|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Patolog
S potlačeným výkřikem v hrdle se probrala. Funěla a nasucho polykala hutný, smradlavý vzduch, co ji obklopoval. Uvědomila si, že není ani na nádraží ani v jejich stísněném kutlochu na Tverské, ale v cele pro zadržené ze včerejší noční policejní razie. Byl to jen hnusný sen. I když nechápala proč, stále se vracel. Takhle se to přece nestalo. Naklonila hlavu, protože ztuhlá krční páteř dala o sobě vědět bolestivými výstřely přímo do centra mozku. Opatrně se narovnala z nepohodlné polohy, do které se ve spánku nevědomky schoulila. Odhadovala, že je nejspíš poledne. Strávila tu noc ve společnosti pár dalších osudem ponížených žen. Prostitutky, zlodějky, žebračky nebo všechno dohromady. Jak se zrovna ten den zadařilo. Včera do hromadné cely ještě přibyla úplně opilá babka. Byla cítit levnou voňavkou, co se dala koupit v trafice za jeden rubl. Za tři už bylo větší balení, které svým obsahem vydalo dokonce i na několik malých panáků. Baba chvíli vztekle mlátila pěstmi do mříží a chrchlavě prskala, že je nevinná, ale po pár minutách ji to přešlo.Kdo by se o ni v noci zajímal? Ochraptěle se svalila do kouta, kde na několik hodin zcela vytuhla. Skrz díry po vypadaných zubech a štětinky přerostlých ženských vousů vydychovala směsku výparů vyčichlé šeříkové vůně a kysaného zelí. Když se Aňa probrala, už ji v hromadné cele neviděla. Zůstal po ní jen smrad, tři plivance protkané žilkami zahnědlé krve na vybetonované podlaze a nejspíš i páreček hbitých vší. Aňa se nevrle poškrábala ve vlasech. Ostatní spolkuvězeňkyně, co se tu průběžně střídaly, s klidem přijaly svůj úděl a tlumeně si povídaly, nebo spaly. Znaly se z ulic, některé patřily stejnému pasákovi. Společně nadávaly na mizerné kšefty, prachy a život vůbec. Aně to bylo fuk. Na ulici nijak zvlášť nespěchala. Výhodu tepla, jednoho jídla a možnost spánku jenom vítala. Paradoxně se tady cítila svobodněji než venku.
***
Foma Pomilev chtěl být patologem. Už jako malý kluk se s velikým nadšením přihlásil do kroužku malého přírodovědce a s urputností sobě vlastní pitval žáby a jiné malé obratlovce nejen sobě, ale za nepatrnou úplatu i svým okolním kamarádům, jinak vzorným pionýrům. Fomovi nevadilo mít cípy červeného čátku umazané od slizu a sekretu zkoumaných objektů, stejně tak jako nevnímal další zaschlé skvrny na školní uniformě, o špíně za nehty nemluvě. Zde se zrodila přezdívka Čudak*. Rodiče už neměl a babuška, která dohlížela na jeho výchovu, nikdy nereagovala na poznámky s mnoha vykřičníky ve školním sešítku. Stařenka měla špatné oči a dioptrie v brýlých měnila naposledy v pětašedesátém. Tehdy překročil dioprický dosah jejích očí technické možnosti místního zdravotnického střediska. Babuška pekla vynikající buločky podle paměti a prádlo drhla v ruce se speciálně naučeným stereotypem. Košile promnout mezi kloby v mydlinkové vodě patnáctkrát, ponožky s trenkama společně desetkrát a kalhoty dvanáctkrát. Pionýrský šátek, nezbytnou součást školní uniformy, jen tak vymáchala. Kulatá záda staré ženy se každý týden hrbila nad smaltovanou vanou a při tom si zpívala ´Komsomolskaja samaljotka litajet povsjegda´. Foma mezitím napodobil dobře natrénovaný podpis babušky pod úhledný rukopis tavárišč učitělnice, a pak se dál věnoval svému koníčku – anatomii. Škola mu přišla zajímavá až na medicíně, na kterou k překvapení všech složil zkoušky. Prospěl s vyznamenáním a ukončil i doktorantské studium v experimentální laboratoři. Poprvé a naposledy byl úspěšný, pak přišla perestrojka a odborníci jeho formátu přešli do soukromého sektoru. Doktor Pomilev zůstal věrný svému povolání, nemocnici i straně. Stál u mycího stolu a spokojeně hodnotil své dílo. Švy na mrtvé byly úhledné, žádná odbytá práce. Tak to měl rád. Běžně pitvy dokončují mladí patologové. Je to nudná a zdlouhavá práce, kterou zkušený doktor z patologie rád přenechá nováčkům, aby se zaučili a taky zapotili. Ale dnes si tuhle nádeničinu nemohl nechat ujít. Byla to krásná žena. Souměrná v proporcích. Pohledná pro oko. Všechny velikosti byly tak říkajíc do ruky. Nedopustil by, aby tak nádherné tělo hyzdila uspěchaná práce nějakého stážisty, co chce stihnout odpolední promítání Smrtonosné zbraně. Úplně stačilo, že štíhlou šíji hyzdily tmavé podlitiny po škrcení. Ukazovákem lehce přejel přes linie lícních kostí. Vychutnával si tu jemnost dotyku. Nechápal, proč si patlala na kůži takový nános šminek. Odlíčení mu zabralo dost času, ale teď vypadala tak jak měla. Umyté vlasy voněly ženským pižmem a našedlá kůže už sjednotila svůj odstín. Jakou barvu měl asi její hlas? „Doktore! Máte už hotovej ten mord z výtahu?“ Kovové dveře pitevny se rozlétly do stran a na prahu se objevil nadstrážmistr Maksim Volkov. Pomilev obrátil oči v sloup. Zlobil se na nedočkavého policistu, že mu přetrhl prchavý okamžik souznění. Sundal si gumovou zástěru a přehodil ji přes okraj výpustě. Ze skříňky vytáhl čistý lékařský plášť. Zkontroloval stupeň párajícího se švu na lokti a navlíkl se do něj. „Ještě nejsem zcela hotov,“ pohlédl na něj s náznakem úsměvu ve tváři. Volkov raději nechtěl vědět, co měl doktor na mysli. Podivíny neměl nikdy v lásce a tenhle mu neseděl dvojnásob. Uměl jednat se surovci, podrazáky, slabochy a dalšími týpky s kterými běžně přišel do styku, ale tady? V tomhle případě měl zkrátka blok. Váhavě pokýval hlavou. „Tak mi to pak pošlete do kanclu, jo?“ „Jako obvykle,“ povzdechl si doktor Pomilev a zabořil ruce hluboko do kapes pláště. Pohledem vyprovodil nadstrážmistra ven.
***
Maks procházel dlouhou pochmurnou chodbou se zašlou malbou a vlhkem okousanou omítkou. Za sebou nechával řadu zažloutlých světel zavěšených v ochranných klecích u stropu. Nebylo pochyb o tom, kde se právě nacházel. Službu vykonávající vězeňská služba Makse pozdravila, odemkla mu jednu ze záchytných mříží a hned za ním zase zavřela. Klíč hlučně zarachotil v zámku bez kliky. Ani se neotočil. Touhle chodbou chodil někdy i pětkrát denně. Už mu nepřipadala tak odporná jako kdysi na začátku své policejní kariéry. Zevšedněla mu. Pokračoval hlouběji do útrob vězeňského komplexu vyšetřovacích místností a cel. V dlani si pohrával se svazkem klíčů pospojovaným několika kovovými kroužky. Zastavil se až na konci vedle stolku s rozžehnutou lampičkou a telefonem, co zažil éru Brežněva. Kužel dopadal na rozevřenou knihu, pečlivě nalinkovanou a z poloviny popsanou. Zčernalé zahnuté růžky jednotlivých listů naznačovaly, jak často byla kniha ´příchozích návštěv´ používaná. Strážník se vymrštil ze židle do pozoru a pohotově ji přisunul k okraji stolu. Úslužně podal Maksimovi tužku. Volkov zapsal účel svého příchodu, ledabyle chlapíkovi ve stejnokroji vězeňské služby pokynul hlavou a hodil tužku do středu sešitu. „Jdete pro tu mladou, nadstrážmistře?“ Zajímal se bachař. „Chmm,“ přitakal Volkov. „Prostituce?“ „Bohužel. Zatím ji ještě nenachytali,“ Maksův hlas nesl náznak zklamání. „Ale to na sebe nenechá dlouho čekat, co?“ Bachař se potměšile zazubil. Maksim jen nadzvihl jedno obočí. Něco ho totiž napadlo. „Je volná nějaká vyšetřovna?“ „Trojka, pane. Zavolám jim, ať vám Kalčevskou předvedou tam.“ Strážný zvedl sluchátko. „Hm,“ zahučel Volkov, neměl ve zvyku moc děkovat. „Ještě maličkost, pane,“ zastoupil bachař Maksovi cestu. „Váš služební průkaz. Znáte interní nařízení, bez ověření totožnosti dovnitř nikdo nesmí.“ Maksim nesouhlasně mlasknul, ale neodporoval. Nemělo by to cenu. Vztekle hodil protivnému byrokratovi, za kterého bachaře považoval, průkazku na stolek. Desky o sebe zapleskaly.
***
Ve vyšetřovně čísto tři už seděla předvedená zadržená dívka. Pohledem těkala od rozdrápaného nehtového lůžka na svém ukazováku ke vchodovým dveřím. Čekala, že každou chvíli do místnosti vrazí nějaká obtloustlá žena s tupýrovaným drdolem ze sociální správy. Nadstrážmistr se pomalu probíral jejím spisem. „Anastásie Kalčevská, 16 let, sociální sirotek. V trestním rejstříku máš víc záznamů než ve svém rodném listě,“ vzhlédl od nahnědlé složky. Sklopila oči a snažila se nehty odstanit odchlípnutou kůžičku na palci druhé ruky. Nenutil ji reagovat. Zatím. Zády se opřel do rozvrzané dřevěné židle a pokračoval ve výčtu. „Drobný krádeže v obchodech, na ulici. Činíš se. Teď tě chytli i na nádraží. Copak? Jela jsi načerno?“ Dodal ironicky. Aňa mlčela. To byla známá fakta, neměla k tomu co říct. Trpělivě čekala, co ještě z policajta vypadne. Jako nezletilou ji tu nikdy nedrželi tak dlouho. Co tedy na ni může vytáhnout? „Ke který bandě patříš?“ Uhodil na děvče Volkov. „Kdo tě pase?“ Nehodlala odpovídat. Zařezaně seděla schoulená na sedátku bez opěradla a čučela před sebe. Přestala si nípat nehty. „Nic? Neumíš mluvit? Tak co s tebou? Měl bych tě odvézt do Ústavu pro mladistvé. Odtud jsi přece zdrhla, nebo ne?“ Aňa civěla na hřbet desek nadepsaných jejím jménem. Četla ho znovu a znovu. „Mno,“ mlaskl Volkov, „vezmu tě někam, kde se ti rozváže jazyk,“ zlomyslně se uškíbl.
|
|
|