a v srdci bolesti jsou skryté…

Tam u stromu stála,

byla to všední čarodějka,

jediné si přála,

když šel kolem voják, co žvejká…

Že chce křesadlo jen,

ve stromě je, ať ho přinese,

on, zkušený z vojen,

a prý mu to zlato vynese…

Psů ať nebojí se,

kteří tam dole poklad střeží,

pobízí ho, “hni se,

budeš boháč, co z druhých těží…”

Vzal od ní zastěru,

kdyby jeden ze psů se vzpouzel,

uviděl nádheru,

přesto nebyl zblblý z těch kouzel…

“Co s tím křesadlem chceš?”

Neřekla, a jeho hněv dávil,

moc zlata za veteš

je divné, co je za tím, pravil...

Refrén:

„Proč zlato dáš za starý krám,

tak mluv, ty děvko, poslouchám,

něco tu smrdí, tak kdo jsi,

o milost se ti neprosím…

Zabiju tě, já neznám mír,

jsi zrádná jako každý štír,

Furt mlčíš?”, držel v ruce kord,

setnul jí hlavu, spáchal mord...

Když zlato utratil,

křesadlo vzal, svítil od loučí,

pohled ho uchvátil,

tři psi ptají se, co poroučí…

Tuhle věcičku mít,

tak ho ta mrcha hned zahubí,

bude mít víc jak byt,

království obrátí naruby…

Brzy se stal králem,

král i jeho žena jsou sťati,

krutý je dost, ale

prohnaný a ví, co jak platí...

Tři psy posloužili,

postupně však zmizeli z očí,

král je k lidu milý,

na počátku však zaútočil...