|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Aňa Kalčevská
Byl to šok. Do Moskvy přiletěla se svou matkou teprve před několika hodinami a teprve teď si plně uvědomila, že se jí právě zpřevrátil zavedený pořádek v jejím osmiletém životě. Teď a tady v moskevském metru v jedoucí soupravě po trase Kalcevaja. Tohle si stihla zapamatovat. Bylo to tak podobné slovo v její vlastní řeči. Kalcevaja. Tudy teda bude každý den jezdit do školy? Měla tolik otázek, jejihž odpovědí se v pravdě bála. Podívala se na mámu, na osobu, kterou vždy zbožňovala. Teď ji ale nenáviděla. Cítila uvnitř cosi podobné stesku, ale postupně ji naplňovala křivda. Tohle si přece nezaslouží. Být v naprosto cizí zemi s tak cizími lidmi a ještě tak hnusně oblečených. S odporem se odvrátila od babky v obnošeném plátěném tříčtvrťáku, který tu nosily všechny babky jejího věku a jejích tvarů. Metro se nejprve zdálo jako zábava. Máma ji nechala vhodit pětikopějku do otvoru na začátku mantinelu, zelené světlo bliklo a ona bojácně prošla turniketem. Přidala do kroku v místech, kde se skrývaly svírací paže pro neplatiče. Bylo to stejné jako v kreslené pohádce o Vlkovi a zajícovi. I eskalátory byly zábavné. Byly obrovské, větší než doma. A na ostrůvcích mezi pohyblivými pásy se tyčilo stromořadí lampových světel. Tohle také doma není. Čím víc klesali do útrob podzemí, tím víc se dal rozpoznat pach kolomazi, která přebíjela jiný takový vtíravý smradlavý zápach. Těžko se identifikoval. Až později zjistila, že takhle je to cítit ve všech místních kostelích. Zdejší lidé byli věřící. Ona něco takového neznala. Nevěděla proč se modlit, nechápala význam slova pravoslavný. Teď o tom neměla ani potuchy. Klidně klesala s pohyblivým schodištěm dolů a vzpomínala na domov. Vítr, co doprovázel přijíždějící soupravu, jí ovanul tvář. Ze směsi zatuchliny a spálené gumy se jí udělalo špatně. Všechny dveře vagónů se jako na povel otevřely. Horda lidí vystoupila a stejný počet se snažil vecpat dovnitř. Anastázie s matkou také. „Astaróžna! Dvjere zakrivájut sa.“ První věta, kterou se naučila rusky bez problémů. Denodenně ji slyšela z plátěných reproduktorů nad dveřmi. Bylo jí teprve osm a ruštinu se na základce ještě neučili. Stařičká souprava se rozpohybovala. To, co dosud znala, se ukázalo jako nedostatečné. Tady bylo všechno poprvé. První diplomatický pas zelené barvy, první razítko v něm s názvem letiště, cesta letadlem a zjištění, že sněhule a teplý kabát nebyl dobrý nápad. Bylo posledního září a v Moskvě se šplhala rtuť k jedenatřiceti stupňům. A první bylo také setkání se žebráky. Tohle u nich doma neznala. Tak jak se to mohlo objevit zde? Paní učitelka říkala, že Sovětský svaz je jejich vzorem, tak jak tu můžou být lidé, co musí žebrat? Ale malá cikánečka s bratříčkem dál nastavovali své špinavé, lehce odřené dlaně. Klečeli na kolenou uprostřed zaplněné vlakové soupravy, křižovali se a polohlasně předříkavali modlidbu, které Stázka nerozuměla. Vlasy špinavé, ucourané, místy zacuchané do odporných chuchvalců podobných dredům. Zadky stojících lidí do nich občas narážely, ale děti dál mechanicky předříkávaly naučený text. Když obdržely pár kopějek, popošly o několik míst a sehrály stejné představení včetně křižování a lomení sepjatých rukou. Takhle procházely všechny vagóny v soupravě. Přepadl ji pocit, že od napohled ošklivých lidí musí utéct. Nechtěla se dívat na něco tak odporného, co nahánělo husí kůži. Nerada se dívala na neupravené věci a lidi. Když viděla ty dva, schválně odvrátila zrak. Měla pocit, že se jí ten obraz navždy zaryje pod víčka a pokaždé, jen co zavře oči, se jí opět vybaví. Tehdy nechápala, jak blízko je pravdě. Rozdíl byl jen v tom, že nemusela zavírat oči, stačilo se jen podívat do zrcadla. Byla o osm let starší.
„Koukej se dnes snažit, Stas, jinak tě pěkně zřežu!“ dunělo jí stále v uších. Aňa seděla schouleně na znetvořeném torzu lavičky, zachumlaná do krátkého tříčtvrtečního kabátku. Zimomřivě si třela paže, aby uvolnila chladem ztuhlé svalstvo. Na stále chladnější večery se dalo zvyknout, ale dnes se rtuťový sloupec stařičkého teploměru vedle vchodu do nádražní haly nevyškrábl přes dva stupně nad nulou. Poposedla si. Skrz mezeru po několika vytrhnutých laťkách jí táhlo na zadek i stehna. Nádražní lampy zamžouraly měkkým oranžovým světlem a nevlídný Běloruskij vakzal* rázem vklouzl do romantické atmosféry impresionistů. Nebezpečná zákoutí, kam přes den dopadalo aspoň trochu světla, se propadla do hutné, okem neproniknutelné, tmy. Tam na ni čekal. Někde. Cítila to. „Koukej se dnes snažit, Stas, jinak tě pěkně zřežu,“ zadrnčelo Aně znovu ušní trubicí a připomněla si ta slova i jejich důraz pokaždé, když už to čekání chtěla vzdát. U třetího perónu právě dobrzdila mezinárodní vlaková souprava. Na desce zastaralého automatického ukazatele vlakových spojů zašrotovala písmena a v jednotlivých kolonkách se postupně usazovala do údajů ve správném tvaru. Moskva – Minsk 19:30. Stejnou destinaci prozrazovala i oprýskaná tabulka zavěšená na boku vlaku. Poloprázdné nástupiště ožilo masou spěchajících těl. Aniny oči si klestily cestu mezi teplými svrchníky a odhadovaly majetkové poměry jejich majitelů. Mezi obtloustlými babuškami ve vytahaných kamaších a lety prověřených vaťácích zahlédla kožený kabát s chlupem obráceným dovnitř. Hlava byla až po uši zabořená do filcového klobouku se lesklou stuhou po obvodu. Postavě bez tváře se na rameni klátilo jediné osobní zavazadlo s velkou kapsou na suchý zip. Muž se trpělivě postavil do jednoho chumlu lidí, kteří se snažili dostat do vagónu. Aňa seskočila z lavičky. Hnána vidinou snadně získaných peněz se nenápadně vetřela do jeho blízkosti. Tělem se vklínila mezi houf cestujících a bokem se těsně natlačila na jeho tašku. Obratně vsunula konečky prstů do mezery, rozlepila suchý zip a vycvičeným zlodějským hmatem prozkoumala obsah kapsy. Muž se k Aně natočil, „Stas?“ Dodal důvěrně a dábělsky se zašklebil. Zkameněla. Blesk poznání projel dívčinými údy jako po hromosvodu a uzemnil ji podrážkami sešlapaných bot k chladnému povrchu nástupiště. Nikdo jiný ji tak neoslovoval. To přece nemohl být on! S potlačeným výkřikem v hrdle se probrala. Funěla a nasucho polykala hutný, smradlavý vzduch, co ji obklopoval. Uvědomila si, že není ani na nádraží ani v jejich stísněném kutlochu na Tverské, ale v cele pro zadržené ze včerejší noční policejní razie.
*nádraží
|
|
|