Píšu na Ministerstvo smrti, už snad po milionté, žádost o ukončení svého života …
Kde jsou ty doby, kdy smrt přicházela sama? Dnes se o tom ani nesmí mluvit... Lidé dávno přestali umírat samovolně, mění se postupně ve stroje, roboty (?), … neživé pahýly (!).
I já jsem takový …
A na smrt je speciální formulář, který po vyplnění schvaluje odborná komise, ve které inženýři, biomechanici a lékaři rozhodují, zda je již tělo nenávratně poškozeno, nemůže být dále opraveno, a to ani z hlediska finančního, ani funkčního.
Marně přemýšlím, jak dlouho už jsem nevyšel z bytu … roky! …
snad ... Vadí mi totiž lidé, které potkávám, jejich kovový pohled, který už dávno nezobrazuje tu lidskou něhu a teplo, které tam snad kdysi byly, ale které znám a představuji si jen ve snech ... tak reálných a přece tak neuchopitelných.
Zvonek! Nechci být rušen! Jen představa, že se setkám s člověkem za dveřmi mi přivodila bodající bolest hlavy!
„Co chcete! Jděte pryč!“
„Mám pro vás dopis z ministerstva!“
Čekám neuvěřitelně dlouhou dobu než konečně slyším kroky, které se vzdalují, a které to vzdaly. Pomalu otevírám dveře a beru dopis, který tu nechaly.
Je to odpověď na mou poslední žádost o smrt, výsledek už znám, a proto dopis jen letmo odhodím na neustlanou postel.
„Jste zdráv, funkční, bez známek poškození a koroze, proto je Vaše žádost zamítnuta jako nepodložená.
S úctou Ministerstvo smrti.“
Ležím na posteli … snad roky … smrt nepřichází, neexistuje … a můj svět nemá smysl …
Zvonek! Nepříjemně mě probral z několikadenního přemítání o prasklině na stropě …
„Co chcete! Jděte pryč!“
Žádná odpověď …
Zvedám se a poslouchám za dveřmi … je tam hrobové ticho … otevřu je, ... jen pomalu, ... maloučko, ... aby se nikdo a nic nemohlo dostat dál! Na chodbě je úplná tma, nic nevidím a tak musím dveře pootevřít ještě víc … nic.
Zase je chci zavřít, když v tom se dotkne něco mé nohy! Strašně se leknu a bouchnu dveřmi, ale to už mám nezvaného hosta uvnitř!!! … štěně!
Proboha, jak se sem dostalo, rychle ho popadnu a vyběhnu s ním štítivě na chodbu. Ať si ho ten dárce zase pěkně vezme! Ono samo jistě nezvonilo!
Na chodbě je tma, stejná jako předtím, ale teď ještě mnohem víc neproniknutelná, a to i přes světlo z mého pokoje, které chodbu krájí na podivné úhelníky. Schodiště je pusté, dlouhá chodba taky, takže popadnu chlupáče, kterého stále pevně svírám v ruce a chci ho hodit ze schodů … nezabiju ho, zase ho oživí, stejně, jako to dělají s lidmi, vždyť je ještě „funkční“! pche, pohrdám jimi i jím.
Najednou si ale, v poslední chvíli, jak to tak bývá, všimnu jeho očí … jsou ještě nezkažené, ... opravdové, nevinné a upřímné! Takové jsem snad neviděl nikdy v životě. Zadívám se na něj a rozesměje mě, jak se snaží tlapkami uvolnit mé prsty a pak do nich bezmocně kouše.
Vracím se do bytu, postavím štěně na podlahu a pozoruji, jak se batolivě překlápí při každém kroku. Hopsá a hraje si s třásněmi od koberce, … Je to komediant, chce se mi zalíbit, abych si ho nechal … je mi to jasný, ale dostává mě …
„Dobře, ale budeš spát tady!“ Důrazně ukazuju na kus koberce u hlavy postele. Štěně se posadí a tváří se, že je to samozřejmost … asi jsem se fakt zbláznil.
. . .
Jestli jsem říkal, že nemám rád lidi, tak se nic nezměnilo, ale jestli jsem někdy řekl, že nenávidím svět, tak to beru zpět, protože na světě jsou i chvíle a místa, která stojí za těch pár mizerných chvil. Mluvím o svěm pokoji, ve kterém se mnou žije pes, který spí v mé, stále ještě neustlané, posteli, jí z mého talíře a vůbec o pokoji, který se změnil v psí boudu stejně, jako se má „existence“ změnila v „život“. Stačilo tak málo!(?)
Zvonek!
Otevřu!
Kovové oči mi podávají dopis z Ministerstva smrti. Beru si ho víceméně bezmyšlenkovitě a kovové oči odcházejí … bez jediného hlesu, úsměvu, emoce … tak, jak to dělají běžně.
„Na základě Vašeho odvolání ze dne 12.10. roku 2--5 Vám bylo vyhověno v žádosti o udělení smrti z důvodu Vašeho dlouholetého zájmu o tuto možnost.
Budete odpojen z centrálního satelitního života za tři dny, tedy 15.7. roku 2--7. Toto rozhodnutí je již konečné a nelze se proti němu odvolat.
S úctou Ministerstvo smrti.“
. . .
|