Blonďatej STOP
z Práglu do Říma a zpět za 7 dní
... tenkrát v devadesátym, půl roku po sametový revoluci, už byl Vašek
Havlů prezidentem a my směli vycestovat za železnou oponu do relativně
svobodnýho světa. Rozjásaný jaro pomalu kvetlo do léta a bývalej
gigolo-vlakovej expert (sociální specializace ze studií na pajdě) si našel
pohlednou buchétku. Blondýnka něžná s vlasem na ramena, oči laskavý s čertíkem
za duhovkou, 177 cenťáků od paty k uším+od uší k temenu, pětky na hrudníku, a
nezaměnitelnej třpytivej úsměv Barbry Streisand. To je Jaruška.
Bláznivá myšlenka, vyrazit stopem z Prahy do Říma a zpět, se zprvu jevila
šíleně. Dva mladý střelci, poprvý v kapitalistický cizině, bez valnejch
zkušeností a s úsměvně mírnou znalostí franštiny, němčiny a angliny. Jazyk
velkýho slovanskýho bratra se moc nehodil.
Za čtrnáct dní ležela na stole mapa Rakouska i Itálie a zápisník polykal
pilotní poznámky. Praha - Řím - San Marino - Praha = 2.850 km stopem za 7 dní.
Willi Fog by slintal. S sebou trochu jídla, tři půlky kořalky (slivka+meruňka)
místo desinfekce a na trudnomyslnost, valutovej ekvivalent za povolený dva tisíce
korun na osobu a neutuchající touhu po dobrodružství.
Po rozstřihání hranic exoty zpoza plotu na západě vítali, jak navrácenýho
marnotratnýho syna, ale když se v 91. roce v rakouskejch a německejch
supermarketech začalo ztrácet veškerý možný zařízení a zboží a pak záhadně
vyplouvalo za českou čárou, zařadili jsme se mezi občany druhý kategorie. To se
ovšem dělo až po našem návratu ze stopu. Na nás se ještě usmívali
Jaruška byla opravdovej magnet na šoféry. Stáli jsme maximálně hodku a
přejeli za den i 600 km ve dvou autech. Musím dodat, že nás dvakrát nalodili našinci a vždy se zachovali jako
nenažraný zakomplexovaný burani, z kterejch chčila závist. Ve škodovce 120 v
Rakousích zkoušeli, jestli nedáme prachy a zájezd přiožralejch moraváků nás
častoval nadávkama celejch 15km ze skály San Marino k dálnici. Pohodovej stop
jsou německý familie s větším auťákem. Taloši = ochota sama, ale ... občas sexuální
loudilové až úchyláci. Svezla nás i US Army s basou beerů a s přišroubovaným
keep smiling. Úsměvný bylo, že jsem toho času byl ještě aktivním vojákem
Československý lidový armády, ještě 21 dní, tak jsme si na to setkání
znepřátelenejch armád připili Budweiserem. No a Rakušáci? Studený čumáci.
Zatím však
trčíme na rakousko-italský hranici, kde se celníci - vida naši celou hotovost -
popadají smíchem za břicho a mrkají na dva chudý příbuzný v tý nový Evropě bez
železnejch opon. Trochu se cukali a bránili svým ofrčkovaným majestátem
vstup na italskou kozačku. Po chvíli Jaruniny balónky zabrali a byla nám
otevřena brána do země zaslíbený s mořem a věčným městem. Kouzelný země
zmrzlin, opery, milovníků fotbalu a antickejch památek a Kolosea.
Rovinu kolem Pádu profrčeli "naši řidiči" svižně a před
náma ležela kolíbka renesance a metropole Toskánska - Florencie. Ne tak, že
bychom spočinuli - náš terč byl Řím. Napěchovaný krosny se povalovaly v kufru a
volantem právě kroutil fajnovej asi 30iletej Ital. Autodebata se slibně
rozvinula. Ač náš dobrodinec ovládal sic mistrně, leč jen rodný jazyk a němčina
i basic angličtina mu zněla jako z Marsu, přece jsme si porozuměli. Jaruška se
občas trefila francouzskou zkomoleninou do už tak napnutýho slovníku našeho dobrodince
a smáli jsme se, jak děti, když poznali kravičku na pastvě. Srdečný rozloučení
na opuštěný křižovatce - zcela mimo obce - bylo korunováno darem dvou nových
triček (patrně šlo o cesťáka s tričky) Po cirka deseti
metrech se naše dobračisko kradmo zezadu přiblížilo k mý rozkošný kočičce a než
jsme stačili cokoli ... sáhl jí mezi nohy a pelášil do auta. Nastartoval a
ujel. Píčus.
První ryze
italskou noc jsme bivakovali poblíž středověkýho hradu Castello di Montemassi
na trase Florencie-Grosseto. Ráno se prdelili zasloužilý kmeti vsi na prostých
dřevěných lavičkách podél nízkých bílých domků (žádnej ordnung jako v Austrii)
a zjevně se poťouchle bavili na náš účet. Něco jako ve filmu Na samotě u lesa -
ty ... ty ... ty ... vypadají!
Odpolední slunce nám otevřelo náruč Tyrhénskýho moře v Civitavecchii, 80km
severně od sedmi pahorků na řece Tibeře. Na noc zadara se nám jevila bezpečná
nádražní čekárna. Ten fikanej nápad bohužel dostalo víc cestujících
figurek. Něžně osvětlená hala o rozměrech většího obýváku, se stolem
uprostřed a lavicema podle stěn, už byla zpola obsazena. Taliánskej
dělňas, hrůza chlap z nevímodkud, patagonskej dojič krav, bába ze Santa Lhoty
... pestrá směska nespáčů. Usedli jsme pod mapu regionu v očekávání rozednění.
Noc se rozlomila vedví a na futra vstupních dveří se přilípla další mutace
pudovýho nadšence - mrňavej dědula, co furt mele píčoviny s kovbojskym
kloboukem na kebuli. Stínem mu byl mladej bouchač. Nejdřív otravoval nepříliš
hovorný robotníky na protilehlý straně haly, pak se vrhnul k nám. Nešlo nás
přehlídnout. Rozjuchanej zkusil pár konverzačních obratů, který zakonzervoval
do tří vět :
Parlez vous
français? Sprechen Sie Deutsch? Do you speak English? Během 10 vteřin nás
zahltil svojí kompletní slovní zásobou nový evropanštiny. Po lingvistický
estrádě se postavil přímo před nás a šibalsky rejdil kukadlama z jedný na
druhýho a zpět. A tu ... vytasil obě klepeta a ... dejá vu ... vrazil je
mezi naše nohy. Aby bylo jasno : Jáře projel pipinu a mně prohmátl ptáka.
Double omak. Na to se otočil, prohodil slovo s kumpánem a zmizeli v nádrážních
uličkách.
Do vysněnýho
Říma nás hodil nevrlej neapolitánskej kamioňák. Prima di tutto mafiosi.
Naše faux pas se zrodilo při gangsterově otázce : "Mangiare?" Došlo i
na nás, zkušený potulný filology. Prej NO, NO, nejsme manželé a přitom
nabízel jídlo. A nás svíral pekelnej hladík. Po vylodění bylo nutno okusit i z
druhého prsu poslední záchrany. Na špacírování po římských ulicích jsme měli
takměř celej den (středu). Forum Romanum, Koloseum, Palatinskej vršek se zbytky
paláce císaře Augusta. Památky švenkujeme zpoza plotů, už v metru a na zmrzce
za 20 tisíc lir jsme rozpustili čtvrtku peněženky.
Průměrnej plat v Československu 1990 asi 3 tisíce korun a my mohli vyvézt 2
tisíce na osobu, v přepočtu pouhých 140 tisíc lir na osobu. Prostě jsme se
rozšoupli až v Římě = 2 velký tříbarevný zmrzliny (vynikající), 2 pohlednice se
známkou, 5 dánskejch piv Tuborg, kus pečiva, metro a nějakej ten hajzlík v
centru. Kotvu do příjezdu vlaku jsme vyhodili přímo na hlavním nádraží Termini,
4 metry od kanclu Carabinieri. Žádný trubky z blbákova. Krosny opřený o
mohutnej sloup a chrupka na střídačku. Jenže. Járinka klimbla na stráži a dva loupežníci
čapli naše nebohý krosničky a zdrhali bůh ví kam. Šťouchla do mě a fakt nevím,
kde se v junákovi vzalo mocný zahřmění, samozřejmě česky :
"Stůjte!
Čuráci stůjte! Koukej to vrátit (to už jsem nabral rychlost Carla Lewise, páč
běhat umím) nebo ti rozbiju držku ... "(dál to neunese ani papír).
Odhodlání a bojovnost byla v důležitejch vteřinách mým denním chlebem. Neměl
jsem ani čas litovat našich hadrů, kluci krosny (20+30kg) upustili a vzali
roha.
To
nevymyslíš.
Dál jen samý radosti a světlý zítřky. Dotrmáceli jsme se dodávkou na horu
Monte Titano do San Marina. Naše pouť městečkem netrvala ani celý tři
hodiny. Samý vypulírovaný krámky s nepotřebnou drahou veteší, restauračky plný
skla bez hostů, jářku zde krajan jen na čumendu dobrý jest. Jak se dostat z
hory? První českej bus je náš. Šofér v pohodě, na palubě Moraváci. Ale ty sakra
reptali. Deset hektolitrů mizerný nálady, žalostný závisti a trapný výkřiky ze
tmy. Náramná kulisa nás provázela celých 15km. Férovej autobusák nás vyplivnul
s úsměvem poblíž Rimini přímo na autostrádě na Bolognu. Stopneme ráno jinej
taxík. Byla tma a první křoví ve svahu pod dálnicí bylo naše. Padla poslední
konzervička paštiky s chlebíkem a vyžahli jsme celou poslední meruňku a
pošmajchlovali se. To se krásně spalo. Ranní slunce nám protřelo oči a před
námi až k obzoru jen dálnice, travnatý svahy a překvapivě jedna z nemnoha
skupin keřů byl náš azyl. Ještě, že nás nevysadili na holinách.
Štěstí
neopouští bloncky a fajnová německá dvojice nás odvezla až za Innsbruck.
Rekapitulace :
2.850 km stopem za 7 dní - od Ne do Ne. Zkuste to taky.
Byl to podivuhodnej kvas porevolučního osvobozování mysli a řada parťáků na
stopu z nás měla upřímnou radost. Viděli chudý, ale slušný bratry a ségry.
Navíc zamilovaný. Nezřídka nás pozvali na svačinku nebo obdarovali nějakym
užitečným menším prezentem, aby neurazili. To byly časy.
(22.-23.8.2016)
(+ mapa stopu? Nebo Koloseum?)