Pilotní kurz pro neplavčíky
Po revolučním
kvasu se Československo probudilo do radostných svobodných zítřků, rodinné
stříbro všichni naoko opustili a bylo odstrčeno na území nikoho a každýho.
Zahraniční investoři se užuž klepali na zákon umožňující vykupovat českou zemědělskou
půdu i na tzv. velkou privatizaci konkurenčních českých firem. Některý zvlášť
prohnilí komančský baroni bez ostychu zatřásli naducanejma kasič kama „svejch“ národních
podniků a bezejmenní šediví státní
ředitelé a náměstci přes noc metamorfovali ve vážené majitele a členy
představenstev privátních akciovek. Fialové sáčko, mokasíny, bílý ponožky a
culík ve vlasech. Ve frontě na rychlou škváru se do první řady protlačili i
solventní veksláci a prominentní pinglové. Měli fůru známostí a to je
v Čechách dodnes to echtovní know
how. A malí živnostníci předskokani, který objevili
kouzlo nepotrestanýho manka v pravou chvíli.
Každej
přičinlivej pracant se prostě staral o svý příští, jak uměl, mohl a směl nejlíp (často i když
nesměl). Ne, že by všechno bylo fake, ale hnusu se
vylily kýbly a nakonec jsme pyšný na německou Škodovku v Mladý Boleslavi.
I já zkusil vykoumat,
kterak dojít s trochou štěstí k majetku podle pravidel. Investiční
banky rostly jako houby po dešti a předháněly se v nabídkách laciných a
všem dostupných úvěrů. Vrátil jsem se domů – do Karlsbadu
– a začal se spolužákem snít, kterak koupíme restauraci Jitřenka se 3 patry
bytů. To se krásně přemítalo J.
Můj podnikatelský projekt přívětivé restaurace měl prostou zásadu :
levně nakupovat – dráž prodávat – pozdě platit faktury a vše s úsměvem.
První jednání v komerčce vyznělo nadmíru slibně.
„Náš“ vymodlený kšeft v centru Varů, pár kroků od Becherovky, spadl do
privatizace za 3,5 milionu korun. Přátelská návštěva u úvěrovýho
specialisty nás přesvědčila o správném směru našich aktivit. Něco ve skrytu
duše mi sice říkalo, že ten nažehlenej paňáca je
možná větší hochštapler něž my dva – budoucí dlužníci, ale i milionáři čekatelé.
Pět nebo šest mega není žádnej
problém. Podporujeme růst – pomáháme začínajícím podnikatelům – budujeme
střední třídu. Blá, blá. Májový
hesla.
S Vášou
jsme měli jasně daný role ve firmě : dva majitelé 50 na 50. On, vyučenej military kuchař – vládce
kuchyně a já ukecanej nýmand – šéf placu a nákupu.
Ale … Kam čert nemůže, tam nasadí ženskou. Váša se doma poradil
s manželkou a povídá :
„Ty vole, já nemůžu bejt zavřenej
v kuchyni. Taky bych rád mezi lidi – nosit pivo a tak.“
Já na to : „No problém, seženeme dobrýho kuchtíka, ty
na něj dohlídneš a budeš lítat po restauraci a vše bude OK.“
„A kdybych kasíroval já?“
Vykřikl jsem radostí.
‚„Paráda Vášo. Ty na place kasíruj, já budu nakupovat a zajišťovat provoz, mzdy
… a co nám bude chybět?“
A pak to přišlo.
„Mluvil jsem se ženou. Ona se bojí, že bychom mohli zkrachovat a tak se jí do
toho úvěru moc nechce.“
Zastříhal jsem ušima.
„Alee, a jak si to naše podnikání doma představujete?“
„No, že bys vzal ten úvěr pět milionů TY, protože já mám ženu a dítě. Ale šli
bychom napůl …“
Byl jsem plný elánu, nezměrný chuti, napumpovanej
bojovností tygra a nejspíš i s jistou
neznalostí ověnčenou naivní blbostí. V tý
chvíli to všechno bouchlo. Odešel jsem z nultýho
jednání představenstva hypotetický firmy a Vary přišly o bláznivýho
krčmáře. Obrátil jsem se k privatizaci zády a šel jinam.
Měsíc jsem kalil ze
spoření. Naši mi ukládali na knížku na heslo, ale to pro zkušenýho
dobrodruha není překážka. Po hodince váhání mezi 5 alternativama
jsem zašel do banky, u přepážky vyplnil formulář s heslem a ejhle.
Pomíjivý úspěch. Tehdy jsem měl v Práglu Lidušku
(moje spolustopařka – po pravdě návnada na motoristy
– do Říma). Kladla mi na srdce, abych začal po škole a vojančení
pracovat, když už nechci hromadit miliony byznysem. Říkám si, co už. Nějaká
chlapská práce se najde.
(10.8.2016)