|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
PEŘINA.
Milý čtenáři, v následujících sobotách budeš seznámen s mým prvním románem.
Má název: Román na dobu/ne/určitou. Skládá se z částí: Vzpomínky I., I.díl, Vzpomínky II.,
II.díl.
COSI MĚ TLAČÍ. Probouzím se, cítím nemohoucí, bezbranné tělo, jak se vzpouzí. Cítím doznívající srdce, víčka, jak brání očím, leží na nich celou vahou své osobnosti. Cítím, jak se srdce rozhodlo znovu táhnout káru života. Údy se probouzejí, pravá ruka nadzdvihuje víčka, sahá na čelo, zatahá za vlasy. Od hlavy k patě mě pronásleduje brnění, jež přerůstá ve vibrace. Jedna z největších nadzdvihuje to, co na mně leží obrovskou tíhou. Náhle vše poznávám. Jsou to vzpomínky ukryté v peřině, jež neustále mění tvar, barvu, velikost a připomíná se na každém kroku. Prchám od ní proto, že chci být aspoň na chvíli volný. Kolem poletují věci, které se mě dotýkají, hladí mé rozpálené tělo, zdvihají je do výšin a s radostí jím udeří o zem, až zaduní hromem v mém mozku. Otočím se a usedám na polštář. Tvoří s duchnou nerozlučnou dvojici.
POLŠTÁŘ.
Je krásně barevný jako ten, co na něm spím doma. Poznávám ho a rozpomínám se na chvíle, kdy mně před spaním zpíval v rytmu usínání písně nastražený ke špatným zprávám a objímal hlavu s obličejem zabořeným do vzdálených světů. O všem pochyboval, a tím dával porci nejistoty také mně. Fialovobílé pruhy působily strakatě na mé myšlenky, nálady, dojmy. V hloubi duše tíhlo přesvědčení, že to způsobila síla fialových a bílých pruhů, jež se hádalynehádaly, snášelynesnášely a já z nich byl nervóznívyrovnaný. Rádi jsme nasedali do různých dopravních prostředků a řítili se krajinami. Fascinovalo nás proudění vzduchu v metru, vznášející se postavy plující vstříc vlakům, šklebící se, cenící zuby, já sjíždím na kole bez řídítek horské velikány, pilotuji letadlo bez křídel, diriguji chrobáka vezoucího do zaměstnání sto lidí, oslovuji mouchu dokončující kurz letušky a duhu s pracovním úvazkem deseti barev navíc.
BĚŽÍCÍ VZPOMÍNKY.
Běžím s nimi pozpátku, zakopávám o jednu, která úmyslně nastavila nohu. Spatřím, jak se pomalu rozbaluje, vynořuje, Ona, celá opuchlá, s boláky po celém těle. Jsem to já, potvrzuje a vypráví o jedné z mých lásek. Teď jsem se vtělila do této podoby a budu se ti občas připomínat. Vzápětí zmizí. Kolem ní se vytváří vějíř sestřiček, jak běží jako o závod v různém stylu: ve středověké zbroji, tričku, naboso, hrající na deset nástrojů současně a přiškrceným hlasem hádající minulost z budoucnosti.
PLAČÍCÍ VZPOMÍNKY.
Spatřím jednu, jak nese pytel plný slz. Po určitém zdráhání vylije obsah k mým nohám. Vezmu jednu po druhé a opatrně je zkoumám. Za chvíli jsem jimi promočen a měním se v solný sloup. V posledním okamžiku vyskakuji, zbavuji se zbytků krusty a uháním pryč. Z dáli posunkují, abych se vrátil. Všechny se svěřují, jedna po druhé. Postupně přicházejí a první z nich sděluje: nepovedla se mi zkouška z obrany proti lhostejnosti. Další vykřikne: vzpomínám na selhání ve výkonech života. Třetí: vzpomínám na pozdní pláč nad rozlitým mlékem. Připíjím na všechny pobrekávající vzpomínky na světě, vzlykne další. Otáčím se za Prapůvodní Plačtivou Vzpomínkou, vykřikne poslední…a já? Povšimnu si ještě jedné. Připomíná sloup, jímž jsem se málem stal. Cosi šeptá a musím slíbit, že zachovám mlčenlivost.
ŠŤAVNATÉ VZPOMÍNKY.
Cosi na mě kane. Zavírám oči a hádám podle vůně a hustoty. Tekutina připomíná chvílemi med, chvílemi vodu, v dalších vteřinách se napětí stupňuje, jedna kapka připomíná vesnickou žumpu. Otevírám oči a poznávám v ní naše dětské radovánky. Kapka se náhle rozprskne na čtyři díly. V nich se zjeví život ve čtyřech ročních dobách. Obrazy následují v rychlém sledu, kapka nabývá jiného tvaru, vůně a velikosti, mění barvu, nálady, teď právě vládne podzim. Najednou zaječí, rozprskne se a zmizí. Odněkud se vynoří další. Cákají barvy světlé, tmavé, zářící, matné, barvy života s odstíny i bez nich, jejich energie se smrskává v kuličku velikosti hrášku, tryskající pramen mě proměňuje v duhu, ale jí nechci být a měním se v člověka.
SUCHÉ VZPOMÍNKY.
Vzpomínám, jak jsem cestoval po světě. Nikde nebylo tak suché místo jako v mém srdci, když ona řekla ne. Změnilo se v troud a řadu dnů, týdnů, měsíců s ním nebylo hnutí. Má snaha zalévat je slzami se míjela účinkem,…Srdíčko náhle pocítilo lásku, pookřálo, vpustilo ji hlavním vchodem, uklonilo se, pohostilo ji…zkrátka přijalo. V oné chvíli nabývaly vzpomínky zářivých barev, přetékaly jedna přes druhou, rozšiřovaly své panství od kapek po oceány, aby se skromně uchýlily v království jedné. Ta si s nimi hrála, skotačila, vyprávěla pohádky, rýmovala texty a organizovala soutěž o nejkratší a nejdelší vzpomínku. V další soutěži o nejhlubší vzpomínku zvítězila jedna nenápadná stojící v koutě. Sáhla hluboko v sebe, mohlo to být tisíc metrů i více, a vyňala srdce s podobiznou první lásky. Nakonec jsem všechny sehnal do stáda, uklidnil je a dal spát.
BUMERANGOVÉ VZPOMÍNKY.
Všechny se vrátily. Chtěl jsem se jich zbavit, ale neposlechly, a tak musím se všemi hovořit. Některé chtějí odstupné, že se již nikdy nevrátí. Já jim nevěřím, vůbec nevěřím. Poučen odstrašujícím příkladem nejstarší, jež se vydala do světa s mou pomocí a ještě týž den se vrátila, jsem opatrný. Tudy cesta nevede. Až zase někdy uvidím nějakou ve výše zmíněném tvaru, zpozorním a nechám ji prolétnout. V dáli, již si přesně nevzpomenu kde, jsem mezi hvězdami zahlédl Bumerang života, jak letí zvětšující se rychlostí od narození ke smrti, aby se, v opačném gardu, vrátil omotán chomáčem vzpomínek k narození.
HLADKÉ VZPOMÍNKY.
Neznámá síla mě donutí k jízdě. Neuvědomuji si její původ. Podívám se směrem dolů a spatřím své boty klouzající po naleštěné ploše. Ta se skládá ze vzpomínek zapadajících do sebe jako kvádry egyptských pyramid. Ony se jeví tak nudné, že se omlouvám a odcházím pryč. Konečně jedna atypická! Má zdrsnělý povrch a zpod něj, jako zamrzlé předměty na rybníce, vyhlížejí oči. Dívám se do nich velmi soustředěně a zjišťuji, že jsou netečné, bez jakéhokoli zájmu. Při bližším zkoumání zjišťuji, že jejich vlastníkem jsem já. Nesměle se táži, ze kterého období pocházejí. Ptáš se nás způsobem, jako bychom přišly z pravěku. Vzápětí se oklepou a spustí lavinu vyprávění. První spustí levé oko, další část pravé, o třetí se podělí rovným dílem. Netečnost, nezájem mizí, oči prosvěcuje život se svou dokonalou nedokonalostí – a tak to má asi být. Tímto úvodem začíná první díl románu.
|
|
|
