|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
HRNUTÍ VZPOMÍNEK.
Stojím na zasněžené pláni, další a další vločky vzpomínek na mne dopadají, hladí po tváři, berou za ruku, ocitám se v jejich palbě, která se mění ve stejnokroj, na tělo jsem jich oblékl tucet a pojal myšlenku, že budu ve stejnokroji pohřben. Ale kterém? Setřásám dvě vločky, otevírám oči a spatřím sebe v kolébce oblečen v mundúru. Všemu kraluje obrovská čepice suplující celý vesmír. Bráním se zvuky místo řeči, chrčením, vzlyky, strhávám mundúr, čepici a připadám si svobodný. Vstávám, skáču z jedné nohy na druhou a vyklepávám z uší a nosu další vločky vzpomínek. Beru hrablo a z obrovské pláně shrabávám všechny naráz. Třídím je a vidím, jak se nejkrásnější ke mně otáčí a posílá vzdušný polibek. Přidávají se její kamarádky a já jsem zalitý sluncem štěstí. Z druhé strany přilétá mrak špatných. V mžiku se stanu sochou smutku. Namotávám na sebe další a další obvazy, nejvíce jich mám kolem hlavy. Ozve se rána, po ní další, skrz obvazy se na světlo derou hluboké oči, pravé plné drastických vzpomínek, zatímco levé se šibalsky pochechtává.
NAKOPÁVÁNÍ VZPOMÍNEK.
Vzhlédnu a nakopnu vše do zadku. Vzpomínky na špatné zážitky se pojí s příjemnými, vytvářejí černobílý chuchvalec, který vystřeluje barevné paprsky. Rázem mě oslepují. Tápu ve tmě, cosi zachycuji a zjišťuji, že jsem to já. Stojím na kraji propasti, tisíce rukou mě v poslední vteřině zachytávají, já děkuji, ony beztvaré Já pouštějí a jsem opět sám. Chvílemi se měním v obra bez údů, trpaslíka se všemocnou rukou, do níž zachytávám všechny pohyby světa, a mudrce s prožitkem dvaceti piv denně na ex. Přistihuji se, že objímám obrovskou botu, která mě vykopla do světa, držím se jí magnetickou silou, ale ona mě dávno nechce, jemně mě odstrkuje, poté hruběji, nakonec použije základní význam všech křápů a já pluji vesmírem opět sám.
VYSKAKOVÁNÍ DO VZDUCHU.
Nechávám jednu polovinu vzpomínek spadnout pod stůl. Občas ji zkontroluji. Zdá se, že klidně spí, jako by vzpomínala na něco krásného a nedostižného. Druhá mi vyskočí na klín a začne překotně chrlit zážitky. Začne u sebe. Postupně přechází k jednotlivým členům rodiny. Poté kráčí pomocí užšího výběru k největším osobnostem, se kterými se setkala. Náhodným výběrem připomene největší nepřátele, šašky, blázny a trotly. Prsty jedné ruky rozpočítává nejlepší a nejhorší zážitek. Náhle se ztiší, udělá stojku a vyjmenovává v abecedním pořadí zážitky budoucích dnů, měsíců, roků a staletí. Mám se na co těšit, šeptám v duchu nesrozumitelně.
OTÁČENÍ PO SMĚRU VANUTÍ VZPOMÍNEK.
V několika vteřinách je pláň vzpomínek zanesena haraburdím smíšeným s kousky drahých kovů. Do nastalé situace přichází vánek měnící se ve vichřici. Ta láme tašky myšlenek v mé hlavě, shazuje je k botám, ty s nimi nekonečně laškují, kopanci předávají obsah a poselství zleva doprava a naopak. Poté je pověsí za koule do průvanu, nechávají vysušit a rozprodávají na tržištích světa, odkud je objednávají nejbohatší lidé jako domácí mazlíčky či jednorázové pomůcky. Za rohem čeká orkán, jenž sesbírá zbytky a odnese zpět k mým nohám. Vše uklidňuji mocným fouknutím, při němž se otáčím na všechny strany, rozdávám polibky a ukláním se. Prohazuji obě části, chvilku s nimi žongluji, poté kladu na zem a odcházím.
HEZKÉ VZPOMÍNKY.
Z obrovské hromady vybírám ty hezké. Vzniká hromádka, jež chvílemi nakypí v hromadu, a vzápětí se smrskne v ubožátko velikosti krabičky od sirek. Poznávám tváře, postavy, barvy, vůně, předměty, činy, myšlenky a touhy. Všechny v sobě mají jiskru, plamínek, jež se brání sfouknutí, a já jsem rád, že se mohu občas ohřát.
ŠPATNÉ VZPOMÍNKY.
Rázem vzhlédnu. Přede mnou se tyčí obrovské lejno obsahující tolik zlých postav, až žasnu. Mají tendenci se rozrůstat, ale tomu nejsem nakloněn, proto jen mávnu a ony zmizí. Kopec se chvílemi rozrůstá ve spáleniště, smetiště, potopu…Vykřiknu směrem k nim, že mám jednu otázku. Vyberu z hromady postavu a té se ptám: proč? Ona se po pár vteřinách rozpláče a uteče daleko za ostatní. Již nikdy ji nespatřím.
KULATÉ VZPOMÍNKY.
Přibližují se kulatou silou a ještě kulatější přitažlivostí. Zjevují se ve formě špendlíkové hlavičky, hliněných kuliček z vesnických her, tenisových míčků, kulečníkové koule, která právě pomohla vyhrát milion, geometrické ze školního kabinetu, dělové hnízdící uprostřed mé hlavy, tvaru rozesmátého volejbalového, zamračeného fotbalového a driblingem sebedráždícího basketbalového míče. Náhle se objeví slunce a rozkryje vše kulatou září.
VZPOMÍNKY S NABROUŠENÝM OSTŘÍM.
A vzpomínám, jak jsem se jednou v noci probudil. Nade mnou stála Vzpomínka s břitvou. Užuž se mě chystala podříznout, a v poslední chvíli jí v tom zabránila moje pravá ruka. Ostatní se také snažily, používaly nejrůznější nože. Patřily k nim lovecké, armádní, bojové, exkluzivní, keramické, nože na krk, tlačné dýky, vrhací nože, , multifunkční, kuchyňské a potápěčské. Strachem jsem se tiskl do kouta. Vtom mě to napadlo. Vyndal jsem milovaný nožík, rybičku, a máchl jí několikrát před sebou. Všechny rázem zmizely. Políbil jsem nožík, poděkoval a uložil nazpět.
VZPOMÍNKY SLEDUJÍCÍ.
Cosi na mě civí. Matně rozeznávám jeho obrysy. Je neurčité barvy, nehledí na mě, ale skrz. Připadám si jako na jedné venkovské zábavě před mnoha lety, kdy jsem požádal jednu dívku o tanec. Beze slova mě odmítla, poté usedla ke své partě a až do konce zábavy mě sledovala. Upíjela něco neurčitého a občas přehodila nohu přes nohu. Já jsem se mezitím dobře bavil a zároveň ji poočku sledoval. Blížil se konec a my se s partou chystali k odchodu. Náhle se objevila ona dívka a povídá: sleduji tě delší dobu, již předtím jsem tě sledovala, ale chci si tě uchovat v prvotní podobě. Vlastním několik fotografií, jak stojíš u WC, na balkóně, ve výčepu, jak piješ pivo, štamprli, víno, jak spíš na stole, tancuješ na jiném, tancuješ na pódiu, až jsi vyveden. Rveš se s různými úspěchy i jejich opaky. Já tě prožívám jako hit, film, knížku. Jsi můj portrét a budu tě kreslit zas' a znovu. Například když přijdu ráno ze zábavy, naliji sklenku vína a začnu. Portrétuji do sedmé hodiny, někdy déle. Tak mi to prosím tě nekaz, měj se fajn, jdu kreslit a myslet na tebe. Nechci jí to kazit a odcházím znaven domů. Pomalu usínám, když předtím vypiji pivo na ex.
VZPOMÍNKY S VYVALENÝMA OČIMA.
Narostly mně oči. Pravé o pár centimetrů větší, také bystřejší a pohotovější. Reaguje na vzpomínky starší deseti let. Jeho specialitou je období mezi pátým až desátým rokem věku. Také druhé se nenechává zahanbit. Snaží se zpřehlednit, zorganizovat, zaškatulkovat a zkatalogizovat vše zbývající. Ve volném čase zasahuje - někdy neprávem – do záležitostí souseda. V tu chvíli se má na pozoru, aby nebyl prozrazen, a začne své oko nenápadně rozšiřovat. Netuší, že podobnou taktiku má soused. Nezasvěcenému připadá jejich aktivita zvláštní, ale již se pro ni vžil výraz: Vyvalené oči.
OBJÍMAJÍCÍ VZPOMÍNKY.
Cosi mě objímá, tak urputně a dokonale, že cítím objetí na každičkém milimetru těla. Zároveň zalézá pod kůži, cítím, jak jsou objímány vnitřnosti, údy, hlava, mužství, cosi brázdí v mozku semtam, vylétá ven a ukazuje na dlaň. Rozevírám ji a spatřím tři vzpomínky, jak se navzájem objímají, s bolavými zády tančí kozáčka, vášnivě diskutují nad knihou bez autora a názvu, pro každé objetí navrhují katalogové číslo, v jedné vteřině myslí současně na útěk i návrat a učí se v kurzech chápat dosah objímání na lidskou psychiku v souvislosti s výkony nejlepších sportovců.
|
|
|