Tvá přítomnost mě blaží k uzoufání,

tvá nepřítomnost krájí zvolna čas,

můj hlas se brání, nemá stání,

zas stoupá k ústům, zas se tají

a uprostřed si láme vaz.

Protože mlčet je jak přikázání…

Po místech srůstu jizví krev,

tam, kdes byl ty teď prázdno civí

a slepota, co neranila moje rty

mi nedá býti dlouho v půstu

od rukou tvých a od tvých úst…

Vždyť ruce tvé jsou bůh i žár,

i prokletí, i zatracení,

i chlad, i pláč

a křižují mě křížem krážem

v těch vzpomínkách, co přebolí

jen dlouhým časem

nebo naplněním…

tak přijď mi zas

a vlož své ruce na mou tvář,

já ústa rozkrojím

a dám ti v dlaních spát

tím spánkem bolavým a hojivým

a rozplakaným,

co zmírá v nás.