Bylo mi sedmnáct a byly to moje poslední prázdniny. Pomáhal jsem rodičům s opravou domku. Otec musel služebně do zahraničí a tak jsem zedníkům pomáhal já a můj děda. Ten den jsem vstal už v půl šesté, abych stihl vše připravit, než zedníci přijdou. Maminka udělala snídani a já šel připravit míchačku a napouštěl jsem vodu do sudu. Děda přišel za chvilku za mnou, položil mi ruku na rameno a řekl: „ Nech toho, dnes asi nepřijdou“. Nechápavě jsem se na něj podíval a v tom jsem uslyšel maminku. Vyběhnul jsem schody a uviděl jí, jak sedí v kuchyni u stolu a pláče. Chtěl jsem se zeptat, co se stalo, ale uslyšel jsem rozhlas.
"Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů," vyzval hlasatel Vladimír Fišer obyvatele Československa. Ozvala se slova, která se řadě lidí navždy vryla do paměti: "Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila několik minut po půlnoci státní hranice...". Po několika prvních větách se Fišerův hlas na hlavních vysílačích ztratil, protože je spoje na příkaz svého ředitele Karla Hoffmana vypnuly. Celé prohlášení tak bylo slyšet jen v rozhlase po drátě. Znovu se vysílače podařilo "najet" až po několika hodinách. Ozvalo se prohlášení rozhlasu. "My, pracovníci rozhlasu, stojíme zcela za prezidentem republiky a legální vládou," znělo z Vinohradské, zatímco nad budovou rozhlasu přelétávala sovětská letadla. Moderátoři vyřizují vzkaz od Alexandera Dubčeka, aby občané nesli situaci důstojně. Zazněla zpráva o zadržení Čestmíra Císaře. Hlasatelé opakovaně vyzývali ke klidu. Z vysílání zazněla hymna.
Mimo jiné byly uzavřeny hranice a maminka měla strach, že se otec domů nedostane. Byl jsem zmatený a vůbec jsem nechápal co se děje. Bydleli jsme kousek od letiště, na které neustále přilétávala další a další ruská vojenská letadla. Bylo odpoledne kolem páté a před naším domem zastavilo auto z letiště. Dva muži v obleku dlouho mluvili s maminkou a ta se trochu uklidnila. Pak jen řekla, že otec volal do zaměstnání, že je v pořádku a v pondělí, že zavolá mamince do práce. Uklidnil jsem se i já. Druhý den hned ráno, jsem si vzal kolo a jel na tajné místo v nedalekém lesíku, kde jsme se s partou scházeli. Asi hodinu jsme se dohadovali, co uděláme a pak jsme se dohodli, že pojedeme do Prahy na Václavské náměstí. Doma jsem vzal tajně moji dvouokou zrcadlovku Ljubitěl a kolo, s tím že ho na nádraží dáme do úschovny. Na nádraží bylo asi sto lidí. Vlak již nejel několik hodin. Vymyslel jsem, že na okraj Prahy na Petřiny pojedeme na kole a tam je necháme u babičky. Blížili jsme se k Praze a nervozita a vzrušení stoupalo. Minuli jsme Peterkův mlýn, osadu Palouky a stoupali do kopce ke Strnadovi. Tam napříč silnice stál tank a nepouštěl auta do Prahy. Odbočili jsme polní cestou do Řep a kolem kostela sv. Karla Boromejského zpět na karlovarskou ulici na křižovatce s ulicí Slánská. Nervozita z nás trochu opadla, připadali jsme si jak hrdinové. Mysleli jsme, že jde o pokojnou demonstraci, protože informace jsme neměli žádné. Projeli jsme Malým Břevnovem a na křižovatce Vypich stály opět tanky. Odbočili jsme mezi vilky, k oboře Hvězda. Dírou ve zdi jsme pronesli kola a hurá k východu směrem na Petřiny. Hvězda byla liduprázdná a cesta rychle utíkala. Ani u brány nikdo nebyl, tak jsme proklouzli do ulice U Hvězdy a již jsme byli u konečné tramvaje.
Opatrně jsem odemkl branku a potichu, aby nás babička neviděla, jsme zavřeli kola do kůlny. Věděl jsem, že by s tím babička nesouhlasila. Na tramvajové zastávce již stála skupinka lidí, někteří měli dokonce vlajky. Průvodčí nás upozornil, že neví, kam až dojedeme a aniž by nám prodal jízdenky, zazvonil a tramvaj se rozjela. Na křižovatce u vojenské nemocnice stálo několik nákladních aut a skupinka ozbrojených vojáků. Tramvaje si vůbec nevšímali. Na zastávce Ořechovka přistoupila další skupinka odvážlivců. Pak jsme jeli v klidu až k Prašnému mostu. Zde stál opět tank, ale mířil směrem dolů k náměstí Říjnové revoluce. Skupinka se samopaly sice tramvaj sledovala, ale nějak zvlášť se o nás nezajímali. Na Špejchaře stály směrem k Letné dva tanky, ale my jsme odbočili a sjížděli Chotkovy sady. U Mánesova mostu, byly přes silnici postavená nákladní auta. Tramvaj zabočila na nábřeží a zastavila u Čechova mostu. Zde jsme vystoupily, přešli přes řeku a Pařížskou ulicí na Staroměstké náměstí a dál na Václavské náměstí. Tady to teprve správně vřelo. Skupina asi padesáti lidí s vlajkou Československa se snažila projít po levé straně náměstí, ale na křižovatce ulice Jindřišská, stál tank a několik aut a velká skupina ozbrojených vojáků. Zabočili jsme do průchodu Černá Růže a prošli do ulice Panská. Tudy jsme se chtěli dostat do ulice Jindřišské a nahoru ke koni kde bylo dle rozhlasu nejvíc lidí. Na rohu ulic Panská a Jinřižská nastalo ale peklo. Sotva jsme minuli roh ulic a ozvala se střelba. Lidé začali utíkat. Dávka těžkého kulometu oklepávala fasádu Národního muzea. Pak se tank rozjel do Jindřišské. Přejel asi tři auta, jakoby to byly papírové hračky. Znovu jsme uslyšeli kulomet, ale to jsme již utíkali zpátky, schovat se mezi domy. Upustil jsem fotoaparát, ten dopadl na tvrdou dlažbu a otevřel se. Bylo po focení. Proběhla kolem nás parta kluků a křičeli na nás, že u rozhlasu na Vinohradské jsou čtyři tanky a jedou dolů. Někdo hodil na jeden tank zápalnou lahev, ale ta sklouzla dolů a nic se nestalo. Tank zastavil, otočil věž a začal kropit domy přilehlé Vinohradské ulici. Měl jsem srdce v krku a začal jsem se docela bát. „Mizíme“, zavelel Pavel a dali jsme se na ústup. Byl jsem rád, že jdeme domů, ale měl jsem stále velký strach, protože takhle jsme si to nikdo nepředstavoval. Vrátit se na nábřeží nám teď trvalo o mnoho déle, a protože nic nejezdilo, museli jsme proběhnout Chotkovy sady pěšky. Tramvaj nás vzala až na Špejchaře. Dojeli jsme na Petřiny a potichu se vkradli k babičce. Ta však něco tušila a sešla dolů. Dělali jsme, že jsme právě přijeli. Uvařila nám čaj a nabádala nás, aby nás ani nenapadlo jet dolů do Prahy. Slíbili jsme, že hned pojedeme domů. A tak opět stejnou cestou kolem Peterkova mlýna zpět domů. Na náměstí stál nákladní vůz a cisterna a vojáci z jediného kohoutku, veřejného vodovodu plnili tu ohromnou cisternu. Nás si skoro nevšímali. Rozloučili jsme se a každý jel domů. Dali jsme si slib, že to doma nikdo neřekne.
Přijel jsem domů, maminka mne trochu vynadala, že měla strach, kde jsem byl. Podařilo se mi vylhat, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Až druhý den, jsem zjistil, že při pádu fotoaparátu, se ulomila část, která držela dvířka v zavřené poloze. Věděl jsem, že to nějak s tátou zařídím. Hlavně že jsme ve zdraví doma. Rozhlas se na několik hodin odmlčel a nevěděli jsme co se v Praze děje. Když se vysílaní obnovilo, slyšeli jsme jaké hrůzy se v Praze děly. Otec se v pořádku vrátil asi za týden. Přiznal jsem se, až v roce 1973, když jsem přišel z vojny. Dodnes to nejsou hezké vzpomínky. Strach, bezmoc, zoufalství a zrada. Těžko se to dnes po tolika letech chápe. Ani nechci otvírat někomu staré rány. Nevím, co nás to tenkrát napadlo, ale mysleli jsme, že je to jen taková demonstrace a ani v nejmenším nás nenapadlo, že by tohle mohl někdo dovolit. Tak snad jen, aby se to již nikdy neopakovalo a abychom nezapomněli.
|