Hosté jsou zticha, jen mouchy vzduchem víří,

vypadá to, že chcípnul tady pes.

Kam jsem to, probůh, zase jenom vlez´?

Dle puchu soudě kuchař tuk krysí škvíří

a bloud za pípou pobaveně zavyje,

když říkám: "Kde je stůl pro poety?"

V ústech cvaknou zubů kastaněty,

pak s úšklebkem pronese dvě věty:

"Tak to ses splet! Ty chlastaj u Poézije..."

Zakmitá víčkem jak křídlem netopýři

a hned mne zve: "Sedni si, pij a jez!"

Já však chci být, kde mají múzy ples,

tak ptám se na ně, i když se při tom pýřím;

a krčmář vece: "Múzy? To spíš harpyje!

K půlnoci - to už jsou chlapi jetý -

- přijdou ty jejich, snad bajonety

maj v hubách, co to je za nálety!

Jo, Múzy...ty se vrtěj u Poézije!"

Začínám chápat, kam tohle všechno míří:,

splet´ jsem si lokál, až mě jímá děs,

k peklu se vydal místo do nebes;

hostinský ovšem začíná vtipem hýřit,

úsměv vřelý - samotné smrti kopie:

"Za verš ti těžko daj epolety,

jen tady zůstaň, ser na výlety

a pij! Že jsou láhve bez viněty?

Tady holt , hochu, nejseš u Poézije..."

A tak tu sedím, svou sudbou zkletý,

čekám až hospodský sklenici dolije.

Já s veršem chtěl jsem protančit léty,

objevit Snění i další světy...

"To sis měl, mladej, skočit do Poézije..."