Mentální středopolař(ky)
V ÚSP se cítil bezpečně a jako
doma, každej chlápek s duší kluka.
Asi pět set dní jsem se těšil z tý užitečný
práce. Dospělí muži v akci, pohledný setřičky a
vychovatelky a rozvážnej šéf. A právě ty holky
v bílejch mantlech jsou středobodem
následujících řádků. Nedočkavý slintající jarní krákorání.
Mentálně postížený kluci měli pevnej
denní režim, aby se měli - při svý ohromný labilitě -
každý ráno o co opřít.
Budíček – úklidy – snídaně – prášky/injekce – procházka – malý volno – oběd –
prášky – procházka …
Anička bývala redaktorka ňákýho rudýho
plátku před vítězným listopadem 89, toho času o generaci starší kamarádka v ústavu
sociální péče. Měla dost energie, aby zarputile dokazovala sobě i druhým –
vesměs pomlouvačům – že se nenarodila jen pro rudou záři nad Kladnem. Vodili jsme
naši školku na výlety na obligátní posedávání po lavičkách na zahradě ústavu, ale
náš Downův cirkus si to štrádoval s úsměvem po celé Praze. Nahý a čistý.
Parádní otevření mysli.. Pro nás, pro kluky, ale i pro nevědoucí normály na
ulicích metropole. A hoši byli sakra zvědaví J.
Trochu očistec. Prostě Anička si tu hvězdu na čelo zasloužila. Naši přechůdci si na podobný půldenní akce dlouhá léta
netroufli.
S Ančou jsem ale nic neměl. Pár pusinek a asi dvakrát jsem jí změřil pružnost
hrudního koše. Blbý cucácký trénování.
Ve svý
pavučině jsem líčil na jiný samičky.
Brunetka Pavla, pětadvacítka, suše praktická kočka. Malinko jako věcnost
Carmen Mayerové, když ve 30případech majora Zemana obluzovala nadporučíka
Bláhu. Jak se naskytla dobrá
příležitost, probudil se oční kontakt a šlo se na věc. Nic moc spalujícího, ale
absorbovals poměrně komorní odstředěnej sex. Ohne schmack, ohne Phantasie. Ale
abych se nevytahoval, našich sociálně-společenských souloží nebyl ani tucet.
Žádný zbytečný řečičky, city, vztahy nebo sliby – prostě sportovka.
Místo kanonenfutter – lustfutter.
Na chvíli dobrý, ale dlouhodobě – pro mě - o hovně. Sice nevzbudíš tolik
výčitek svědomí, když doma manželka věší prádlo, zatímco ty trénuješ, ale …
Zajetým zvykem se stalo 2-3x týdně pivko
po práci a jednou jsme skončili na chlastu u Pavly v bytě. Top sestava.
Pavla, její mladší ségra
Inka, šukézní blondýnka Jana, harley
Pavlina chlapa, holčičí nevyřízený účty a já. Začnu harleyem.
Páníček byl v práci, stroj – v obyváku
nájemního bytu – fantastickej, ale nejsem motoznalec. Kdyby se jednalo o pivko, to bych věděl, páč mistry dělá cvičiště. Inka, šílená zahořklá
impulzivní fiflena. Záviděla hezký holce
i uhráka ve ksichtě. Lapidárně řečeno tupka, jak má vypadat. Vysoustruhovaná jemná prdelka Jana,
to je jiný kafe. Věděl jsem nad slunce jasně, že ji
hrozně chci. Tady nebo o kus dál, teď nebo za chvíli, ale dnes. Zadky jsme
přilepili na koberec a klábosili o kravinách. Jak stoupalo napětí mezi čůzou a
mou erotickou můzou, Pavla vycouvala z pokoje.
Vrátila se, až když střelená mamba zaútočila a nelidský vřískot naplnil zahulenou místnost. Inčiny prsty se po houfu invektiv
zaryly do blonďatý kštice. Chomáček vlasů lítal vzduchem, alew
s pomocí mý chladný obšťastnice se mi podařilo
mnohozvíře roztrhnout. Na to zazněly povely :
„Inka vedle! A ty odveď Janu.“ Nemělo význam, přít se s nasranou valkýrou.
Rád jsem poslechl a s jackpotem opouštím Pavlin byt. Nakonec jim zůstal
aspoň celej harley.
Ke svý
šťabajzně jsem se náramně měl. Chytil jsem ji kolem ramen, přitulila se a
v mých očích plál neuhasitelný oheň touhy a chtíče. Mozek vysílal signály
o neklamnym zhroucení logiky a celý moje tělo bylo
v tranzu. To byl požár. Po cestě z Krče do Bráníka nás přivábila planinka s houštím podél
silnice. Sebral jsem veškerou drzost a
povídám :
„Pojď, rozdáme si to tady.“
„Nechci být špinavá …“
„Neboj, dám pozor.“
Cítím tlak v celém těle.
V palici mi vykvetla jediná myšlenka a bohužel nijak nesouvisela
s neposkvrněností Janina šatstva. Naštěstí tráva byla OK.
Konečně to začlo. Zběsilá líbačka
a dál všechno, jak má být až do okamžiku, než rozepneš kalhoty. Začala mi ho
kouřit, cejtil sem, že se rozskočím vášnivou
nedočkavostí. Krásně mi ho postavila, mezitím jsem jí stáhl džíny i kalhotky a zasunul.
Pomalu a něžně. Leč úd opiven a ovíněn
na stráži nevydržel. Padal, padal až vylít od rozdělaný práce.
„Tobě nechce stát. Moc jsi pil.“
„Jani, já tě moc chci, ale teď to asi nepude.“
„Hmm, tak jdem.“
Nejradši bych se neviděl.
Táhlo na druhou hodinu a liduprázdnou
ulicí nás provází tichá nervozita až k bránickýmu
nádru.
Tramvajovou smyčku spoře osvětlovaly ledabyle rozeseté pouliční lampy.
Ticho.
Zas ten tlak v podbřišku.
Neklid mizí.
Na sestřiženym trávníku, pár kroků od zastávky, stál
asi čtyrmetrovej okrasnej
stromek. Kolem něj se vine hlavní komunikace do Modřan, za níž občas mrklo okno
v bytovce. Beze slov jsem odvedl původ svý
chtivý trýzně jinošskýmu listnáči. Po dlouhym francouzáku v
judistickym sevření ji stahuju zase džíny na
půl žerdi. Nato bílý kalhotky … pomalu … v nábožnym
rozechvění. Hladil jsem Janin výstavní
zadeček a ona mi mnula pinďoura. Svět kolem mě
ztratil řeč. Slyšeli jsme jen jeden druhýho. Vůně
touhy nás stmelila v jedinej nadrženej
monolit. Vrazil jsem svou kládu do rozžhavený vagínky.
Zdáli slyším :
„Přirážej ještě, ještě, víc, ještě …“
Ta vlhká chvíle trvala asi tejden. Byla fakt báječná.
Po vytažení mi čapla penis a vysála ze mě veškerou energii. Spolykala moje
krásný děti.
„Tak zejtra v práci. Ahoj.“
„Tak zejtra.“ A jdu si po svým.
(11-13..8.2016)
+ 1 strana ilustrace (???)