Díky za radu.

No, to že tebou někdo prochází až tak neovlivníš. Je to jako s myšlenkou, či spíš snem. Leda před tím zavírat oči. Pro moji mentalitu je "izolování" se s někým či od někoho celkem těžký úkol.  Jsem prostě průchozí.  

Moc.

Impresionismus - je slovníkové heslo, škatule jak Brno, kterou někdo používá, někdo ne. "Báseň" je jen zapsaný text s určitou rytmizací, vedena určitými "obrazy". Nikam "nespadá", to ty ji chceš mít v škatulce, s nápisem "impresionismus". 

Je mi bolno, když vidím, jak se s veškerou svou "obeznámeností" snažíš opakovat návyky "posudkáře", ale nedtýkáš se vlastně ničeho, krom konstruktu své mysli o "dojmu z textu". Já jen napsal tuhle báseň z vnitřního obrazu, z jednoho prožitku. Zůstává i přes napsané mým "tajemstvím", a ven koukají jen "obrysy hradu". Komu to stačí ke snění, k doteku, a je mu to příjemné - tomu dobře. Komu to nestačí, jdde jinam. Pro mě je pak pomlčka. A na druhé straně je občas třeba ten, kdo text jde "opravdu ochutnat", dotknout se s ním, a s něčím mezi námi.

Pitvalů je všude dost, ale co zde s tím? K čemu, proč? Kdybych si chtěl něco dokazovat, jak dobře či skvěle "umím psát", půjdu se někam autorsky tlačit, abych "se dokázal". A pak se kamarádit s nějakým "dobrým, uznávaným kritikem", co o mě napíše - bla bla. Ale k čemu tohle všechno? Jde přece o to setkat se, a to co nejblíže, nehledaně. 

Proč se chováš ihned tak nafoukaně, že vynášíš trumfy nálepek, "že víš vo čem co je". Kdybych chtěl být zlej, poznamenám: a kdo tebe zaručí, tvé znalosti? Vidíš, a už je tu propast, už se nebavíme, ale jsme "v rozepřích". Možný zážitek (ve smyslu zažití něčeho) z básně v prachu, navždy. Namísto setkání jen "posudkové mozky". Je zajímavý sledovat, co se tvá MYSL snaží druhým (čtenářům) o básni (ze svého dojmu) vsugerovat.  

Víš, právě tvé rozhodování se, zda je báseň "opravdu dobrá či ne" je to, proč se tak těžko potkáme. Mě zajímá JAK jsme my "tkáni" z obrazů, ne nějaký "závěr", rezultát: dobrý, míň dobrý, špatný atd.  

Třeba tohle, co píšeš:  "Já jsem báseň četl několikrát, pozorně a ta slovesa a vůbec celkovej výraz básně jsem prožil..."

To je právě pro mě "nečtení" básně. Tys v textu brousil "pozorně" třebas, ale  prožitek je (podle mě) jinak".

Píšeš že výraz "usnout, spatřit" v TOBĚ "odvolává na snový procítění básně". Kde jsi téhle jistoty ze slov nabyl? Není tam přece "snít", nebo "ve snu spatřit". A jsme zas u těch tvých dojmů, které převracíš do "posudků" o kýči atd. Chceš "dokázat".

Jinak Skolde, literární kritikou jsem se bavil na studiích, psal recenze a studie, není mi to neznámé. Jen jsem se trochu v sobě a kolem sebe postupně rozhlédl "jak se to dělává". Nemám averzi k opravdovému vnitřnímu "vzdělání" kritiků, těch si vážím, ale mám trošku averzi k některým "intelektuálským manýrům". 

Ten výraz "šašek" jsem nemyslel jako tvoji "degradaci", ale jako něžný výraz pro předvádění se v "závěrech a škatulkových posudcích", neboli pro mě "v šaškování". Já jsem taky šašek, ale v jiným oboru.

Co je "imprese" pro tebe, není "imprese" pro druhého. Jak jsi "vyčtenej", to mi nejvíc vadí, ta nabubřelá "naškolenost" z kateder. Právěže jsem tam byl dost dlouho, aby mi to lezlo krkem.

Výraz "imprese" není žádné určení básně. Co je v básni tobě "nadbytečné"... to by mě zajímalo kritérium, které TY používáš. Zase jen o tvém čtení, nic objektivně ukázatelného. "Kýčovitost" - to je z nouze ne-ctnost - no a jsme zase u té tvé nafoukanosti a literátskýho slovíčkaření. Co je kýč tobě, to zas druhej za kýč nemusí považovat vůbec.

Dojmového na tvých závěrech je všecko. Poznatky? Jaképak prosímtě poznatky jsi uvedl? To je fakt švanda.

Je tak legrační, jak se snažíš působit jako znalec.

Píšeš, že se nechci bavit...ale kdepak, já se chci bavit. Ale ne "po tvém", ne pod diktátem tvého rozumování a "rozpitvávání" z tvé výše. Ne s někým, kdo spěchá aby se předváděl v "posudcích", jak je "obeznámenej". Z tebe na mě dýchá jediný - tys tu báseň nečetl vnitřně, jen jss ji "objel" či "projel". Ať je dobrá nebo ne, ty ses s ní ani nedotkl, jak vidno.

Není to tedy o "dialogu", ale o vlastní důležitosti - jak správěn posuzuješ, a já se tomu "údajně" bráním. Jenže je tu rozdíl - vím, co jsem zachytil, co jsem napsal. Stojím si za napsaným ne proto, že je to "mistrné", ale proto, že je to "mé vnitřní a tam adekvátní". A píšu pro radost (ze sdělování k sdílení), a ne pro harakiri poučujícího kritika, zaplaveného jeho vlastním nářečím. Chytračení mě omrzelo.

Vypadá že nejsem hoden, abys mě "převychoval"  v "antigradaci". 

Diskutuju s odlišným "pohledem", nediskutuji s nafoukaným všeználkem pojmo-obludných literárních "názorů". 

Pro mě je to naopak. Nepíšu nic zažitého z četby, vědomě, jen co se objeví zevnitř - z toho, co se otevírá snivci. "Kingové literatury" - to jsou pro mě ti, kteří se už kdysi protlačili ke žlabu literárních znalců-posudkářů, většina se tváří tak, že zaručeně ví, co je "dobré" a co není v současné literatuře, tedy: myslí, že to ví a umí posoudit. Často jsou to léty unavení "králové kritiky", kteří víc o díle spekulují a filosofují, jedou ve svém vyschlém stylu po schématech své mysli, než aby ještě nějakým "textem skutečně ožili". Ztratili pružnost mysli a vnitřní dětství, a tak hledí vyprahle i na díla, nic se jim nelíbí, skoro všechno je "hodno sepsutí". Chybí míza, šťáva především jim samým. Stačí se rozhlídnout současným Hostem, Tvarem...

Takoví nemocní Králové Rybáři, kteří ale na nikoho už nečekají.

Nějakou dobu jsem taky "v oboru" dělal, a snad proto... mě to už tak moc nezajímá. Dokud tu byla generace např. prof.Kožmína ad., přišlo mi vše mnohem více "vnitřní", intimní, celý ten dialog mezi autorem a čtenářem-naslouchajícím kritikem. Nejdříve je třeba se otevřít, a ne si myslet, že jsem tu od udílení cen. 

To je možné, g morre, někteří "specialisti" přednášející literaturu si to myslí. Mě je to celkem fuk, píšu jak to přichází, jak umím a neumím. Vadí mi jen namistrovaní borečci, co maj školeníčka z fakulty (moc dobře si na ty ex-pozice vzpomínám) a "posuzujou pár naučenýma slovíčkama". Vlastně dělají takovej tyjátr, tělocvik pro sebe sama, svou vlastní show, jak jim co připadá. Užitek minimální.  

Literárního promenádování jsem byl sytý, už co jsem do něj nakoukl. Na totemu je celkem fajn svoboda psát, lidi, co nemaj (většinou) důvod něco strojit. Není tu svazování úlitbami kingům literatury, "údavajícím obecný vkus" (skus) .  

To mě těší, že si rozumíme. No, Lin Sien Ti jsem Hostu nenabízel, ta sbírka sice je hotová, ale nemyslím, že by o ni měli zájem. Z Lin Sien Ti vyšli nějaké "ukázky" ve Welesu. Možná sbírku časem nabídnu Sursumu, Protisu, uvidíme, co oni na to. Nebo to splichtím ručně sám pro přátele i nepřátele.  

Mám z té sbírky až dětinskou radost.

Jo, Teď už líp chápu tu tvou otázku: jo, jasněže je možný "rozpomínání" na cokoliv, že už jsme s tím "setkali". Vlastně celej život je takovej, se mi zdá.

Díky moc za tenhle tvůj pohled.

No, ehm, žena myslím nejsem, byť tu ještě občas publikuji taky pod "ženským" nickem Lin Sien Ti. Jinak s tou novostí - na to se dívám tak, že každá myšlenka i obraz, co se zrodí, se hned s další myšlenkou (obrazem) jaksi nově spojuje, vždycky jsme tak nějak dost vnitřně pohybliví. A to se týká i tvůrčího psaní, pokud je na trošku vědomější úrovni. Ale samozřejmě že existují i "ustálenější symboly, obrazy", které už byli "nějak" (více či méně podobně) někým vyplaveny, zapsány. 

Řekl bych, že vnitřní svět prostě furt jaksi nově krystalizuje směrem ven, projevuje se "nově". Nejsme tím, čím před rokem, před týdnem, před chvílí. Ale máme taky sklon furt "tuhnout", zafixovat se. Takže jsme pořád fungl novou hrou. - ale smýšlíme o sobě někdy dost "zatuhle". Jak píšeš o té "známé, nezapomenuté věci" - no, jsem spíš příznivec toho, že málo co opravdu do hloubky "známe". Myslet si (povrchně), že něco znám není pro mě "poznat věc". Jinak nevím, kdysi jsem čítal hodně, stávalo se mi, že jsem si všimnul, že to, co jsem napsal bylo už někým velmi podobně vyjádřeno a mě to (asi) uvízlo v podvědomí. Vyloučit se to nedá.

Jenže hodně se toho od těch mladických dob u mě změnilo. Jakmile se obrazy otvírají jako kniha příběhů samy, a ty jen zapisuješ "v této chvíli těmito nezbytnými slovy", je ta báseň prostě spontánní jako řeka, pro kterou jsem pro tuto danou chvíli více či méně méně dobré koryto.