Poezie
...brouzdal jsem se zimním Totemem, až mi do holinek nateklo těchto pár vašich pěkných věciček...
Martin
brněnská vánoční
sjuuu
a zase sama v městském sadu přelézám sebe - černý plůtek máslovky světla z oken kradu a zahazuju nakousnuté
Prostě proste!
Naty
Do loktuší mraky mráz povázaly,
až ztěžklá břicha lámou knoty komínů.
Ty hoří jehličím a vánočky se pálí
a vůně cukroví se vpéká do dýmů.
Šeď olova se horkem na stříbřitou mění,
voda obtěžkaná tvary už se chystá
na přijímání. Středem jablečného chvění
jizvy hvězdicové hledají svá místa.
Pod talíře kladem mince šupinaté,
půst laskavosti, něhy a hlad nadějí
snad dovolí nám spatřit sele zlaté,
než opět umrznou nám na rok v závěji.
Chtěl bys říct...
Zviřátko
Zrada že bolí a někde v dáli topí se naše naděje se stéblem trávy v znaveném stisku
na srdci tíži obelisku na čele potu krůpěje
jezerem že se rozlévá proud karmínově rudé krve
toho kdo tiše zazlívá - není prý vše jak bylo prve
netuše že ránu otvírá tvou rukou dýka vnořená o pomoc voláš
jen hrách na zeď padá
v odpověď zaznívá
ozvěna.
vytesáno zevnitř
Alimra
stín protažený ještě z loňské zimy nepřesvědčivý mluvka dalšího otevření
až padne poslední přečteš si letokruhy kmene kohokoli bude on
pak ztichle kamenět
Cesta úvozem
Stefan
V úvozu cesta příkré stráně kde kdysi sám a odevzdaně zkoušel si pro ni recitovat i stydlivost před světem schovat a švestky plané do zámrazí
už tenkrát tušils něco scházi a přece stálo zato bolet
a pak červený cabriolet i s ní ta výhra v ruletě už nebyl jsi sám na světě concertu první overtura svět otvíral se do něj huráááá pod červenýma fangličkama...
jaké konce to vzalo s náma.
V úvozu cesta zapadaná a mží se. možná vzpomínkama. přituhlo,
vem si rukavice.
Ze švestek, ? jen ta slivovice...
Výměnná
Moser
z prstů přepadneš jak uvolněný sníh přes mé rty až pod jazyk a rozprostřeš se v doušek vína snad kdyby na mě přišla slina
tak připiji si z tvého těla -do dna- abych zatemnělá našla v očích jiskru rána: kdy jím budu roztrhána
Noc romantikova
Cid
Černá noci, temná noci, mlhou bílou pláčeš ve vlasech, kraj tichne ve tvé moci, pokoj dáváš ve svých snech.
Tmavou barvou líčíš světlo měsíce, když lesními stezkami kráčí tma, v houští kapradin čeká zlatá kytice, a na struny hraje melancholie má.
Čas je posvěcen světlem svatojánků, odleskem Ráje zní hudba svatostánků,
když mlčení odkládá hvězdný diadém.
Zlaté slzy pro mě hvězdy roní, příslibem lásky čerstvý úsvit voní a já naději hledám v srdci svém.
Fotografie:
Janahe, Pozůstalí
Tien, Podvečer
Zombux, 2004-10-23 Strážce_majáku, Dva světy |