Na zemi louže plná krve,

v tom leží useknutá hlava moje.

Roj šibeničníků kolem krouží,

po mně již nikdo netouží.

Kosti válí se tu všude,

strach a úzkost z toho čiší.

Krev prolévat dál se bude,

strach v okolí se plíží.

Lidé útěkem řeší problémy,

ulicemi běží jich fůra.

Strach přivádí do slepé uličky,

kde sídlí jen noční můra.

Člověka bičem mrskají po těle,

k mučení jsou i jiné nástroje.

Jen bolest po ranách zůstane,

bolest v duši mou usedne.

Jen ta představa mrtva jest,

být na hranici výstrahou.

Nechci do ničeho již se plést,

jinak jsem jak patníku obrubou.

Tělo bezvládně leží dál,

jen červi a krysy mají hodokvas.

Není nikdo, kdo by se ptal,

černá tma vše schová zas.

Kdopak si asi vzpomene,

na člověka tak přehlédnutelného?

Spíš jejich mysl zapomene,

na tom je něco pochopitelného.

Ostatní si ani nevšimnou,

že někdo chybí mezi nimi.

Jejich povaha se stává lhostejnou,

a cítí se zcela bez viny.

Kdo postará se o mé ostatky?

Kdo pohřbí mé prohnilé tělo?

Nejspíš mě hodí mezi odpadky,

nechci snad ani vědět, co dál se dělo!