Ženská poezie na Totemu
Byl jsem upozorněn, že v mém minulém výběru chybí zástupkyně ženského pohlaví, a tak jsem se tentokrát zaměřil pouze na ně. Vybral jsem šest autorek, které mají (krom těch základních věcí) společné i to, že na Totemu působí již delší dobu a že jde o autorky nejlépe hodnocené. Na druhou stranu jejich přístup k tvorbě se v mnohém liší. Ilustrace k vybraným básničkám spáchala kalais, taktéž žena. Jednotlivé autorky jsem poprosil o zaslání pár řádků o sobě a vlastní komentář jsem si nakonec odpustil, neb se mi (kromě mnoha důležitých věcí) zoufale nedostávalo času.
Nerad bych cokoli zobecňoval, už to, zda má ženská poezie vůbec nějaká poznávací znamení, kterými se liší od té mužské, je dosti diskutabilní. Psát, že je ženská poezie spíše inzitní a citově zaměřená, by bylo poněkud předsudečné. Ženská poezie je poezie jako každá jiná a záleží především na autorce samotné, v jakém proudu se smočí.
ZIRAEL
Anna Cermanová, narozena roku 1983 v Praze, kde strávila dětství a pubertu. Doznívající adolescenci si odbývá v Brně, kde druhým rokem studuje obor Český jazyk a literatura. V zimě roku 1999 objevila zcela náhodou Totem a tím i poezii. Další roky jí zabralo psaní a čtení, v literatuře vedle poezie konzumovala i prózu. V minulém roce přenechala tvorbu poezie povolanějím a pustila se do psaní povídek. Její úsilí se zatím zúročilo v povídkovém souboru "Zabij mě líp" (Listen, 2005), kde publikovala povídku Mezijezeří. Někdy přispívá recenzemi do Literárních novin. Miluje knihy, dobré víno, Prahu a historická města vůbec, a je v zásadě - když to tak po sobě čte - pěkná konzerva.
Portrét intelektuála svého věku
kopyta na dosah
dnes jen bez postroje
opilec nepostoje
palcem objedná
z bufetů rozmarník
k pannám za okny se sklání
když se při svlékání
hladí ode dna
ať ne o vánocích
staví se schválně pod jmelí
svetříci nesmělí
pod dlaní houpnou
kopyta odbyta
postroje nasazuje- denní
Beatrice není
a básníci ? hloupnou |
|
|
Živelná
potopa v hlavě
když omýváš mé břehy
poušť v očích
v lese lesení
moréna v klíně
když protaji se sněhy
ze sopek láva
ze mě třesení |
Nahým a mokrým dovnitř/ Bilance
veliké zvíře samoty
ulehlo k prahu
na vyležené místo
bude hořet léto, řekl on,
zase se budou věšet plátna
mezi třešní a cípem střechy,
chceš - ptal se -
být celý život ?
vyrovnání je hned za zápěstím kopce
hned za ohlédnutím
slyšíš ?
veliké zvíře samoty
je zakryté plátnem
a nedýchá |
|
KELLY
Narozená v roce, kdy lidstvo začalo pobíhat po Měsíci. Znamení Střelce (i když na Zvěrokruhy přece nevěříme). Mám Bubenečské občanství, kousek od Šakalích let. Živím se hlavou, ovšem ve hvězdách - většinu pracovní doby prosedím u programu jménem COMET. Píšu, protože jednou Martin plácl, abych to zkusila. Totem mě naučil především kouřit. Na závěr bych chtěla poděkovat kolektivu restaurace U pana Pětníka za vzornou obsluhu.
VEČER NANEČISTO
Možná je to jen půjčenej čas kde jsme se sešli jak v čekárně na jiný lovy beze zbraní A zatím tenhle lokál
Prosím, nepřestávej řekni i to, co třeba nechci slyšet mám hlad po hláskách co někdo dýchá pro mě
Ve který hospodě asi sedí Dneska večer ho nehledám protože máš něco z jeho očí Jen přes ty sklenice už nevidím
V tomhle vypůjčeným světě mám strach praštit do zrcadla aby se mi hlava nerozlítla na několik návodů k použití samoty (všechno co řeknu bude nakonec použito proti mně)
Dnešní večer je mi moc malej Dnešní noc je mi trochu velká Dnešní noc ti dám
|
|
blues horkého klína
Podzim jsem vyhrála v loterii
Nepíšu, nespím, nedopíjím
příběhy rozlité…
Hodiny napouštím praskavým časem
Včerejšek olysal, zítřek je pasé
noc hrabe kopytem
Zkovám tě já, ale osedlá jiná
smím ti jen zpívat blues horkého klína
v území nikoho nad spánkem dobytém
Říjen mi chutná jak panické mlíčí
flétnový prstoklad pozpátku cvičím
listopad černých pat čeká mě bos
S jablky koulím hru o bubáky
Bojím se, že jen tak pro diváky
strhneš mi úsměv jak stírací los |
Bez duhy
Ani jsme nedolehli
v otiscích zpod lopatek
Spojenci z úschovny poledního mechu
Pro tebe nezapadám
do krajin s madonami
Někdo se ve mně dořezal mraků
Duha se nekonala
Zrcátko bez prasátek
dusí se světlem zamženého dechu
Pro odraz čehokoliv
svíráme příliš veliký úhel
|
SJUU
noční, nevěrná, napůl
měsíc je miska kurkumy
chodíme městem trochu mým
a úzko je nám - zrnkům v lusku
přelomit dva jak ptačí kůstku
uměla jsem a neumím |
zase noční, zakloněná
komu je hrazení tmy malé?
prastarou dírou po suku
tlačí se čísi černý palec
snad ho dnes chytnu za ruku
|
míjivá
pod zrezivělou nocí
prohýbá se i kámen
ulička úzká tak
že se v ní nepotkáme
|
OUVEJ
Vyvažování proutku
Tak co položíme
každý z jedné strany
vrbového proutku
který se jen tak kymácí
na hranici z kamení?
Já někdy proskakuji
ohnivými obručemi
hříva mi doutná
a v tlapě vězí
rezavý hřebík.
A když se sejdeme
v té sektorové kuchyni
tak banální, stůl
kostkovaný ubrus
tenkrát to bylo moderní
a židle pro všechny
a lžíce pro všechny
a jídlo pro všechny
a někdo je sněhulák
někdo je zašit v plyši
někdo má oči
malinké myši
někdo má jednu ruku
a lakomec hned tři
někdo má černé zuby
a někomu to sluší
a já mám zástěru.
A tu já položím
na svoji stranu
proutku.
Co přidáš ty? To, bóóóže
vědomí, že jsi vezír Ninšubur
můj rytíř pravdivých
přikázání a slov:
Vám, ženským, schází orgán
pro takové pikantérie, které
v přesčasech bují po spolcích
filatelistů, šachistů, kýho výra
králíkářů, po fotbalových
hřištích, v hospodách
či při lovech na tetřevy...
A navrch přihodíš
první zoubek dítěte
který jsi musel
kurnik šopa
najít zrovna ty.
|
...reminiscence o svatbách
a tělesné hygieně
Bětka vdávala dceru
ta Bětule ze šachty
ta, která byla špindíra
a pod špinavými montérkami
nenosila prádlo, maminka
trochu štítivá, kde k tomu přišla?
s věčnými sentencemi
že jestli si ráno, my holky
neumyjeme intimní místa
půjdeme rovnou do pekla
občas nešťastná žena, muž se jí opil
a fujtajblová ostuda, zřejmě tenkrát
roztrhal závoj nevěstě, kdoví
jaká vnitřní hrůza
ho k tomu vedla, možná
ta přemíra zrzavých dětí
dokola dokola
mrtvá je Bětka, mrtvý je otec
dvacetkrát, stokrát jedna bláhová píseň
kolik mi bylo, devět, deset let
plíživá cesta za opilým otcem
ramínka věšák
na starosti jiných
provždy zkřivená
od té doby, na vandrech svého života
po nocích někde v seně
chodím s pažemi trochu od těla
a nohy držím doširoka
to jak se mi občas nedaří být
vždycinky čistá, kočka vyblejskaná.
|
Mé domy
I. Dům s patry
V prvním patře bydlí myš.
Někdy si myslí, že je šílená
že neslyší, že je krvavá
že je pavouk a žere mouchy
pořád se stěhuje z kouta do kouta
má oči jako oka
na mastných polívkách
má oči jako žena
která se bojí
Ve třetím patře bydlí orel
kterému se stýská
po požárech v horách. Vysoká tenkrát utekla
ty hody v zčernalých talířích kamenných závalů
zajíci, myši, drobní živočiši, zkáza
která se mění v milosrdenství.
Dnes z nebes neslétá
nevidí, a sám je vidět jenom
přes olovnatý křišťál.
Vypadá špinavý.
Na dřevěném schodišti
které se točí jak ulita hlemýždě
tam bydlí škrpály. Každý je pouze levý.
Jako je doleva
život němé ženy. Ta bydlí v mezipatří
mezi dvěma kameny.
Ve druhém patře bydlí člověk
který pochopil
že němá žena neslyší.
Až v podkroví
tak jak se to v básních
tak často stává
bydlí básník.
Píše své rispety a sonety
je zahloubaný do kudrlinek slova
do závažnosti lásky.
Nezná své sousedy.
Nesčítal boty.
Nehladil ženu po uších
zda neuslyší. Proto ji taky
halasně zdraví.
Smekání klobouků
to se dnes nenosí.
Jen občas se domnívá
jak je prospěšné
položit kousek sýra
do pasti na myši. Skála ho nezavalí
a oheň neztrestá. Kam jsme to dospěli?
II. Dům bez pater
Proč dělit prostor na patra?
Stejně se holub nerozletí
k měděné kopuli.
Stejně si křídla utláská
o kamenné sloupy
podpírající galerii
pro modlící se
ženy.
BLONDÝNA
Tak to mám nejradši:-) Když lidi by chtěli slyšet, že se vykoupu, navoním, lehnu na sofa a ujmu se psaní.
Básničky mě napadají v sámošce, u dřezu, když je doma ukrutnej binec, když řeším, jestli mě miluje, nebo ne, jestli mám celulitidu, jestli psovi smrdí z pusy moc a nebo to ještě počká. Je to nezávislé na počasí, posunu kontinentů a mých milencích.
A úplně ze všeho nejradši, když mám čas, tak si zalezu do postele, obklopím se všemi těmi bulvárními plátky a čtu: Co na to Bartošová, jak se vede kloubům Karla Gotta, jak správně uvařit fazole a co dělat, abych nezevšedněla partnerovi. To si lebedím.
Karafiátová pole
odložila oči na noční stolek promnula prázdné důlky a směrem k oknu pronesla: jakže? vy ke mně? a v tuto noční hodinu? přetekl přes parapet dovnitř
jsem svůj had vy Aeskulapovou holí obtočím si vás devětkrát stálice pevná v bocích věříte v domovníky a sílu klik
noc je neklidná cestou ke mně mluvil vítr pískal zle a v mých límcích žijí hejna stesků ač v kapsách maje cukru koně jsem nepotkal jen tiché ržání odkudsi k uším doléhalo
myslím sen a mluvím trny vás pod jazykem chovám |
|
Můj kraj se nemodlí
Vítr se opřel do větví pár kapek na zábradlí mostu svačí rez a olizuje nýty
Agara mea v listoví vrb mi vyprávěla mýty
o pírku havraního páně jímž matky druidů zdobívaly skráně když v inkoustových nocích hořel med
na sta běd se v ohních vzňalo za zvuků píšťal z vrbového proutku
dala bych všechno do kornoutku a prodávala po trzích
nedivokým
nedrzým... |
Žízeň
lepil se vesmír u dna pat vybíral mýtné zchromlý kat pod rouškou tekutého chleba a zatím kdosi U lípy sekeru zaťal a vší silou
|
Naty
Narodila jsem se, a ještě jsem nezemřela. Zatím to probíhá zajímavě.
Začala jsem se vyjadřovat ve verších, jako snad každý, někdy mezi 15. a 20. rokem. Zajímaly mě především hluboké filosofické otázky, milostné problémy i milostná nadšení, a v neposlední řadě hluboký rozpor mezi mými ideály a reálným životem. A hlavně mě zajímalo překládání poezie. Vždycky jsem byla spíš překladatel, než básník. Asi před třemi lety, kdy už jsem dávno jakoukoli vlastní tvorbu opustila, jsem objevila v tramvaji ukázku poesie na www stránkách s podivným názvem Totem. Nahlédla jsem. Nahlédla jsem a zachytila se drápkem. Od té doby tu visím. Visím tu každodenně a čtu všechno, co se objeví v poesii (občas i jinde). A proč píšu dneska? Hlavně proto, že mě hodně baví zkoušet možnosti slova, češtiny a různých poetických forem. Někdy se to povede víc, někdy méně, a na mém (poměrně obsáhlém) hraní je to dobře patrné. ALE BAVÍM SE BÁJEČNĚ.
právo první noci
odmykám bránu
svatý hřích
je dobrým klíčem
od nádvoří
hoří vích sváru
sytý chtíčem
stín baldachýnu
na královském loži
vypráví příběh beznaděje
i já ho odříkala nyní
dnes poprvé
jsem průvodkyní
a kastelán se divně směje
|
tempa uvolnění
vplouvám do hranic
mezi ty a nic
ostrůvky váhání
nechávám pod hladinou
možná mi neprominou
vábničky laskavic
tu jinou, potměšilou
co vzdorem hýčkaná
podplouvá pod příčinou
mezi nic a já
|
nevyklíčený čas
povříslem léto
klasy dnů
do snopů váže
ty jako stráže
stojí
v tratolišti vteřin
pár zrnek
ztracených hodin
na strništi
zůstane nezaseto
do prázdných klasů
marně sbírám
ty příští
|
|