|
Do uzlíčku permoníčkům
Slzu jako malý kluk měl jsem včera na krajíčku, když v říši stromů a chrámu sluk potkal jsem bagry … a tucty smutných permoníčků přiběhly k mým nohám.
Můj les, můj dům, můj hrad, má láska za níž šel jsem tolikrát, pro níž pěl jsem kouzel jména … krvácela … … jen postával jsem jako pěna před javory a před modříny pro minutku rozloučení … Zaťali sekery … … trysk pryskyřice …
… permoníčci odpusťte … odpusťte … a odejděte za Karpaty …. … odpusťte prosím… jen neplačte v beznaději, když u nás lesy umírají … |
|
|