Usedli jsme na lavičku, kopali do kamínků, Pavel kouřil, já jsem se snažil uchopit do dlaní roztřesený vzduch, moc se mi to nedařilo, vzduch se rozutíkal po okolí, poskakoval sem tam, vytvářel roztodivné obrazce, najednou přiskočil, nečekaně nám vlepil facku a vysušil naše myšlenky na troud. V nestřežené chvíli jsem jej uchopil do dlaní a utvořil kuličku. Právě šla okolo třída a jedno dítě se zeptalo: co to děláte? Odpověděl jsem podle pravdy, jediná paní učitelka na mě zírala nedůvěřivě a rychle pronesla: pojďte, děti, čekají nás krásné památky. A děti se seřadily a šly.
Vypitím několika doušků vody jsem přivolával déšť, a vskutku, netrvalo dlouho a přihnaly se mraky, jeden si mě prohlížel a vzápětí pronesl: tady nás máš. Vzápětí začaly dopadat první kapky, my jsme se schovali v blízkém podloubí, občas jsem vyšel a nabíral do dlaní teplý produkt. Vzhlédl jsem a tam mně nejvíce vláhy dodával ten mrak, který se zmenšoval o hektolitry, vyčerpával pro mě, až se vyčerpal úplně. Poslední kapička mně pohladila tvář, obloha zamávala v symbióze se zemí duhou, my vyšli z podloubí, já mokrý pozdravy,…, že se k nim neodstěhuješ, poznamenal Pavel.
Blížilo se poledne a nás dostihl hlad. Šli jsme do restaurace, čekal zde výběr jídel, která jsou pro nás obyčejná jen názvem, oba jsme si rádi pochutnávali na guláši, zelí, květáku a různých zabijačkových výtvorech. Po příchodu obsluhy si Pavel objednal ovar, jitrnici a oba svorně pivo. Za chvilku se dostavila obsluha další, tentokrát v podobě sympatické slečny, naráz jsme ji svlékli pohledem, Pavel ji nechal svlečenou několik minut, dívka stála na molu obsluhy, červenala se a pohledem přejela po svém těle. Poté nastoupila opět profese. Omlouvala se, že ovaru je poslední kousek, jestli ho může dát celý. Pavel mlčky přikývl a za chvíli mlaskal nad dvoukilovým zázrakem, jenž klouzal mlaskavými zvuky do hrdla. Celé tělo se vzepjalo, kleslo, aby v klidné poloze podporovalo trávicí proces. Konečky prstů nadále vysílaly povzbuzující energii směrem ke žracímu dialogu. Někdo od vedlejšího stolu vykřikne: to je Mount Everest! Jiný pronáší hlubokým hlasem: to je Stolová hora. Krystalky dny zatím bloumají bezcílně kolem, a nakonec si kamaráda nevyberou. Pohlédl jsem na něho. Oči se horečnatě lesknou a užuž hrozí opuštěním důlků. Naštěstí byly zaměstnány dvěma úkoly. Pravé kreslilo Zátiší s prasetem a levé se soustředilo na zobrazení vepřové hlavy v nadživotní velikosti. Jeho nemoci se na chvíli vzdálily, aby tiše stály opodál. Viděl jsem, že se vzdálil do svých krajin, výsostných území…při jezení sedím na trůnu, přicházejí krásné dívky, vyznávají mi lásku, na zlatých podnosech přinášejí zlatavý mok, pivo přinášejí po dvaceti kouscích v nádherných sklenicích, ochutnávám desítky, stovky, tisíce značek, vede Prazdroj, odněkud přichází zlatem oděná dívka, v jedné ruce drží pohár živého zpěněného piva, které se proměnilo v divokého koně, a na podnosu drží sekanou ve tvaru královské koruny zdobenou brilianty. Na dalším podnosu jsem spatřil talíře plné tryskajících vůní, oslovila mě zlatá slánka, spolu vedly dialog hořčice s kečupem, nad nimi se vznášejí stříbrné lžičky, ladně poskočily ke stropu, jemně cinkly pro povzbuzení, opsaly oblouk, zatančily v kruhu, jedna mně nenápadně postrčila pravou ruku, za ní levou a já jsem začal dirigovat loveckým salámem.
|
