|
A hvězdy vypadají pořád stejně
Stále vzpomínky vrací očím
Které jsem chtěla zapomenout
Svět se stále točí
Snaží se mi připomenout
Že to nejde zapřít,
Zničit, smýt...
A hvězdy vypadají pořád stejně
Stále se to vrací
Nepochopitelné hovory
(jako ty naše)
Dnem i nocí
Vedu teď s Nikým
„Z čeho si nešťastná?“
„Já přece nemám být z čeho nešťastná.“ Zamračila se.
„Jsem dítě a nic mi přece nemůže chybět.“
„A přece si.“
„Jen. Jen asi jsem moc slabá nebo neumím žít.“
„Silnějšího člověka jsem nepoznal. Jsi neskutečně křehká a silná duše.“
„Dříve možná. Teď už jen na sílu vzpomínám.“
„Poprvé nemáš pravdu. Dívám se na Tvé obrazy. Mohutná zásobárna energie.“ Povzdechl si: „Jednou budeš nejlepší ze všech.“
„Jednou už nebudu malovat.“
„Co může Ti jít lepší?“
„Nic. Nikdy jsem neuměla nic lépe než malovat, ale nikdy jsem nebyla nejlepší. V ničem. A vím, že nebudu.“
„A za co chceš proboha vyměnit svůj talent?“
„Půjdu na práva.“ Dál se jí nevyptával. Věděl, že je v tom nějaký problém. Nepřesvědčoval jí, aby mu to řekla. Radši chtěl pro ní klid. Stálo mu to za to nedozvědět se, co se stalo.
A hvězdy vypadají pořád stejně
Nesnáším je, víš?
Věděl jsi to?
Ty mě snad nikdy nepochopíš!
Vyšla se podívat na terasu. Nadechla se. Již tam někdo seděl na zemi a pozoroval hvězdy.
„Znáš souhvězdí?“ zeptala se a uvelebila se vedle něj.
„ Nepotřebuji znát, jak se co jmenuje abych mohl vychutnávat krásu.“
„Mně to připomíná krásné věci, které bolí.“
„Tak proč tu sedíš?“
„Ta bolest je nádherně šílená.“ Hořce se zasmála.
Pohlédl na ni. Byla zvláštní. Její duše, její tvář. Nebyla dokonalá, ale o to víc přitažlivá. Světle hnědé vlnité vlasy připomínaly v měsíčním svitu zlato, její oči se barvily do odstínů šedé, modré a zelené a jemné, dokonale tvarované rty.
„Buď šťastná, že jsi dítě.“
„Buď šťastný, že jsi dospělý.“
„Promiň.“
„Věk je číslo. Stáří jsou myšlenky.“ Bořily si svoje pohledy skrz tělo a duši.
„Jak jsi se k nám dostala?“
„Viděli má díla na výstavě.“ Ušklíbla se
„Tak mladá.“
„Ty taky.“
„Dvacet.“
„Čtrnáct.“
„Bože.“
„Prosím?“
„Jsi šíleně krásná.“ Vydechl.
A hvězdy vypadají pořád stejně
„Chtěl bych s Tebou žít.“ Ležela naproti němu a zase mu hleděla do očí. Nic jiného nedělala. Mlčela a zarývala se do jeho duše pohledem. On ji hladil po tváři, snažil se uchovat její kůži ve své paměti.
„Chtěl bych s Tebou mít rodinu, děti a bydlet pod jednou střechou.“ Konečně zareagovala.
„Chtít můžeš.“ Nevěděl, co má odpovědět. Už zase.
Jeho výraz v ní konečně probudil úsměv.
„Měla jsem radši mlčet. Když promluvím, jsem poslední kdo hovořil.“
„Počkal bych na Tebe než dostuduješ.“ Myslel, že už zase neodpoví, dlouho na něj hleděla, snad zvažovala odpověď.
„To nejde. Až bych dostudovala, bylo by ti nejmíň třicet. Až dostuduji, budeš mít rodinu.“ Chtěla, aby to znělo jako rozkaz, nedokázala to.
„Neměl bych kdybys…“ přiložila mu prst ke rtům a políbila ho. „Celý se třeseš. Neměla bych třást spíše já?“ přitulila se k němu. Nikdo neví, jak těžké je mít v náruči nahého anděla, když nevíte, jestli najednou nezmizí...
Měla horké tělo.
Když tu tedy některé jsou
Střípky tebe a mě
Proč
Na některé si nemohu vzpomenout?
„Jak je možné tohle všechno?“ zeptala se.
Odpověděl jen lehkým úsměvem na tváři.
„Začínáš být jako já.“
„Já to vím. Proč mi to říkáš?“ a vzal ji do náruče. Oči jim svítily.
A hvězdy vypadají pořád stejně
Mrazení v zádech
To vzrušení
Tvůj hluboký, bojácný nádech
A pohled ustrašení
(A hvězdy vypadají pořád stejně
čas pořád stejně letí
už to bude přes století?)
Stála u stojanu, štětec v ruce a její hluboký pohled táhla skrze plátno. Zamyšleně.
Barva v její moci klouzala po plátně, jako vzduch po jejím těle zahrávaje si s bílými, průhlednými šaty povolně oblizující její křivky.
Vešel, průvan zavířil kolem místnosti, otočila pohled k němu, z okna, na temnou oblohu s žhnoucím měsícem, který jí svítil na malbu, a na hodiny odbíjející půlnoc. Pak ho vražedně začala probodávat očima.
Chtěl něco říct, ale nevydal ze sebe nic. Nejistým, roztřeseným krokem se k ní neohrabaně vrhl. Popadl ji za pas a přitiskl k sobě. Tajně nechala slzičku proběhnout po tváři. On se třásl. Ona se nemohla udržet na nohou...
A hvězdy vypadají pořád stejně
Věk je něco, k čemu nemám nijak velký vztah
Je to ten nejhloupější výmysl lidí
Tak, kurva, proč!
Proč všechno zkazí?
„Byla si někdy dřív opravdu zamilovaná?“
„Myslela jsem, že ano.“
„Myslela?“
„Teď už vím, že jeho ztráta byla bolestivá jen díky tomu, že ten rok sám o sobě byl pro mě děsivý. Uvědomila jsem si to, když jsem poznala Tebe.“ Hleděli si do očí. Měla pohled přímý, plný odhodlání a především energie.
„Miluji Tě.“ Zašeptala. Bylo to poprvé a naposledy, co to od ní slyšel. Přitáhl ji k sobě, ona si položila hlavu na jeho rameno a vychutnávala si ten sladký pocit lásky, jež ji obklopoval.
Vlak ujížděl.
Vnímala jen přítomnost.
Zbývalo pár hodin.
| 
