Najedl jsem se, co nejvíce, aby mi po cestě nevyhládlo. Nedalo se čekat, že v táboře budou vařit něco extra, tak jsem spolykal celý koláč, až se mi tím spěchem udělalo zle.

 Měl jsem zpoždění, nedalo se nic dělat. „Rychle,“ řvali na nástupišti instruktoři „nastupovat.“

V kupé jsme se mačkali - div, že se dalo dýchat. V našem vagónu si člověk příliš srandy neužil. Každý pln očekávání přemýšlel, co se bude dít, až dorazíme. Těžko říci, do jakých skupin nás nakádrují. Takový náboženský tábor má totiž své specifikum, jedou tam děti, mladí i staří.

Vlak zpomaloval. „Vjíždíme do stanice,“ konstatoval pohublý mužík vedle mě.

Nebyl jsem sám, komu srdce při výstupu z vagónu bušilo. Konečně venku.

V táboře jsme si nastoupili do řad a čekali, dokud táborový velitel nepronese uvítací řeč. Pak už jsme se jen ubytovali v chatkách a čekali, co se stane. Spolubydlící byli příjemní lidé, nemůžu si stěžovat, říkal jsem si.

Po chvilce jsem ve dřevěných deskách chatky zpozoroval malinký otvor. Skvělý, skrze něj se dá sledovat dění venku. Klekl jsem si na zem a okem přimrkal k dírce. U vedlejší ubikace se nahromadili nějací starší, kteří tu byli před námi. Leželi tam a já je tajně sledoval.

Ten den utekl jako voda. Večer jsem vysílením mhouřil oči, taktak chodil a byl rád, že ještě dýchám. Den však nekončil, za tmy nás instruktoři ještě stačili nahnat do sprch a spousta z nás zjistila, že v táboře neteče voda.

                                                                          tábor          koncentrační

                                                                                                                                    instruktor        nacistický