Sbírka Marcely (Mašiny) Pinterové je členěna do oddílů Okousané nehty (Útržky a rozsypané listy), Intermezza, Cesta do Netolic aneb Symfonický epos satori Vltava pozpátku a Přelet dračího stínu (Náladovky v hodině vlků), datace jednotlivých souborů se pohybuje v letech 1996 - 2000. Jirousova poslední sbírka je nedatována a bez členění - s největší pravděpodobností tedy zahrnuje básně od předposlední vydané sbírky Magorova vanitas (1999).

     Jak Jirous, tak Pinterová píšou kratší převážně rýmované básně, Jirous však tíhne víc k lyrice, zatímco Pinterová k epice. U tematických celků Pinterové (Cesta do Netolic, Intermezza) se pásmo skládá z několika kratších částí - básní. V případě Intermezz se jedná o básně postavené na rozvíjení variací jednotlivých motivů, které spějí k vypointování. Tematicky Pinterová vztahuje lyrickoepický subjekt k věcem, které jí bezprostředně náleží, vyobrazuje svět, který se jí dotýká a který je omezen na život se smrtelnou chorobou, jež se Pinterové stane osudovou. Přítomny jsou nejen vzpomínky a motivy loučení s přáteli (Přelet dračího stínu), ale i nezatížené verše z básnířčina tehdejšího života (Život s básníkem/je těžký//Z hospody chodíme/většinou pěšky...). Strach a úzkost ze smrti se objevuje sporadicky.

     Oproti tomu Jirous tematicky směřuje ven, převážná většina témat a motivů přichází z vnějšího okolí. Jimi jsou přátelé, příroda, společnost, resp. další básníci, umělci, duchovní, historické postavy, dále zde nacházíme sepětí a odkazování k historickým epochám: husitství, baroko (viz dále), romantismus. Jak už je pro Jirouse typické, svoje okolí si vymezuje četnými věnováními jednotlivých básní. V nich pak tradičně s adresáty vede skryté dialogy (např.: Rákosí věnované Václavu Malému ap.). U Pinterové věnování najdeme také (Přelet dračího stínu), avšak oproti Jirousovi v prvoplánové poloze. U Jirouse totiž dedikace a odkazy v textu nabývají dalšího, již naznačeného smyslu. Domníváme se, že za totality, tedy v době vyvíjení tlaků na underground, představovalo věnování možnost, jak naznačovat pospolitost a soudržnost kolektivu, kterému Jirous byl do jisté míry tvůrcem, či organizátorem. Dnes jsou v Jirousově poezii věnování obdobně funkční, i když ve volnějších vazbách (odpadává totalitní tlak), adresáty jsou osobnosti z širší společnosti od zmíněných umělců přes duchovní až k Jirousovým potencionálním milenkám. Nutno ale dodat, že se v Ubíječi labutí oproti předposlední sbírce tato věnování redukují.

     Religiózní rovina textů obou autorů je prakticky totožná. Oba jsou sice v básních zbožní - u Jirouse pak můžeme specifikovat rovinu pokornou i dialogickou (Hospodine ty housenko/na koho to zkoušíš. Koruna česká²) -, ale ani jednoho z nich bychom nemohli přiřadit k linii křesťanské poezie. Jak u Jirouse, tak u Pinterové se tomu vždy něco příčí; zejména přesahy blíže nespecifikované podzemní poetiky, narážky na alkohol, popisovaná promiskuita v případě Pinterové (viz dále), vulgarismy atd. Jirous navíc tradičně rozvíjí provokující úvahy s využitím náboženských (biblických) symbolů, z Ubíječe labutí můžeme uvést nejkřiklavější dvojverší: Kunda či Oko Boží či srdce/kosočtverce? Liboru Fárovi.

     Vedle dalších motivů, jako je u Jirouse vztah k vlasti (Koruna česká aj.) a vztah k domovině (Pinterová: Cesta do Netolic, Jirous: Cygnus olor), za zmínku stojí i erotické, či snad intimní motivy, které také v obou sbírkách nacházejí své místo. Pinterová v retrospektivním pohledu bilancuje: Divocí hřebci cválali mým tělem/přes moje bujné pastviny (...) a nebo se zpovídá: Plná samoty/a chtíče/prolízám hospodu (...) a pak jdu/s kýmkoli//A sebe nenávidím/vždy víc/než kdokoli. Jirousův lyrický subjekt v básních pouze podléhá pokušení, lehce a citlivě naznačuje, ale oproti Pinterové se nezpovídá, ani nebilancuje. Důraz je pak kladen na tělesnou přirozenost a “nevyumělkovanost”.

     Dále u obou autorů spatřujeme tendenci činit své okolí mladším, u Jirouse v případě básní týkajících se milenek nebo ženského pohlaví vůbec (používáním zdrobnělin), u Pinterové trochu nostalgicky Intermezzech též skrze slovní zásobu. (V Cestě do Netolic dokonce čteme verše: Muži si měří/délku vlasů/jako za starejch/dobrejch/bolševickejch/ale slavnejch časů/a dopíjejí/poslední basu.)

     Pro Jirousovu poezii je už po třicet let signifikantní narušování struktury sylabotónického verše a slovní hříčky, které zasahují složky významové i zvukové nebo které mají funkci při pointování; to se nemění ani v Ubíječi labutí. Pinterová se nechala tímto tvůrčím způsobem do jisté, nutno dodat, že zdravé, míry inspirovat, zejména v občasném  narušování uhlazené sylabotóniky, ale řídce se najdou i nesouzvučné rýmy (Allium/ani rum//Garlick/nenalil mi Karlík. Učená disputace o česneku v restauraci U Zábranských). U Jirouse bychom nesouzvučné rýmy a zároveň porušení sylabotóniky mohli demonstrovat např. na konci básně Mosty: Most Karlův most Karla/Aha!//Kdo nakrmí Bruncvíkova lva? Jak je tedy patrné, rytmy i rýmy se tedy u obou autorů vymykají z tradičních vazeb. Jirous je ale oproti Pinterové po svém důmyslnější a zavádí svou hru do krajností, např. přesmyčkami písmen: co ty ubohý víš/co je reveň/never/never/never/nepochopíš (...) nebo hříčkami: Jakoby nad Egerem/docházel dech//ech! ech! echt! Komu se o své svatbě zdá (věnováno Karlu Malíkovi, leadrovi kapely Echt!).

     Pokud budeme spojovat aktuální Jirousovo dílo se selským barokem (viz Martin Pilař v dokumentárním cyklu Samizdat), můžeme básníkův vztah k Bohu interpretovat i skrze načrtnutou strukturu veršů: postavíme-li proti sobě zdánlivou nedokonalost rytmu a rýmu, a tedy nedokonalost jeho tvůrce = básníka proti dokonalosti boží, vyloupne se nám učebnicový příměr barokního člověka a vše převyšujícího Boha³.

     Jirousovy slovní repetice, načrtnuté nepravidelné refrény a opakování veršů s přeházenými slovy (mouchy a milence/milence i mouchy nebo číhaly na ně/čekaly na ně), ani výše popsané hříčky Pinterová neakceptuje a jde si svou cestou (opakování veršů ve variacích v Intermezzech nelze připsat k Jirousovu vlivu, jde jen o využití funkčních prostředků obecně).

     Společný je ale smysl pro humor; ve sbírkách a jejich kontextech najdeme - chtělo by se říct - až absurdní pointy. Srovnejme Jirousovu báseň Milostná: Vidíš Hynka a Márinku?/Nevidim./Vidíš ty obrázky naproti?/Nevidim./Vidíš, vidíš ty vůbec něco?/Nevidim. Ani tebe/nevidim a vidět nechci./Proč mě nevidíš?/Kdybych tě uviděl,/do toho místa/kde bych tě uviděl,/Pěstí bych se strefil./Proto tě radši nevidim. s básní Pinterové: Můj Pane!//Čekám na znamení/na zjevení!//A jestli se toho nedočkám/tak se z toho/zjevim!!! Skrze nerýmy i rýmy tak Jirous tradičně sahá až kamsi k trapnému, kamennému humoru, jak je mu to ostatně v celém díle vlastní. U Pinterové se tento druh pointy vyskytne ve sbírce jen jednou, humor u ní zaznamenáváme spíše jako podřadnou složku (Okousané nehty). Rýmový aparát je u Pinterové chudší (dojde i na láska - páska nebo sváču - propláču), Jirousův lexikálně bohatší jazyk se ukazuje již jako košatý a vybroušený. Díky němu i díky obrazotvornosti dokáže být ve svých básních křehký a jemnocitný.

     Abychom závěrem porovnávání sbírky Pinterové a “klasika” Jirouse upřesnili: Je patrné, že verše Marcely Pinterové v sobě mají nádech undergroundové zemitosti; poetických znaků, které Jirous do značné míry spoluvytvářel (a které vyvěrají z životních osudů a postojů⁴ - dá-li se o tom vůbec takto hovořit). V případě Pinterové se však nejedná o žádné epigonství, nýbrž o svébytné verše - i když se jasně identifikují se svým okolím. Na druhou stranu je neoddiskutovatelné, že Jirous v Ubíječi labutí - jakkoli se jedná o jeho pozdní, nevrcholnou poezii - prokazuje vyspělejší básnický um. Sbírka Mašina na vedlejší koleji tak Jirouse kvalitou nepředčí, ale to ještě neznamená, že je špatná. Spíše naopak.

1) Jako výchozí nám sice poslouží Jirousova poslední sbírka, často ale budeme přesáhovat k obecné rovině jinak vcelku neměnné Jirousovy poezie.

2) Názvy budeme uvádět za citované básně, pokud název chybí, záhlaví textu ve sbírkách je pouze prokřížkováno.

3) Nejpatrnější je to ale ve sbírkách psaných za totality, např. v Magorových labutích písní.

4) Srovnejme poezii Bondyho (trapnou poezii zejména), Jirouse, Machulku aj.