|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Leží na posteli, ze které už nevstal několik měsíců. Nemocí zšedlá tvář a zapadlé oči se stále laskavě dívají a usmívají … stále věří, protože smrt ho nemůže dostat … je silnější než ona!
„A až budu opravdu starý,“ často je škádlívá, „budu sedávat venku na zápraží a touhle holí popohánět vňoučata, aby mi doběhli pro pivo! A pak tam budu sedět celé hodiny a nastavovat tvář sluníčku … . Jen počkejte, až zase přijde jaro, budu jako rybička!“ dodal trochu třaslavým hlasem a vyhlédl z okna, za kterým poletovaly veliké sněhové vločky … „Už aby to bylo.“
Ještě mnohokrát se podíval z okna, aby se ubezpečil, že se mu o jaru jen nezdálo a vždycky si bolestně uvědomil, že do jara zbývá několik týdnů. Bojoval se svým tělem i duší … dočká se ho! Ještě tohle musí v životě stihnout ...
. . .
„Vidíte! Já to říkal! …“ rozzářil se najednou a pohlédl z okna, jeho tělo se vzepjalo, i když marně. „Já to věděl, že až přiletí čáp, bude to už co nevidět! … konečně rozkvetl ten strom … vidíte? Růžové květy … včely … kopec za vsí ponořený do zlata … takhle se mi to zdálo, takhle přesně to vypadalo, když jsem tam běhal jako capart … díky Bohu, že jsem se toho ještě dočkal … rychle … rychle rozhrňte záclonu, ať se mohu lépe podívat ... ať sem jde víc slunce ...“ chtěl zvednout ruku, aby se přiblížil víc, ale neměl na to sílu. Tak se jen díval a usmíval … pak zavřel oči a hltal slunce …
Za záclonou se zatím proháněly poslední sněhové vločky zápasící s jarem …
. . .
„Umřel nám dědeček …“ ozývá se tiché šeptání tlumené bolestným pláčem.
A tak vynášeli rakev a nesli ji ještě zasněženou krajinou, ve které už ale roztály ledy, rozkvetly první kytky, a do které se každou chvílí vrátí čáp …
|
|
|