezdit za synem, nebudu trávit víkendy s ním u Zuzky v bytě. Kladla mi to jako podmínku našeho soužití. Nenávidím podmínky, ale s vizí typu- časem jí vše rozmluvím, jsem na ni přistoupil. Docela jsem si nové bydlení užíval. Natřel jsem poličky a opravil skříň. Dost jsem si tím u ní šplhnul. Často jsme se hádali, ale mně to nějak nevadilo. Markétu to ovšem drtilo. Další problém nastal tehdy, když jsem se s ní nějak přestával intimně stýkat. Vymlouval jsem se na únavu. Přitahovala mě, ale asi jsem si v manželství v sobě zakódoval, že s ženou, kterou žiju, nespím. Tropila kvůli tomu scény, protože jsem jí tím prý hrozně urážel. Alespoň tak mi to vysvětlovala. Se mnou nic nehnulo. Přeháněla. Zkoušel jsem na ni po dobrém i po zlém a ona vždy tiše brečela. Nenávidím zoufalé ženské, proto mě napadlo obveselit se návštěvou syna. Stýskalo se mi po něm a potřeboval jsem si popovídat s kamarády. Když jsem svůj úmysl Markétě sdělil, vynadala mi, proč porušuji naši úmluvu a proč pojedu za Zuzanou. Argumentoval jsem:“Jedu za synem, ne za ní.“ „Budeš s ní v jednom bytě,“ oponovala. Rozplakala se. Nic nechápala. Před mým odjezdem ledově procedila mezi zuby:“ Už se nevracej.“ Nebral jsem ji vážně a odjel jsem.

U Zuzany na mě dýchla atmosféra známého klidu a zaběhnutého stereotypu. Opět v kuchyni připalovala brambory a mezitím utírala prach, luxovala a cídila koupelnu. V úklidu se projevovala poněkud fanaticky. Buzerovala mě i za špatně srovnané boty. Lezla mi tím na nervy, ale za deset let soužití jsem si zvykl. Syn mi hopsal po hlavě a dával nesmyslné dotazy na téma mých znalostí počítačových her. Kéž bych uměl počítač vůbec zapnout, když jsem do něj investoval padesát tisíc. Ani syn mě od mých starostí o Markétu a budoucnost nerozptýlil. Tušil jsem něco zlého. Nezvedala mi ani telefon. Otrávený a rozmrzelý jsem poslal mladýho do hajan.

Zuzka seděla u televize. Vytáhla odněkud flašku bílýho. Nalila mi a zeptala se:“ Ty máš nějaký trable?“ „Trochu“, zablekotal jsem. Znala mě ze všech nejlíp a tak jsme tam seděli, pili a povídali si. Vždyť jsme spolu hodně prožili. Jako ženská mě ale nebrala. Usnula v ložnici sama a já v obýváku. Ráno mě pohltil podivný neklid. Vyrazil jsem bez rozmyslů za Markétou. Vlak se nemožně coural a autobus rovněž. Do domu jsem vstupoval s předem připravenými výčitkami, ale nedostal jsem příležitost cokoliv říct. Otevřela mi jiná Markéta, podivně studená a hrozivě vyrovnaná. Podívala se mi do očí a vyřkla hnusné slovo:“Konec.“ „Mezi námi je konec“, zopakovala. V tom okamžiku se všechno zhroutilo, posmutnělo a ztratilo smysl. Stáli jsme proti sobě v bytě, jež jsem pomalu začínal považovat za svůj domov s dívkou, kterou bych si dokázal vzít za ženu a matku svých dalších dětí. Sbalil jsem si věci. Na rozloučenou mi suše oznámila:“Dlužných dvacet tisíc mi vrátíš do třech měsíců.“

Zničený, zhrzený a zklamaný jsem se poflakoval po barech asi dva týdny. Pak mi došly prakticky finance (ulité z posledního zaměstnání). Nevěděl jsem, co dál. Žádná ženská mě nikdy neopustila, až teď Markéta. Pochopil jsem, jak muselo bolet ty holky, co jsem opustil já. Napadla mě spásná myšlenka – Zuzana. Rozhodl jsem se k ní vrátit. Zvykl jsem si žít na úkor druhých, půjčovat si a nevracet. Jenomže Zuzka byla právě na peníze opatrná. Deset let mě škubala jako slepici. Naposledy ze mne vydřela na počítač. Potom jsem ztratil práci a ona mě více méně vyštípala. Nevyštípala, do Brna jsem přesídlil dobrovolně. Od té doby pořádně nepracuju.

Přemýšlel jsem, jak ze Zuzany něco vyrazit. Znamenala pro mě poslední naději. Nic jsem jí naštěstí vysvětlovat nemusel. Opět jsme seděli u televize s načatým vínem. Bavili jsme se o všem možném. Lahve jsme vypili nakonec čtyři. Opili jsme se. Chtěla, abych se s ní vyspal, protože nikoho dlouho neměla a mě miluje. Při představě sexu s ní jsem se otřásl. Náhle se napřímila, jakoby chvilkově vystřízlivěla, a vážně mi řekla:“Ty potřebuješ mé peníze, já tvé tělo. Když se mnou budeš spát, budu ti pravidelně platit.“ Šokem jsem oněměl a vzápětí vyhrkl:“ Děláš si legraci?“ Ne, myslím to zcela vážně“, odpověděla. Přitiskla se ke mně a nezvykle vášnivě mě začala líbat….

Svůj slib dodržela. Ráno jsem v kuchyni našel obálku a v ní příjemně šustivé bankovky.

O garderobě - Stefan

 ednou za čas je každý asi něčím přinucen věnovat speciální a nekaždodenni pozornost svému šatniku. Obvykle to je když si najednou vzpomene, že přece kdysi měl tak pohodlné kalhoty, které by se dneska zrovna hodily na štípáni dřeva, na motorku, k výletu s prutem k vodě a nebo na maškarní bál..
A obvykle si je velice jistý, kde ty kalhoty vždycky byly a tedy i budou a jde, nic zlého netuše, tedy na jisto..Chodí na to jisto nejméne 10 minut a zjisti, že si ty kalhoty musely záhadným způsobem někde opatřit i nohy a odešly někam jinam.
Ovšem zároven' přitom zjistí, že ty šaty, které už měl za darované Armáde Spásy před pěti lety, stále visí v šatníku. Ale na zcela neobvyklém místě, kde přeci odjakživa viselo to proužkované sako s hnědými kalhotami, které se tenkrát tak líbilo té, co mu pak k němu koupila tu kravatu. A ta kravata by měla být také tam kde odjakživa.. a neni.. Po vyzkoušeni těch šatů pro Armádu Spásy, které ještě naštěstí zůstaly pořád v šatníku a které tenkrát měl na schůzce s tou co měla tak pěkné nohy, jak se kruci jmenovala?..zjistí že by bylo škoda je už z melancholických důvodu věnovat nějakému bezdomovci. Pak začne usilovně hledat tu kravatu.

Kravatu nenajde, ale najde klobouk, který přece o Silvestra před kolika roky zapomněl v baru, najde jiné kalhoty, které zřejmě nejsou jeho, začne podezřívat manželku a nacházi dalši části garderoby, která se najednou změní v téměř živého pamětníka spousty veselých i smutných zážitků, ve svědky příhod, které by chtěl opakovat i těch, které by chtěl zapomenout..
S překvapením zjistí, že do těch šatů, které měl u promoce a do kterých si myslel že se už nikdy nevejde by se zase vešel a že ty kalhoty se záložkami by se ted' daly zase docela dobře nosit.
A také, že má 36 kravat a ani jednu, kterou si může vzít zítra na večírek, že manželka zřejme vyměnila spoustu jeho garderoby za tu svého milence, o kterém do ted' nevědel, že.....

Ale ty kalhoty na to štípání právě ne a ne najít...A i když jich najde 5 podobných, které by asi splnily ten účel také, po jejich vyzkoušení zjistí, že prostě musí mít ty, které začal původně hledat, jinak z toho dříví prostě nic nebude. Ale zároven' zjistí, že ty předposlední kalhoty co zkoušel, by se nesmirně hodily na večer s kluky na pivo.. a ono je vlastně na to dřívi stejně už pozdě.. tak co.
A jde se na pivo...

Ono totiž všechno naše oblečení má velice přímý vliv na náš život.. Nejenom na tu příjemnou změnu programu.. pivo místo štípání dřeva.. Oblékneš třeba jedny kalhoty a zjistiš, že jsi jaksi vlezl někam, kde asi zrovna dnes nejsi očekáván.. máš prostě takový pocit, že jses bud' v cizích kalhotech, a nebo že to nejsi ty, co do těch kalhot patří.. A přece jsi ty kalhoty měl jen před pár týdny a jak jsi si v nich vyšlapoval.. Jsou to zřejmě kalhoty náladové, nebo kalhoty jen pro určitou příležitost, čas a nebo i náladu.. Jsou to kalhoty, ve kterých by ses ani na přehlídce nejoblíbenějších komiků dnes nezasmál. Jsou dnes smutné a ten smutek přenášejí i na Tebe..

A tak člověk pomalu poznává, že je obklopen nejenom lidmi, které mění nálady až moc často, ale i věcmi, které umí najednou ožít.. a být náladové také...A nebo je to vlastně on..?
A pak svádí tu náladovost, svou vlastní, ne jenom na ty šaty ve skříni ??