HLAS 1) Medea: Limity, příběh, slova

HLAS 2) Fernet: Rovinatá krajina

HLAS 3) jxr: Muzikanti

HLAS 4) jeremy: Vleče se vleče

Anae... to bezpochyby!

Tenhle text mne příjemně překvapil především svou živostí. Po, pro mě lehce frustrující, zacyklené a zmrtvělé formě cyklu Barrandeum popatřuju (ne poprvé, to bych lhal), světlo na konci tunelu. Snad až na malinko laciné: koukají, jak ten čas letí... nemám žádné vážnější výhrady. A musím ocenit i to, že je tenhle text podstatně střídmější v expresi a nenadužívá třeskuté obrazy, které mi v některých jiných egilových básních připadají až samoúčelné, pro větší efekt a slávu poetovu. ÷)

Tak konečně můžu místo běhání po lese nebo tahání drátů dělat i něco jinýho, ušlechtilýho - třeba poděkovat za stálou přízeň.

Ale nedoceněnej, to ne. Jenom si mne asi našla témata, která většinu ostatních míjí. Ale já tenhle poetickej dialog se Jsoucnem uvnitř mě vedu už léta. Jen je to akorát silnější a silnější, to pohlazení čerstvýho větru, klid lesních rybníků a bezčasí na zdánlivě bezcílný cestě. Tak asi tak.

A ano, jsou tři a přitom jeden a pak žádnej... a to je právě on, ona, ono... každej to tak má, akorát to ne každej chce vědět nebo aspoň zaslechnout.

 Pro mne asi nejlepší dvojka a trojka: ...dýchal jsem... a ...v ruksaku řinčeli. Pak ještě: ...mezi horami.

Naopak takový to filozofování ála ...pokud je v každém z nás..., nebo "knedlo-vepřo-beatnický": ...bylo něco po půlnoci..., to mi nějak zvlášť nerozrajcovalo. ÷)

Ale na Dádu to je určitě, tak šup tam s ním! 

Ta Tvoje geneze (ve smyslu postupného "rození" básnířky÷) mě baví. A myslím, že se dá vypozorovat růst. Pole, Zvon, Iluze... sevřený tvar. I přesto obrazy schopné přerůst načrtnutý rám.

Šiščí pohled: Je/ Plodná matka/ Zavěšená ve vzduchoprázdnu/ Ze sebe vše sytí/ Srdcem/ Bez odplaty.

Ještě že tě tou holí s bodcem neštochla - třeba do slabin. To bys pak mušel chodit na vozíku.

A ještě mně vrtá hlavou, proč jsi šel pro chleba a koupil housky. I když, na to jsi vlastně odpověděl: aby ti necinkal batoh. A ještě jsem nejdřív myslel, že třeba jdeš pro naklíčený ječmen s kvasnicemi, ale holt jsi fajnšmekr. A ještě dodám: Krabicák necinká. Ale taky se nedá pít.

A uzdrav se. Co nejdřív to pude!

Máš to krásný... i s tím půvabným archaismem-neologismem úzkostní mě.

A oceňuju i to, jak si čtenáře pouštíš blízko k tělu, k té rozpolcenosti, bolesti, váhání i naději. A k určitému smíření: že všechno vlastně je, jak má být - dobře.

Já do tvého textu žádná velká očekávaní nevkládal ÷) a jsem potěšený, protože tě tak nějak jako autorovi věřím, že to s námi, čtenáři, myslíš upřímně.

Ale ne, vážně: zase krásná obraznost, viz třeba žlutá chapadla rozlitého vosku... ostrovy stínů za keři. Vlastně celý tenhle text vnímám jako určitou introspekci nebo třeba meditaci v chůzi. Příroda a životní peripetie jsou holt, alespoň pro vnímavého jedince, mocnou inspirací.

1) Těla - Miroslav Václavek

2) Tři kratší - Jonáš

3) Statky, rybníky, katastry - whispermoonlite

4) Mustr - jaxxana

5) Gambové duo - pořezaná_sluncem 

Začnu od konce: vyřizuji pozdrav od plagiátora také tak "ňák" z té doby. ÷)

A skočím na začátek: Brno já rád - tam já rukoval, okolo vojákoval, přes něj se odvojákoval. Dávno tomu.

Nemyslivci: to je jako lednice, ve které upečeš rybíz z loňska. Nebo hromosvod emitující blesky. Popřípadě inverze na druhou!

A s tebou by se asi dobře pilo, barde z východu od ráje.

Cheche, vzhledem k tomu, že provozuji soužití s gymnaziální učitelkou češtiny, mám někdy dekadence, ale i realismu, surrealismu, dadaismu apod. plné večery. A někdy i noci.

Tady jsem slovo dekadence  použil spíš obecněji - jako takový pocit vyprázdněnosti, dělání umění pro umění.

Jasně že je legitimní. A taky někdy používám.

Asi jsem se nevyjádřil úplně pregnantně. Takže: každému, co jeho jest! ÷) Ale v podstatě mi šlo o to, jestli se pod líbivou fasádou neskrývá holobyt. A troufám si tvrdit, že se to "omalované nic" dá (při aspoň trochu pozorném čtení) celkem snadno odhalit. A taky, a tady si netroufám, anébrž rovnou tvrdím, že se hlavně poslední dobou s podobnými texty "srážím" stále častěji a častěji.

Člověče, dneska je to ňáký lepší! Že by pro mne mírná pochvala byla srozumitelnější? ÷)

Co se anomálních monster týká: to je zajímavá otázka: Může bejt daněk zpátečník?

Čtu asi potřetí a zdá se mi lepší a lepší. Tenhle text má atmosféru, hloubku, je smutnokrásně obraznej. Vypíchnu třeba: vítr obrušuje brázdy pod motykou... průmět promrzlého minula na děložní list budoucnosti... znějí tu jen vzdechy a přídechy a jejich ozvěny...

Pro mne jedna z nejlepších "podzimních" básní, jaké jsem poslední dobou četl.