Tak dnes máme sobotu 12. července roku 2003 a naší malé Amálce začíná v pondělí 25 týden jejího života. Života v bříšku u maminky, kde se netrpělivě vrtí a převrací vždy, když něco hezkého vidíme, slyšíme, či si o ní, nebo s ní povídáme.

Amálka je moc hodná holčička, je to malá, krásná Luminka, která hned na své první fotografii v životě, pořízené při prvním ultrazvukovém vyšetření, plazila na nás svůj malý jazýček. Za svůj už tak dlouhý život Amálka již s námi procestovala pěkný kus světa.

Nejprve jsme s Maminkou a samozřejmě i s Amálkou jeli do Španělska, konkrétně na krásný ostrov Lanzarote, který jsme projeli křížem krážem autíčkem, jež jsme si vypůjčili v půjčovně. Byl to moc hezký výlet, který bohužel trval jen jeden týden, ale týden plný dobrodružství a zážitků. Hotel byl krásný, s vynikajícím jídlem servírovaným v ceně dvakrát denně u malého vodopádu, velkou wellness, lázeňskou masážní zónou s mnoha vířivkami které krásně a poctivě zpracovávali každou část našich prací unavených těl.

Již před odjezdem jsme měli zmapovaný celý ostrov. Internet je silnou a velkou pomocí díky níž je možno ve většině případů získat spoustu informací a odpovědí na naše otázky aniž bychom se museli spolehnout jen na „lákavé“ nabídky cestovních kanceláří, které ve svých překrásných, barevných katalozích nezapomínají nikdy zmínit, že „hotel má velkou, krásně vyzdobenou vstupní halu“, jako kdyby někdo v tomto místě strávil více času než kdekoli jinde v hotelu.

Autíčko nás spolehlivě vozilo od nejvýchodnějšího po nejzápadnější a z nejsevernějšího až po nejjižnější místo na ostrově. Krásné pláže, krajina, kterou by žádný z architektů nedokázal vymyslet ani namalovat. 6 let bouřily  na tomto ostrově koncem 19 století sopky. Tyto proměnily sýpku Španělska v“měsíční“ krajinu, kterou však výdrž lidí a jejich pot dokázali proměnit v místo, kde se dá žít a kde je možné pěstovat vinou révu, kaktusy a další plodiny.

Amálka to vše sledovala očima své maminky a nechávala se kolébat zvukem vln a tichem, které ze své rodné Plzně neznala. Moc se jí líbilo v lázních, tam se protahovala a jistě si potichoučku broukala. Při večeřích se sice musela dělit o místo s množstvím dobrého papu, které jsme s maminkou s chutí gurmánů ochutnávali a kterým jsme se tak rádi zaobírali. V letadýlku spinkala a jen bouřlivé mezipřistání na ostrově Madeira se jí moc nelíbilo, ostatně stejně jako nám.

Druhá velká cesta, která na Amálku čekala, byla cesta do krásného města na řece Themes, tedy Temži, do Londýna. Tam jsme se vydali nakupovat a vzpomínat a za krásnou kulturou, které je v Londýně vždy dostatek. Nakupování se nejvíce líbilo právě Amálce, která si poprvé mohla vybírat první části svého oblečení. A nejenom to. Moc se jí líbilo, pomáhat mamince při výběru krásného oblečení, které nebude skrývat její krásu a hlavně nebude Amálku v bříšku tlačit. Jak u vytržení jsme pak byli v obchodech sítě Mothercare, která je jen v Londýně zastoupena 45 obchody. Na rozdíl od naší domoviny je totiž možné v těchto obchodech nakoupit spoustu krásných, nových, moderně šitých oblečků, kalhot, šatů a triček, košil které maminkám a hlavně té její moc sluší. Amálka mamince pomáhala vybrat to pravé a pak samozřejmě tiše prstíkem naznačovala směr k vystaveným výrobkům určeným právě jen a pouze pro ní. Krásné mini šatičky, dupačky, body, trička, kombinézky a tisíce dalších věcí které jsme se báli i vzít do ruky abychom je svými tak velkými prsty nepoškodili. Poprvé v životě jsme spolu nakupovali něco tak malého pro naši malou holčičku. Doufám, že se jí bude vše líbit, tak jako nám. Nyní je však čas na mrkvičku s jablíčkem a pak, pak se půjdeme vyžumbat a spinkat, protože dnes, dnes máme za sebou další výlet do zahraničí a den plný slunce.

Tak dobrou noc a hezky spinkej Amálko, ať se ti zdá o velkých motýlcích a voňavých květech lučních květin.

Dobrodružství Amálka zažívá nejenom na cestách, ale i v každodenním životě. Ten její se sice zatím nazývá odporně životem prenatálním, ale myslím že její život začal již okamžikem spojení našich dvou milujících se těl a jejím početím. Přesně tak, jak to dělají v některých asijských zemích, tak i my budeme slavit ten den jako čas stvoření nového života.

Dobrodružství začíná hned po ránu. Budík v 06.15 a pak rychle, rychle abychom stačili trolejbus a poté i autobus, který nás odveze na naše pracoviště, která naštěstí nejsou od sebe příliš vzdálena. Je to jen 200 m a ty se dají vždy snadno překonat. Díky stavu silnic a prostředků MHD je každá cesta skutečně dobrodružná a často připomíná plavbu na vraku lodi v rozbouřených vlnách atlantského oceánu. Obrovské vlny rozkývávají tělo korábu silnic a lidská těla tvoří tu „nejlepší“ bariéru proti možnému úrazu a to nejenom fyzickou, ale díky silnému nelibému odéru potících se lidských těl i psychickou, bohužel negativní. Řidič jede většinou červená, nečervená a jak vždy říkáme „ještě že neveze lidi!“.

Amálku v bříšku, kde se vždy probudí, uklidňujeme a ujišťujeme, že bohužel nejsme zase u moře, jak by se jí líbilo, ale že jedeme jen a pouze do práce. Vysednutí je vždy osvobozením a možnost nadechnut se „čerstvého“ vzduchu průmyslové zóny, kde ještě před pěti lety byla jen travnatá plocha nad níž se vznášeli prozpěvující skřivánci je úlevou. Ruku v ruce kráčíme spolu až ke svým pracovištím, kde třemi polibky se rozloučíme a jdeme do práce. Tam si maminka s Amálkou povídá, vypráví a přes bříško s ní hraje na schovávanou a na ťukanou. Telefonicky spolu vždy hovoříme a sdělujeme si novinky, které nás potkaly a úkoly které zpracováváme. Pak nastane příjemná doba – doba oběda. Sejdeme se spolu a společně odjedeme, či odejdeme do blízkého supermarketu na jeden rychlý obídek. Výběr není valný, restaurace rychlého občerstvení kralují tomu místu a všude, jak jinak v této zemi, si vesele kuřáci zanášejí své i naše plíce hustým tabákovým dýmem bez ohledu na denní dobu. To že zákony našeho státu takovéto věci nepovolují, nijak netíží ani je, ale ani provozovatele těchto občerstvoven. Ad absurdum je pak dětský koutek přímo navazující na kuřáckou zónu jedné z nich. Vždyť co by si nezvykali, že stejně v tom budou žít ne!

Naši Amálku před takovými místy chráníme, i když je to občas těžké, ale přeci nechceme aby ona musela čichat ten nelibý zápach. Objednáme si, sedneme společně ke stolu a pak s pohledy upřenými na krásu toho druhého dáme si do bříška denní dávku těch zdravých rychlobědů.

Cestou zpět nám hezky vytráví abychom mohli dumat zase nad tím co si vlastně ještě dáme. Pak uběhnou 4 hodiny odpolední pracovní doby a už se těšíme domů. 50 minutová cesta, kterou překleneme 6 km vzdálenost mezi pracovištěm a domovem, uběhne díky MHD skutečně „rychle“ a pak už nás vítá byteček ve kterém bydlíme. Schválně neříkám náš byteček, protože tím bych jen předestíral mylnou skutečnost.

Amálka se většinou probudí na chviličku poté, kdy odložíme své šaty a jí pronikne do bříška více světla skrze maminčino bříško. Protáhne se, maminčinýma hnědýma očima zkontroluje, zda-li je doma vše v pořádku a když ano, jde zase spinkat.

Před několika dny nastala změna, rozhodli jsme se zlepšit naše podmínky a pořídili si starší osobní vůz. Amálka nevěřila svým smyslům. Ráno ač ťukala na maminčino bříško velmi intenzivně, nic se nedělo. Maminka spinkala o celých 30 minut déle. „Ujede nám autobus“ vysílala Amálka poplašnou zprávu, maminka ji však přes bříško pohladila se slovy ať se nebojí, že máme překvapení. To ji trochu zklidnilo, ale zase pociťovala něco co ještě neznala napětí z dárku, který čeká. Po ranní hygieně a oblečení jsme šli z Amálčina pohledu jistě až příliš pomalu ven z domu. A tam, místo abychom šli na zastávku jak jsme to pravidelně činili, šli jsme mnohem blíže a tam nasedli do VLASTNÍHO vozu. Vzhledem k mému, resp. našemu věku, který je přes 30 let je skutečně použití velkých písmen na místě.

Díky němu jsme schopni překonat vzdálenost mezi domovem za hustého provozu za 15, za mírného za 7 minut a to je přeci jen příjemnější. Navíc i teplotu a kvalitu vzduchu můžeme si zvolit sami a to je v těchto dnech velmi důležité.

Amálka jen nevěřícně kroutí hlavičkou, postrádá sice ranní moře, ale na druhou stranu vnímá maminčin i tatínkův klid a usíná s palečkem v pusince stejně jako v klidných víkendových dnech doma.

A kočárek Amálko, kočárek se nám do autíčka také vejde!

Sluníčko vyšlo a my tři jsme se vydali na obhlídku domečků, kde bychom mohli bydlet. Před nedávnem jsme spolu obhlédli několik bytů, které jsou v současné době na trhu a vlasy se nám hrůzou ježí ještě dnes. Masová hysterie, kterou je vstup do EU provázen má jedno jasné heslo „PENÍZE“. Přesně to se indikuje na cenách nemovitostí, které právě v červenci roku 2003 dosáhly svého dosavadního maxima. Chcete-li si totiž například v Plzni pořídit starší byt, např. velikosti 50 m3 musíte si připravit částku vyšší než 1,3 milionu korun. Jak jsem říkal měli jsme s Amálkou možnost si pár takových prohlédnout a právě naše maličká už při vchodu do rozpadajícího se panelového domu s popraskanými zdmi a skly balkónů začala rychle maminku tlačit směrem ven. Byt sám byl dostatečně velký, a jeho velikost ještě zvětšovaly díry ve zdech a zemi, a dlaždičky hodící se spíše do pitevny než do předsíně bytu.

BRRRRRRRRRRRRRR

Rychle jsme se otočili a utíkali seč nám nohy stačili ven.

Raději domeček, ten stojí téměř stejně a je větší a ve většině případů i klidnější. Dnes se pokusíme objet několik takových, bohužel nám schází pár milionů na domeček nový, který by si Amálka, stejně jako její maminka zasloužili.

Teď se ještě žehlí, resp. maminka s Amálkou žehlí a přitom se dívají na „horor“ útok vesmírných pirátů. Je to gespenstig, a Amálce se to moc líbí. Po té pojedeme nakoupit botičky a vodičku, takže se zatím mějte hezky.