Ač nejsem celých třicet roků stár,
trojice zim mi ještě schází
a stejný počet podzimů, let, jar,
ač žil jsem celkem bez nesnází,
přec povězte mi, moji drazí,
když šetřen byl jsem špatnou sudičkou,
když dobré spíš mne doprovází,
což nesmím sepsat báseň villonskou?
Ač bídu neznám, ni nemoci spár,
ač hlad jen sotva v prach mne srazí,
netrpím v cele plné čpavých par,
hruď nezabrala stvůra plazí,
nepasou po mně kati, vrazi
a nepachtím se marně za láskou,
mí dnové nejsou plni sazí,
což nesmím sepsat báseň villonskou?
Ač šat, jenž nosím, více je než cár,
ač zrcadlo děs neobrazí,
ač neschystal mi osud pouze svár,
zlá dřina netrhá mi vazy,
ze snů mých sotva v zádech mrazí,
havrani ještě křídly netlukou,
nevidím dosud pekla srázy,
což nesmím sepsat báseň villonskou?
Ty hrůzy smí přec číhat v mlází
podél mé cesty. A když nepřijdou?
Podlé mi štěstí pověst zkazí...
Což nesmím sepsat báseň villonskou? |