Bylo mi celkem normálně. Normálně bylo i světu kolem, tedy alespoň mi tak připadal, všichni si drželi své vnitřky a vystimulovaní pochodovali za méně či více důležitými věcmi. Scházela jsem městem dolů za jednou z těch absolutně nedůležitých. Slunce mi svítilo z boku, vítr mi nevyčesával vlasy, nebylo mi ani zima, ani teplo, nekouřila jsem, neznámé obličeje... Prostě normálka. Byla jsem třeba S.
Víte, stala se mi jednou taková zvláštní věc, dost mě to vyvedlo z míry a dodnes na to vzpomínám. Stalo se to v tom "obyčejném" dopoledni, neměla jsem předtím deja-vu, tlak byl normální, nechystalo se zatmění slunce, všechno plynulo normálně. Šla jsem si po svých, honila po obloze takovou tu skvrnku, která vám pořád utíká a přemýšlela, proč jdu nakupovat. Dostala jsem jednoduchý příkaz od svého přítele ("Nějak prosím tě doplň ledničku, než se vrátím...") a já automaticky nazula kecky, vzala jsem si igelitku bez díry, zmuchlala ji do kapsy a šla. Vracela jsem se pro peníze. Ale proč? Hodněkrát jsme si o tomhle pocitu povídali s tím člověkem, který sedí támhle na lavičce, vidíte? Pěkná náhoda. Vždycky jsme si s R. sedli do čajovny nebo do hospůdky (já chtěla vždycky tu čajovnu), podívali se jeden druhému do očí a navzájem se otevřeli. A z toho obnaženého "mála", které v nás ještě zbylo, jsme dostávali naše nejniternější pocity, fóbie, očekávání, motivace, vzpomínky... A občas kolem prošel nějaký člověk a smál se tématům našeho rozhovoru, nejzajímavější bylo, když jsme vlastně mluvili o něm a on to nepochopil. Byly to hezké večery, poznávali jsme se takhle něco přes rok a nikdy jsme si nedali ani pusu. K čemu? I to jsme rozebírali, byla to prostě spřízněná duše. Něco v něm mě ale občas vyděsilo. To když mluvil o něčem, co jsem v sobě měla i já, o něčem tak "uvnitř", že jsem se s tím nedokázala svěřit ani jemu... Ten poslední večer, co jsme byli spolu jsme se bavili právě o tom. Od té doby jsem se s ním nesetkala/nechtěla setkat... Poznal mě z dálky.
"Neviděl jsem tě roky." poposednul si R. a hodil pod nohy zbytek cigarety.
Stála jsem u něj, s pohledem, který vydržel jeho hluboké oči jen setinu sekundy. Provinile.
"Vyděsil jsi mě. Však víš, tenkrát. Nebylo to příjemné..."
"Ale něco na tom asi bylo, viď?"
Další pokus o pohled do očí.
"Neparalyzuj mě. Víš, že to umíš jinak a spoustě lidí to vadí!" propíchla jsem nechtěně jednu z kolemjdoucích, která si všimla mého zvýšeného hlasu.
"Promiň. Pamatuju si to."
"To nic."
Nakonec, proč ne. Třeba jsme byli oba opilí. Třeba mi bylo jenom nějakým způsobem špatně. Vybavila jsem si R. jak sedí/nesedí naproti mě a já nejsem schopna vnímat svět okolo, šok, strach, uvolnění, bodnutí u srdce, v břiše, všude - bylo to tak strašně divné...
"Co to tehdy bylo? Myslíš, že si to pamatuju správně? Zdálo se mi to pak druhý den tak nereálné..."
"To víš jenom ty sama, proč si myslíš, že ses pak se mnou nechtěla setkat?"
"Protože..."
"Sedni si."
Protože to bylo tak děsivé a úchvatné zároveň, že jsem se bála to přijmout. Protože už jsem s tím nechtěla mít nic společného.
"Protože už jsem s tebou nechtěla mít nic společného."
Usmál se do slunce a naše pohledy konečně splynuly. Bylo to už jiné. Změnil se?
"Víš to dobře, všechno sis jen zakryla zpátky, je ti v tom dobře, přiznej si to. Tomu jsme se vždycky smáli a druhý den jsme šli umývat okna a nakupovat rohlíky..."
Provinile jsem schovala cíp tašky, který mi koukal z bundy.
"Není na tom nic špatného, pokud to nebereš jako symbol." rukou šmátral v bundě pro cigaretu.
"Ale vždyť ty víš, že nejsem taková, že už se zase neschovávám sama před sebou, jako kdysi. Sám jsi mi říkal, že jsi to ze mě poznal už první večer, co jsme se potkali! Proč si ze mě utahuješ, když o mě teď nic..."
Bodnutí u srdce.
"Nevíš. Kryješ se, je hezké podlehnout tomu všemu, ale teď jsem zase tady a ty víš, že jsem tady, protože jsi to chtěla. Vždycky sis mě přestavovala jako nekuřáka, proč jsem si právě teď zapálil?"
Je to tak jednoduché. Jenom to pořád nedokážu přijmout, že R. už není.
"Protože jsem začala kouřit."
"Chceš mě tady, víš proč? Proč chceš, abych nevěděl, proč mě tu chceš?"
Někdy jsou slova tak strašně šroubovaná a neefektivní. Věděla jsem, že s ním vůbec nemusím mluvit. Poznávala jsem vlastní slova, plynoucí z jeho úst.
"Nevím. Nevím, proč jsem tě chtěla potkat tady na tý lavičce, nevím, proč jsem si to tehdy nedokázala připustit. Nevím, proč s tebou mluvím, když tohle všechno může pokračovat jen v mé hlavě. Bez svědků."
Co s tím?
"Co s tím?"
R. se nadechl dusivého kouře a vajgla se zbavil úplně stejným způsobem, jak to dělal vždycky, pořád stejné pohyby, takhle jsem si ho vytvořila, takhle se mi líbil...
"Asi jsem tu proto, abych ti to všechno znovu řekl a přesvědčil tě o tom...Chceš?"
Něco uvnitř mi říkalo ne, pak už to možná nebude takové. Půlka mne se na to těšila, byla vzrušená nečekanými událostmi. Představila jsem si ho staršího. Byl starší. Měl najednou maličkou bradku. A teď mi to všechno poví. Třeba mi to změní život. Dokázala jsem si vštípit, že nevím, co mi chce říct. Na chviličku.
"Nemusím ti to říkat. Už to víš sama, víš, že už dávno nejsem, víš, že sis zvolila roli tady, ale nemuselas, víš, že je ještě jiná cesta. Kdysi jsem se jí vydal i já a pak jsem tě tak strašně moc vyděsil v tý hospůdce. Už si to uvědomuješ? Tak si tu slupku shrň, umíš to, dělali jsme to společně, jenom jsme si neuvědomovali dopad toho všeho. Můžeš! Chceš..."
"Ale..." chtěla jsem ho zarazit.
Ale takhle jsem to nechtěla. Měla jsem pocit, jako bych snila sen, který jsem mohla kontrolovat, a který se najednou rozeběhne jinak, než čekáte. Na chvilku jsem si připustila, že se mi nezdá, že by tu mohl být se mnou. Nenechal se odbýt.
"Chceš, aby tady vyrostl strom? Chtěj to. Chceš, aby bylo nebe zelené a tráva voněla po medu? Chtěj to. Vždyť už toho jsi schopna! Tak to zkus!"
Došlo mi to. Byl to opravdu on. Nebyl to sen. Bodnutí u srdce, v hlavě, všude kolem mrazení, zhasla světla a kolem nás najednou nebylo nic. Měla jsem slzy na krajíčku a vztek v pěsti.
"Myslela jsem, že to nejsi ty! Proč si se mnou hraješ!!??"
"Protože jsi hračička..." usmál se a ještě než nechal zmizet i tu lavičku, chytil mě (poprvé) za ruku, zahleděl se do mých očí a zašeptal:
"Co teda chceš?"
Bylo mi prázdno. Ten člověk přede mnou byl strašně blízko a strašně daleko. Pochopila jsem, že už ho nechápu.
"Chci si jít nakoupit rohlíky, a taky bych měla umýt okna, než se Z. vrátí..."
...
...
...
Ještě není konec? Ještě ne. Všimli jste si, že to píšu v minulém čase? Nějak to muselo skončit, ale kolem mě se všechno tak míhá, že už to nestačím sledovat. Nechala jsem se poddat... Nevím, jak se R. doopravdy jmenoval, vždycky jsem mu říkala "R." Byl moc hezký, a asi ještě je, šťastný. A já?
Já jsem S., chodím nakupovat rohlíky, prožívám něco jako lásku, chodím po městě, občas si i zapálím, hážu si vajgly pod nohy a chytám skvrnky v oku. A všechno to takhle chci...