|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Tak jsem si myslela, že přijdu domů a ty mi konečně uděláš radost. Konečně opravíš ten kapající kohoutek, podíváš se na tu rozbitou konvici a vynadáš sousedovi, že pořád blbě parkuje!!! Tolikrát jsem tě o to prosila …!
Pořád jsem doufala, že další ranní křik přispěje k něčemu rozumnýmu. Že se chytneš za nos a pochopíš, že to tady sama nezvládnu, že nemohu sama řídit celou domácnost a ještě se starat o tebe!!
Dnes se mi dokonce o tom zdálo … ale sotva jsem se probudila, sen se rozplynul, protože jsi zase křičel, že nemáš čistou košili! Jak to mám prosím tě stihnout! Vždyť přijdu domů z práce a vůbec se nezastavím … a ty? Přijdeš si večer, někdy i v noci, a místo opory a pomoci jsi mi jen další starostí …
Otvírám dveře a připravuji si, jak ti to všechno pěkně od plic povím!!! Už toho mám opravdu dost!
A ty? Vypadá to, že tu zase nejsi, zase jsi zůstal v práci a já mám všechno dělat! I přes to, že jsem ti jasně řekla, abys dnes dorazil včas! Vztek cítím až někde v krku a slzy už dávno vyschly!
„Haló, jsi tu?“
Ticho … zase to ticho … Procházím místnosti našeho velmi luxusního domu, který jsi před lety pořídil a vztek přerůstá v zoufalství … Zase to neřeknu, večer mě přejde momentální vztek a zapomenu tak pracně tvořené formulace, které jsem si promýšlela celý den. Těšila jsem se, jak ti řeknu, že jsi k ničemu, a že tě nepotřebuju! Zase se budu užírat svým vztekem a zase to bude na nic …
Vztekle otevřu skříň! Všechno vyházím na hromadu, ať si to konečně uklidíš a já to nemusim donekonečna žehlit! (nevzpomínám si, kdy jsem naposledy žehlila …). Skříň je téměř prázdná … Jako v tranzu se vracím do pokoje a nejsem schopná moc uvažovat … přesto vztek neustává a já cedím mezi zuby další nadávky...
Na stole leží dopis: „ Odcházím, … už nemůžu dál …“
…
|
|
|